Sedl jsem si k němu na podlahu, opřel se o postel a řekl: „Buď tak hodnej a řekni mi, na co je potřebuješ.“ Váhal. „Řekni mi to, nebo ti nepůjčím nic.“ Byla to lež a oba jsme to věděli. Oběma nám bylo jasný, že Gregovi ty prachy dám a že je po něm ani nebudu chtít zpátky. Takhle to prostě bylo. Ale aspoň vysvětlení mi dluží. Musí mi říct, co se s mejma prachama stane. „No jo,“ vypravil ze sebe. „Je to pro jednoho kámoše, jmenuje se Dale. Znáš ho?“ Dale Perry. Jo, znal jsem ho až moc dobře. Byl to přesně ten týpek, jaký nesnáším, protože se choval, jako by mu všechno patřilo, a mě vytáčela jeho sebedůvěra. Loni při ekonomice (předmětu, kterej bych si sám nikdy nevybral) sebral svoje kovový pravítko, rozpálil ho na topení a pak mi ho přimáčknul na ucho, až mi ho celý spálil. Takovej byl Dale Perry. A navíc byl tenkrát na fotbalu v tý velký skupině, co se bavila s těma hezkejma holkama. „Toho znám,“ prohlásil jsem klidně. „No, tak pár jeho starších kámošů potřebovalo někoho, kdo by pro ně převzal háčko. Za tři stovky.“ „Háčko?“ Samozřejmě jsem přesně věděl, co „háčko“ znamená, ale rozhodl jsem se, že tuhle celou záležitost Gregovi poněkud znepříjemním. Koneckonců mu dávám všechny svoje prachy. Chtěl jsem si za ně koupit přehrávač nebo tak něco. Vydělal jsem si je tím, že jsem pár posledních tejdnů tvrdě makal s otcem. A teď jako bych je spláchnul do hajzlu, protože můj bejvalej nejlepší kámoš za mnou přišel, ví totiž, že já jedinej ho nenechám na holičkách. Ani jeden z jeho novejch kámošů mu nepomohl, ale ten bejvalej jo. Je to divný. 109
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS197782
Nemyslíte? Ne že by starej kamarád byl vždycky lepší kamarád. Ale znáte ho líp a víte, že je mu fuk, když se chováte jako vypatlanej lůzr. On totiž ví, že byste pro něj udělali to samý. Teda já věděl, že Greg by to pro mě udělal taky, kdyby to bylo naopak. Takže jo. „Háčko?“ zeptal jsem se ho. „Co to má znamenat?“ „Ty to moc dobře víš,“ odpověděl. Nechal jsem to tak. „Jo, vím.“ „Jen lehčí zboží,“ pokračoval, „ale celá spousta. Bylo jich tam asi deset a všichni do toho chtěli jít, jenomže byli moc líný a nechtělo se jim to vyzvedávat.“ Sklouzl po stěně trochu níž. „Převzal jsem to bez problémů, ale pak se všechno podělalo, protože jsem si to musel nechat přes noc u sebe.“ „Aha!“ Zvrátil jsem hlavu a rozesmál jsem se. Teď už mi bylo úplně jasný, co se stalo. „Přesně tak,“ přikývl Greg. „Ta moje pitomá matka mi to našla pod postelí a otec to hodil do ohně. Jako by mi tím podepsal rozsudek smrti… Pořád ještě nedokážu uvěřit, že to spálil.“ Teď už jsem se chechtal, až jsem se za břicho popadal, protože jsem si Gregova fotříka dokázal přesně představit – byl to takovej mrňavej, kudrnatej, vychrtlej vztekloun, kterej se dokázal tak rozlítit, že by klidně do toho ohně skočil sám. Grega to rozesmálo taky, i když pořád opakoval: „To není žádná sranda, Came. To není sranda.“ Ale byla, a proto ty prachy nakonec dostal a byl zachráněnej. Byl zachráněnej, protože jsem celou historku převyprávěl Rubíkovi a ten vysolil těch devadesát dolarů, co Gregovi chyběly, i když mu přitom vyhrožoval, že ho oddělá, 110
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS197782
jestli mu je hezky rychle nevrátí. Nakonec jsme to vyřešili tak, že já Rubíkovi splatím dluh z peněz, co si s otcem vydělám příští měsíc, a všichni budou spokojený. Tři stovky pak vrátí Greg mně. Na Gregově obličeji bylo vidět, jak se mu ulevilo. Jakmile měl peníze v ruce, netvářil se už tak zoufale. Ve vedlejším pokoji ležela na posteli Sarah a byla úplně hotová. Prošli jsme kolem ní ven a pak jsme s Rubíkem a Gregem chvíli jen tak nazdařbůh kopali na branku u plotu. Střídali jsme se v ní. Byl to můj nápad (hlavně kvůli tomu snu, co se mi zdál předešlou noc), jen jsem doufal, že mě míč nepraští do nosu a nepoteče mi z něj krev. I když Rebecca Conlonová na dvorku nebyla, že ne? Měl jsem pocit, že mi nic nehrozí. Sousedovic pes se samozřejmě rozštěkal na celý kolo a papoušci málem zešíleli. Všechno se to ještě vystupňovalo, když Rubík zavolal svejm kámošům. Hovor probíhal asi takhle: „Haló?“ „Haló, tady je Ruben, ahoj, Simone.“ „Jak se máš?“ „Dobrý. Nechceš přijít k nám?“ „Proč by ne? Nic lepšího na práci nemám.“ „A vem s sebou Syrečka a Jeffa.“ „Tak jo.“ „Čau.“ „Čau.“ Když dorazili, mohli jsme rozehrát plnokrevnou hru. Znova a znova jsme stříleli do plotu, snažili jsme se využít čas na maximum, než přijdou domů matka s otcem. Měli jste to slyšet. Prásk. Prásk. Míč lítal ze strany na stranu jak šílenej a rány se rozléhaly všude kolem. Vzápětí se vždycky ozval řev a nadávky. 111
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS197782