Musel jsem u sebe nosit zvláštní průkaz, pracovní povolení, které platilo po dobu jednoho roku, dále povolení, jež mě opravňovalo zůstat v Izraeli přes noc, pokud bych se nestihl vrátit domů, a nakonec zvláštní potvrzení, že mohu přejíždět hranici ve vlastním voze (v té době jsme mohli jezdit přes hranici autem). Zásadní roli sehráli Šimon Glick a doktorka Carmiová, profesoři z lékařské fakulty na Ben-Gurionově univerzitě, kteří přesvědčili MacArthurovu nadaci, aby nemocnici přidělila grant na úhradu mého platu. Podpořil mě také doktor Šlomo Mor-Josef, který se stal tou dobou ředitelem Nemocnice Mošeho Soroky. Později se vyjádřil takto: „Izzeldin je výjimečný muž, který se zasazuje o vyrovnaný přístup k izraelsko-palestinskému konfliktu. Chápe ho jako konflikt dvou stran a sebe vidí jako most, který může překlenout propast dělící oba tábory. Navíc se vždy chtěl vypracovat až na vrchol své profese. A tak jsem se domníval, že bychom mu měli umožnit praxi. Aby se to mohlo uskutečnit, museli jsme se postarat o kdeco — o jeho práci, o nezbytné finance, o četná povolení, která potřeboval od naší i své vlády. Všechno jsme to řešili prostřednictvím Ben-Gurionovy univerzity. Izzeldin velmi toužil rozvíjet své schopnosti, a tak jsem mu chtěl pomoci, aby mohl získat placené místo v naší nemocnici. Zbytek už dokázal sám.“ Na stáž jsem nastoupil v roce 1997, téměř rok poté, co se nám narodil první syn Muhammad. Nadja byla v domácnosti a starala se o něj i o pět starších dcer. Vím, že to měla těžké. Přes týden jsem byl pryč a často jsem sloužil i o víkendu. Situace na přechodu mezi Gazou a Izraelem zůstávala natolik nestabilní, že jsem nikdy nevěděl, jestli to stihnu do práce včas, proto jsem si pronajal v Beerševě malý byt, na jehož nájem jsem obětoval část svého měsíčního platu, který činil dva tisíce dolarů. Jinak bych se byl musel neustále strachovat, že přijdu pozdě na hodinu, nestihnu · 98 ·
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS197827
vystřídat jiného stážistu na konci směny nebo nebudu u pacientky, zrovna když bude potřebovat mou pomoc. S mnoha vojáky jsem se sice znal a věděl jsem, že mě nebudou šikanovat, ale noví vojáci nebo ti, které jsem neznal, si mě dokázali pořádně vychutnat, stejně jako všechny ostatní Palestince, kteří mířili do Izraele. Učil jsem se, ale také jsem sloužil izraelským pacientům — nebyl jsem v jednoduché situaci. Vzpomínám si, že jednou mi nařídili, abych najel s autem nad jámu. To se dělalo proto, aby vojáci mohli prohlédnout podvozek. Seděl jsem stranou se svým kufříkem, díval se, jak postupují, a snažil jsem se neztratit trpělivost. Konečně byli hotovi s prohlídkou a já mohl pokračovat v cestě. Teprve v nemocnici mi došlo, že jsem na odpočívadle vedle auta zapomněl kufřík s řidičským průkazem, pasem a všemi doklady i důležitými písemnostmi. Zavolal jsem pohraničníkům, ale nikdo to nezvedal. A tak jsem musel znovu zdolat čtyřiačtyřicet kilometrů na hranici, abych vysvětlil vojákům, v jaké jsem kaši. Velitel mi věnoval letmý pohled a prohlásil: „Připadalo nám to podezřelé, tak jsme ten kufřík odpálili.“ Chápal jsem, že bezpečnostní opatření jsou důležitá. Pro Palestince o nic míň než pro Izraelce. Ale tihle vojáci mě znali a měli se mnou zacházet jako s člověkem. Byl jsem obyčejný Palestinec, který si zapomněl kufřík. Spousta Palestinců si přeje mír a zaslouží si stejnou úctu jako kdokoli jiný, kdo přechází hranici. Přesto jsem se s tím ponížením smířil, protože jsem nechtěl ohrozit svou šanci učit se v izraelské nemocnici. Svůj výzkum jsem prováděl na oddělení, kde se léčila neplodnost. Mými pacienty byly izraelské, palestinské a arabsko-izraelské páry, které se marně pokoušely o dítě. Tohle oddělení představovalo svět sám pro sebe. Život obvykle nebývá lehký, ať jste, kdo jste, · 99 ·
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS197827
ale pro páry, které sužuje neplodnost, je obzvlášť těžký, protože muž i žena se trápí a pochybují o sobě. Já s nimi cítil od samého začátku svých studií a chtěl jsem jim pomoct, aby se zbavili bolesti pramenící ze skutečnosti, že chtějí být rodiči, ale nedaří se jim to. Proto jsem v tomto oboru zůstal dodnes. Cesta k mírovému soužití byla — a stále je — plná mimořádných výzev. Do nemocnice nám například přivezli ženu v kritickém stavu; kdyby zůstala v Gaze, zemřela by. Měla deset dětí, a protože jí začaly selhávat ledviny, strávila dva týdny v nemocnici v Gaze. Otekly jí nohy a diagnostikovali jí hlubokou žilní trombózu. A potom dostala horečku a k tomu se přidaly další komplikace, takže lékaři rozhodli, že ji převezou do Nemocnice Mošeho Soroky. Jenže převézt pacienta přes izraelskou hranici není nic jednoduchého. Palestinská sanitka musela ženu dopravit na přechod Erez, kde na ni čekala sanitka z izraelské nemocnice. Dostat povolení ke vstupu do Izraele nebylo (a není) snadné. Kromě toho musela Palestinská samospráva souhlasit s tím, že pokryje náklady na zdravotní péči. Teprve potom mohla pacientka odjet. V té době — stejně jako nyní — panovala mezi Palestinci a Izraelci značná nedůvěra, což bylo často příčinou zbytečného trápení, bolesti i úmrtí na obou stranách. Přesun se nicméně povedl a pacientka byla převezena do Nemocnice Mošeho Soroky. Když ji přijali, zavolali mě, abych posoudil, jestli její horečku nevyvolaly nějaké gynekologické obtíže. Jakmile jsem na ni promluvil arabsky a řekl jsem jí, že jsem Palestinec z tábora Džabálijá, popadla mě za ruku a už mě nepustila. V Izraeli byla poprvé a bála se, že s ní nebudou dobře zacházet. Jenže izraelští lékaři jí zachránili život. Miluji svou práci, pro tože nemocnice je místo, kde lze objevit lidskost, kde jsou si všichni rovni a kde nevládne rasismus. My, bratři a sestry působící ve zdravotnictví, skládáme při promoci přísahu, v níž slibujeme, · 100 ·
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS197827