98
v archivním fondu chybí.264 Slovenští zástupci byli nakonec v říjnu 1947 kooptováni do ČSOV a tímto aktem SOV zanikl. Slovensko v ČSOV zastupovali Ladislav Brežný, který se stal místopředsedou ČSOV, Július Chovan, Rudolf Holzer, Václav Kocum, A. Chovanec a A. Lisický. Slovenští funkcionáři se snažili prosadit v Mezinárodním olympijském výboru zvolení dalšího zástupce z Československa, který by byl Slovák. Touto myšlenkou se zaobíral již generální tajemník ČSOV František Widimský v říjnu 1945. Zastupující předseda MOV Sieg fried Edström přislíbil, že návrh dvou delegátů za Československo předloží na zasedání MOV v Lausanne 6. září 1946. Siegfried Edström byl na tomto zasedání zvolen předsedou MOV, předseda Československého olympijského výboru Josef Gruss členem a předložil žádost na projednávání dalšího československého zástupce. Dalšího zasedání MOV ve Stockholmu v červenci 1947 se zúčastnil i místopředseda ČSOV Ladislav Brežný, od předsedy MOV získal příslib brzkého projednávání této otázky, avšak po únorovém puči se stalo slovenské zastoupení v MOV bezpředmětným.
3.6 V komunistickém područí Masivnější protesty společnosti proti komunistickému převratu přišly až relativně dlouho po Únoru, v červnu při příležitosti sokolského sletu a v září v souvislosti s pohřbem prezidenta Beneše. Straně se v prvních pěti letech podařilo společnost zcela ovládnout. Od počátku roku 1948 vznikaly po celém Československu akční výbory Národní fronty, řada tradičních spolků byla zrušena, případně donucena přetvořit se v jednotná celostátní sdružení. S takovou změnou mnohdy přišel požadavek na změnu stanov, doprovázený často vyvázáním se z mezinárodních federací, spolky tedy byly fakticky řízeny komunistickou stranou. Zároveň v nich probíhala „očista“, podobně jako v celé společnosti. Na vedoucí místa byli dosazeni lidé bez potřebné kvalifikace, tou se stávala stranická knížka. Ve středoevropských zemích zvolili komunisté téměř shodnou strategii. Organizace a svazy se měly zapojit do zápasu o získání podpory společnosti, především mládeže. Odpůrci režimu byli zatýkáni a často využívání k otrocké práci na mamutích stavbách socialistického zřízení. Těžký průmysl se stal v hospodářství číslem jedna. 264 GREXA, J. a kol. 1996, s. 28.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS197910
99
Přelom čtyřicátých a padesátých let provázely tvrdé represe. Jejich prvním cílem byly nekomunistické strany, které byly postupně zlikvidovány – korupcí, infiltrací či policejními zásahy.265 V Československu smutně proslul proces se skupinou Direktoria, za pomoci sovětských poradců vykonstruovaný Státní bezpečností. Do čela velezrádné skupiny byla obsazena poslankyně za Českou stranu národně sociální Milada Horáková. Navzdory brutálním výslechům se k obviněním nepřiznala, přesto byla odsouzena k smrti, stejně jako další tři členové „skupiny“. Přes protesty mnoha zahraničních osobností byla 27. června 1950 popravena. Tisíce lidí skončily v táborech nucených prací či u pomocných technických praporů. Represe se poté začaly obracet i dovnitř komunistických stran, kde hledaly vnitřního, o to nebezpečnějšího nepřítele. Novým stimulem změn se tak stal strach o vlastní život. Sovětské monstrprocesy z 30. let dorazily do středoevropských států a žádný komunistický politik si nemohl být jistý, zda o Sověty projevovanou přízeň záhy nepřijde. V Československu se tak stalo Rudolfu Slánskému, do roku 1951 generálnímu tajemníkovi KSČ, jednomu z organizátorů nastoupivšího komunistického teroru. Koncem listopadu 1951 byl zatčen, ve vězení se dvakrát pokusil o sebevraždu. V procesu s ním bylo obžalováno dalších 13 vysoce postavených politiků KSČ. Slánský s devíti druhy byl odsouzen k smrti a popraven oběšením 3. prosince 1952. Do poloviny padesátých let bylo vyneseno celkem 232 rozsudků smrti. Zmírnění teroru v komunistických