„Já přece!“ „Tak proč jsi to neřekla rovnou,“ Stařenčina tvář byla nehybná jako obličej hráče pokeru. „No, dokud máš co dělat, je to všechno v pořádku.“ „Ale on opravdu věděl, že se vracíme,“ vrátila se Magráta rozhodně k načatému tématu. „Dokonce už měl i připravené pozvánky s datem. Ach ano, mimochodem, je tam jedna i pro tebe –“ „Já vím, jeden ji dostal dnes ráno,“ přikývla Stařenka. „Má tak krásně okousané okraje a všechno to zlato! Kdo je Pú?“ Magráta už před nějakým rokem dokázala srovnat krok se Stařenčiným pohleden na svět. „PÚ,“ řekla. „PotvrDte účast. To znamená, že jim máš napsat, jestli přijdeš.“ „Oh, jeden tam bude, to si piš. Jeden by si to nedal ujít ani za nic,“ odpověděla jí Stařenka. „Tak jednoho napadlo, poslal náš Jasoň jednomu svoji pozvánku? Asi ne, co? Ten náš Jasoň, nikdy se mu do práce s perem moc nechce.“ „Pozvánku na co?“ nechápala Magráta. Už měla jednoho plné zuby. „Cožpak Verence ti to neřekl?“ podivila se Stařenka. „Je to speciální hra, která byla napsána speciálně pro tebe.“ „Aha,“ pochopila konečně Magráta, „myslíš představení.“ „To je ono,“ přikývla spokojeně Stařenka. „Bude se to hrát na den svatého Jana.“ „Musí to být něco výjimečnýho, co předvedeme ve svatojánskej den,“ prohlásil Jasoň Ogg. Vrata do kovárny byla zastrčena zevnitř. Uvnitř bylo jen osm členů lancreského týmu Morrisova tance, šestinásobní vítězové veřejného celohorského Morrisova mistrovství*, pořádaného *
Pozn. autora: Třikrát bezkonkurenčně, jednou po jedenáctihodinovém prodloužení a (potom) dvakrát kontumačně, když další finalisté raději utekli.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS197793
už patnáct let rok co rok, kteří se teD pouštěli do křížku s novou uměleckou formou. „Teda řeknu vám, jsem z toho dost nervózní,“ prohlásil právě Bestián Povozník, jediný lancreský pekař. „V ženských šatech! Doufám, že mě neuvidí moje žena!“ „Tady se řiká,“ oznámil jim Jasoň Ogg, jehož obrovský prst váhavě postupoval od slova ke slovu, „že to je oko-uzlující příběh o lásce krá-lovny víl – to jseš ty, Bestiáne –“ „– tak to ti pěkně děkuju –“ „– ke smrdel-telníkovi. A k tomu komiks-cká mezihra s veselými arti-sty.“ „Co jsou to ar-ti-sti?“ „To nevím. Myslím, že jsou to takový studně.“ Jasoň se poškrabal za uchem. „Kdysi jsem pro takovou jednomu opravoval pumpu. Artistská studna.“ „A co je na nich veselého?“ „Možná do nich lidi nějakým veselým způsobem padají?“ „Proč, k sakru, nemůžeme tančit náš normální Morris?“ zabručel nespokojeně Obadiah Tesař, krejčí*. „Morris je tanec pro každý den,“ odpovídal mu Jasoň. „My musíme udělat něco uměleckého, nějakou skutečnou kult-tůru. Tuhle hru nám poslali až z Ankh-Morporku.“ „Mohli bysme zatančit Tanec kbelíku a hole,“ navrhl tkadlec Pekař. „Tady už nikdo Tanec kbelíku a hole tančit nebude,“ zavrčel výhrůžně Jasoň. „Starej pan Vybrnkal pořád ještě kulhá, a to už je přes tři měsíce.“ Doškář Tkadlec zašilhal do své kopie textu. „A co je to za chlapa ten Exeunt Omnis?“ zeptal se.
*
Pozn. autora: Byl také hlavním pytlákem, místním žumponorem a příležitostným tesařem†. † „Dejte sem pár hřebíků a já s tím něco udělám.“
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS197793
„Já teda o tom svým kousku nemám valný mínění,“ hlásil Tesař, „Je hrozně krátkej.“ „Chudák jeho žena,“ zabručel automaticky Tkadlec. „A proč?“ nechápal Jasoň*. „A proč v tom musí bejt nějakej lev?“ ptal se tkadlec Pekař. „Protože je to divadelní hra!“ odsekl mu Jasoň. „Nikdo by to nechtěl vidět, kdyby v tom hrál například… osel! Nedovedu si představit, jak se lidi choděj dívat na hru, protože v ní hraje osel! Ta hra byla napsaná skutečným hrotepcem! Pch, už vidím skutečnýho hrotepce, jak si vymejšlí do svý hry osly! Píše, že je hrozně zvědavej, jak se nám to vydaří. Tak a teD už laskavě všichni držte zobáky!“ „Jenže já si vůbec nepřipadám jako Královna víl,“ lkal Bestián Povozník**. „Do toho dorosteš,“ těšil ho Tkadlec. Pozn. autora: U železa všeobecně platí jedna věc – když s ním pracujete, nepotřebujete myslet příliš rychle. ** Pozn. autora: Abych vám to vysvětlil… Povozníkovi patřili k tichým a spořádaným lancreským rodinám. Všechno šlo podle jejich představ – až na pojmenování dětí, protože tahle záležitost se jim tak trochu vymkla z rukou. Nejdříve měli čtyři holčičky, které byly pokřtěny Naděje, Cudnost, Opatrnost a Štědrost, protože pojmenovat děvčátka podle ctností, to patří k prastarým a nepříliš vynalézavým tradicím. Pak se narodil první syn a díky jakési pokroucené představě o tom, jak se to s těmi jmény dělá, byl pokřtěn Vztekloděj Povozník, toho po krátké době následoval Žárlivoj Povozník, Bestián Povozník a Chtivoš Povozník. Protože je však život právě to, co je, ukázalo se, že Naděje je nenapravitelná, až chorobná pesimistka, Cudnost si užívala v Ankh-Morporku a měla pověst dámy, která za patřičný obnos oblaží svou přízní každého, Opatrnost měla třináct dětí a Štědrost by byla nejraději, kdybyste jí na každé tři čtvrHáky vrátili celý tolar. Chlapci se oproti tomu zvrhli, všichni čtyři byli hodní, přátelští a vyrovnaní lidé a Bestián například velice miloval zvířata. *
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS197793