život, když mě vytáhl ze sudu puštěnýho po Lužnici. „Pořád mi to dělá…“ zamumlal a usnul. Chvíli jsem přemýšlel, jestli nezavolat záchranku, ale krk, zdálo se, fungoval a ostatní se spraví. Daleko horší byl Habrův vnitřek. Tam bylo nasviněno, jak v člověku umí nasvinit jen základní školství. Jednou nás s Lidkou vzali na učitelský zájezd. Čtyřicet sfouknutých svíček, řidič a my dva s nekonečnou partičkou kanasty, abychom to přežili. Možná mám dneska poslední šanci znovu ho rozsvítit. Svýho nejlepšího kámoše. Jedinýho. Mýho Habra, na jehož počest jsem si tyhle šlachovitý stromy vysázel na konci zahrady, aby lidi nečuměli na Lidku, když se v létě opaluje u bazénu. Zavolal jsem Zuze. Jako vždycky nechtěla nic vědět, a tak jsem jí to vyklopil sám. Zuza byl můj poradní hlas. Holčička, co jsem ji vysoustružil v Bulharsku po lahvince plisky. Dneska se už sama živila sochařinou a miluje dřevo stejně, jako ho miluju já. Ostatní tři kluky a Karolínku spolkne město, ale Zuza mi zůstane. „Máma má čtyřicet, víš to?“
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS197840
100
„Až v pondělí, to už budu zpátky…“ „V sobotu je oslava.“ „Jo. Kam ho mám vzít?“ Pak jsem jí ještě popsal, jak je Habr modročernej a nešťastnej. Chvilku klikala do telefonu a nakonec se mě přeptala, jestli ještě trvám na tom, že jsem s Habrem v pravěku vymetl všechny rockový fesťáky. „Copak nevíš, jakou mám doma sbírku?“ Vědět to musela, protože tahle svatá řada ukradených půllitrů na nejdelší polici v domě, se táhla skoro až do garáže. Taky moje stará džínová bunda Sepultura s cvoky a oranžovým hlavonožcem, co si Cavalerové dali do znaku, visela hned v předsíni na speciálním háku a překážela skoro všem a pořád. Nejvíc Lidce. Věděl jsem ale, že když ji pověsím jinam, bude se mnou amen. Vzpomínky, to jsem byl já. Ne ten břichatej, co stojí u soustruhu a seká nohy k židlím. „Tak víš co? Já to mámě vysvětlím.“ Mlčel jsem a ona věděla, že jí děkuju. Pak mi nadiktovala místo fesťáku, čísla spojů, ceny a ještě kdo ví co všechno.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS197840
„Tati?“ Chvíli jsem mlčel, protože jsem tušil, že nebudu znát odpověď. „A víš, co děláš, žejo?“ „No, to je nádhera…“ vydechl jsem a udělal pár kroků do podkrovního pokoje, kde fňukala nevěsta. Narovnala se a přes zrcadlo si mě vyděšeně prohlížela. Sáhla po kapesníku. Klekl jsem a pohladil matný dřevo. „Já jsem vod ženicha… Jak je to starý?“ zaťukal jsem na nevelký psací stůl. Byl to překrásnej secesní kousek s intarzií na dvířkách a mistrovským kováním. Machrovina. Nevěsta si utřela oči. „To dělal děda. Měl tady truhlárnu.“ „Proto je tam tolik švestky a tady je akát a tohle ořech,“ přejel jsem prsty po květinových vzorech, „prostě paráda…“ „Říkal jste, že jste příbuzný od ženicha?“ Došlo mi, že je nejvyšší čas dojít pro Habra a vypadnout. „Vzdálený. Hodně vzdálený. Skoro jako k vám…“
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS197840