zemích přichází v březnu 1953, kdy umírá Stalin, nedlouho poté následovaný Klementem Gottwaldem. Destalinizace však v Československu probíhala pomaleji než v okolních zemích.266 Komunisté zde ve svých řadách neměli „pochybovače“ jako Poláci Gomułku či Maďaři Nagye. Českoslovenští komunisté měli navíc významné hospodářské starosti. Urychlené zavedení centralisticko-administrativního plánovaní a vyřazení zbytku tržních mechanismů, administrativní stanovení cen, orientace na těžký průmysl, surovinová závislost na SSSR či nerovnoměrnost rozložení výroby mezi Českem a Slovenskem způsobily zpomalení výroby a propad životní úrovně. K odstranění zaostávání za plánem byly přijaty vyšší pracovní normy. To vedlo k růstu napětí v závodech a k dělnickým stávkám, jejichž rozsah dosahoval prvorepublikové úrovně.267 Československo sáhlo k měnové reformě, která byla vyhlášena 30. května 1953 nedlouho po vyjádření prezidenta 265 KŘEN, J. 2005, s. 644. 266 VINEN, R. Evropa 20. století. Praha: Vyšehrad, 2007, s. 336. 267 KŘEN, J. 2005, s. 663.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS197910
100
Antonína Zápotockého, ve kterém plánované vyhlášení reformy popřel. Stát ožebračením milionů lidí odvrátil vlastní bankrot. Následoval růst cen a od něj už byl jen krůček k masivním protestům. Jejich jádrem byly závody v Praze, Plzni či Ostravě. Stávky a masivní demonstrace dělníků provázely první velké protesty v zemích tzv. socialistického tábora. Veřejná bezpečnost ve spolupráci s Lidovými milicemi však protesty potlačila, jejich hlavní protagonisté byli pozatýkáni. Stát sáhl ke korekturám hospodářské strategie ve prospěch zemědělství a spotřebního sektoru vedoucím k postupnému uvolňování napětí. Po Únoru a následném sjednocení tělovýchovy, vyhlášeném v březnu 1948, zasáhly personální změny i ČSOV. Nově jmenovanými slovenskými zástupci byli Karol Stráňai, Ivan Chodák, Vladimír Čičmanec, Rudolf Holčík, Rudolf Holzer, Bohuš Kobza, Václav Kocum a Michal Polóni. Po únorovém převratu se navíc tělovýchově a sportu nevyhnuly sjednocovací tendence. Již 27. února 1948 vyhlásil Ústřední akční výbor Národní fronty jedinou celonárodní tělovýchovnou organizaci Sokol. Akční výbor Sokola se ujal vedení všech tělovýchovných, sportovních a turistických organizací. 31. března 1948 bylo slavnostně vyhlášeno „sjednocení československé tělovýchovy“ do „Jednotné tělovýchovné organizace Sokol“, jež převzala historický název Československá obec sokolská (ČOS). ČSOV od Sokola dostal pokyn, aby dál pracoval jako spolek a zabezpečil účast československých sportovců na olympijských hrách v Londýně v roce 1948. Sokol se plně věnoval přípravě XI. sletu a neměl kapacitu na zajištění účasti na olympijských hrách.268 Po jejich ukončení činnost ČSOV v podstatě skončila. Tělovýchovná činnost Sokola byla zpomalena. Jednak čistkami, které v něm tak jako v dalších organizacích probíhaly; do konce roku 1948 bylo ze Sokola vyloučeno téměř 12 tisíc členů, jednak spojením tradičního územního uspořádání řízení československé tělovýchovy a sportu a odborového řízení.269 V závodech, továrnách, ve školách i v armádě vznikaly po sovětském vzoru nové tělovýchovné a sportovní jednoty. Právně byla činnost ČSOV ukončena v červenci 1949 Zákonem o státní péči o tělesnou výchovu a sport, kdy řízení sportu a tělovýchovy přešlo plně pod Československou obec sokolskou. Na sklonku roku 1950 navrhl předseda akčního výboru ČSOV dr. Karel Popel přeměnu ČSOV na zvláštní komisi České obce sokolské vystupující pod samostatným vedením. Jako spolek zanikl 268 STLOUKALOVÁ, B. Vývoj olympijského hnutí v Československu v letech 1945–1990. Praha: Univerzita Karlova. Fakulta tělesné výchovy a sportu. Katedra kinantropologie a humanitních věd a managementu sportu, 2004, s. 41. 269 STLOUKALOVÁ, B. 2004, s. 59.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS197910