vyjížděli k ohni společně. Jakýmusi starýmu domkáři vzplál ohýnek, když pálil suchý révový natě. Oheň přeskočil na kurník a pak na seno vyskládaný nad chatrčí pro ovce. Byl to zatím největší oheň, jaký jsme viděli. Kouř se valil proti nám a my s Petrem váhavě pokukovali jeden po druhým a čekali, až ten druhý zahodí hadice na klacku a konečně řekne, že tohle nemáme zapotřebí, že to nám za tu chcípáckou stravu nestojí. Místo toho jsme se oba nadechli a začali nejistě šimrat kraje požáru, až se rozhořel ještě víc. Stařík se otočil na Tonina a překvapeně se ho vyptával, kde nás to proboha sebral. A Tonino upřímně zavrčel, že jsme Cechi, což v italštině zní velmi podobně jako ciechi – tedy slepý. Tak mi to aspoň Petr vysvětlil, když plival chomáče černých slin. A stařík, když viděl, jak zdárně směřujeme k tomu uhořet, se dávivě rozchechtal a Tonino nás ušetřil výbuchu svých těkavých nálad a oba se tam za břicha popadali, ukazovali na nás a představa, jak dva slepí hasí hořící chatrč, byla dokonalá, protože přesně tak jsme ten oheň hasili. Časem se Tonino ukazoval jako stále větší pomatenec, který se nebojí nasadit svý lidi do jakýhokoliv nebezpečí. Slovo nasadit se v tomto případě
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS197838
100
rovnalo slovu obětovat. Jeho kázání z úvodní instruktážní desetiminutovky, kdy nám líčil, jak při vypuknutí skutečnýho požáru přiletí helikoptéra s vodou, zatímco my jsme volaný jen k drobným ohníčkům, mi ještě léta zvonilo v uších. Helikoptéru jsem za těch třicet dní nezahlídl. Jedno odpoledne nás odvezli k nekonečný hradbě hořícího rákosu. Bylo to v údolí přeříznutým vyschlou říčkou plnou odpadků. Stvoly byly skoro dvakrát vyšší než my, žár byl nepředstavitelný a tavil se písek. Přiblížit se k hořícím cárům rákosu znamenalo riskovat život. Přesto Tonino vrhal chvilku jednu pak druhou skvadru do hustýho dýmu a plamenů. Ten den jsem prvně zvracel. Pak už pravidelně. Nebýt Luky, možná bych tam někde uprostřed hořícího rákosí upekl svý ostatky. Strhl mi respirátor, který byl dobrý leda k tomu, aby se člověk začal nekontrolovaně dusit, a naučil mě nabírat vzduch z podpaždí, kde kouř nebyl tak hustý a dal se nasoukat do plic. Byla sobota a pod mrakem. Snad se i dokonce ochladilo, takže se stal zázrak. Nikde nehořelo. Táborem se nenesla poplašná hymna svolávající jednu
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS197838
ze skvader k dodávkám, a dokonce i Mimo v dobrý náladě připravil jakýsi těstoviny s masem, který nebylo z konzervy a nepodobalo se vězeňský menáži. A co víc, Tonino odjel do Neapole za rozvedenou ženou a dětmi a nám bylo krásně při vědomí, že dnes bude jeho hysterický útoky snášet někdo jiný. Náš francouzský spolubydlící si vytáhl matraci do stínu olivovníků a s galským požitkem si otevřel krabici erárního červenýho. My s Petrem jsme s Uzbeky směnili několik plechovek vepřovýho, co se nafoukly jako balony, za láhev vodky a chystali se na svou zatím největší kulturní akci – diskotéku ve Valle di Maddaloni, vesnici, odkud pocházel Luka. Věděli jsme, že kraj je chudý, ale Valle di Maddaloni nám přišlo jako nejchudší místo na světě. Takhle jsem si představoval zemi galilejskou za časů Heroda. Kdyby proti nám vyšel Ježíš na oslu s dvanácti apoštoly za zadkem, ani by mě to nepřekvapilo. Mávl bych jen rukou a upozornil je, aby neodhazovali nedopalky. Nad vískou, poskládanou z bortících se kamenných domků, se klenul třípatrový akvadukt a dodával místu antický rozměr. Byla to krása i děs. Luka ukázal na tři polorozpadlý kamenný chatrče a pyšně vykřikl, že všechny patří
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS197838