[98]
nějaký kamínek, slyšel jsem, jak dopadl na zem pode mnou a jak pak poskakuje po schodech hluboko dolů. Ozvěna dá‑ vala tušit, že místnost musí být ohromná — jako nějaký chrám. Ze tmy na mě dýchlo cosi tajuplného. Trošku jsem se bál. Vzpomněl jsem si na krabičku s jednou sirkou. Na‑ hmatal jsem ji v kapse a pak škrtl. A v tu chvíli se stalo něco neuvěřitelného. Celý prostor se rozzářil jasným světlem. Nejsem schopen poznat, kde je konec stěnám nebo stropu. Jediné, co vní‑ mám, je schodiště, které sestupuje kamsi dolů do hloubky. Není to však temná hlubina. Vychází z ní třpytné a hřejivé světlo. Nad schodištěm jsou zatlučeny velké hřebíky a na každém visí něco, co rovněž teple září. Na prvním hřebu je pověšena Pravda, na druhém visí Dobro, na dalším Krása, dále Ctnost, Sebeovládání, Úcta, Udatnost, Odvaha, Důsled‑ nost, Vytrvalost, Obětavost, Autorita, Učenlivost, Vyprávě‑ ní, Tradice… Jakoby zdáli slyším jemnou melodii známé pís‑ ně. Nádhera, musím tam vstoupit… Vykročil jsem. A vtom mi zhasla sirka. Trochu mi připálila konečky prs‑ tů. Tma na mě padla jako černá deka. Nevím, jak dlouho jsem stál a koukal do tmy. Nechtělo se mi odejít. Neptejte se mě, jak jsem poznal, co to tam viselo. Dodneška si nad tím lámu hlavu. Také nevím, jak jsem se dostal ven z budovy školy. Všudybud hned poznal, že se mi něco přihodilo. Šel jsem jako okouzlený. Snažil jsem se tomu přijít na kloub. „Že vy jste byl ve sklepě, Amosi,“ odtušil Všudybud. „Jak to víte?“ „Inu, něco o tom vím. Dříve to bývala i moje škola. Stále ještě chcete být učitelem?“ „Nevím… přemýšlím o tom. Chtěl bych, ale… Pokud ano, pak bych asi chtěl být starožitným učitelem.“ „Chápu. V tom případě byste se měl obeznámit s celým naším školstvím. Doposud jste viděl jen něco málo z mateř‑ ských a základních škol. Běžte se podívat i do středních a vy‑ sokých, to budete koukat. Já opravdu nespěchám, počkám. Nebo vás můžu doprovodit.“ „Děkuji, jste velmi laskav, ale já už bych se chtěl dostat domů. Mohli bychom najít ten východ?“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS197595
[99]
„Samozřejmě,“ odpověděl Všudybud a začal skládat věci do batohu. Vyrazili jsme svižným tempem. Daleko jsme však nedo‑ šli, a to i přesto, že jsem byl odhodlán bludištními školami se už nezdržovat. Výjev, který jsme však spatřili, mě opět přiměl zastavit. Hleděl jsem na budovu, která měla rovněž dvě zrcadlově totožné části. Ta pravá byla doslova přecpána studenty. Tlačili se všude. Někteří stáli na lavicích, někte‑ ří na skříních či jiném nábytku, jiní seděli na oknech nebo z nich dokonce viseli ven. Studenti po sobě šlapali, přelézali a podlézali se, několik jich bylo zavěšeno pod stropem. Mač‑ kali se a odstrkovali rukama. Hekali, funěli, spílali a láte‑ řili. A to se do dveří hlavního vchodu tlačil dav dalších stu‑ dentů. Jenže ani na chodbách nebylo k hnutí. Když se jim přece jen občas podařilo vmáčknout se do dveří třídy, ně‑ kolik jiných studentů vždy za velikého křiku a povyku vy‑ padlo z oken. Všelijak kulhajíce a belhajíce pospíchali opět k hlavnímu vchodu. Druhá část budovy byla tichá a prázdná. Dívali jsme se dovnitř okny, ale nikde nikdo. Až v jedné třídě jsme zahlédli postaršího pana učitele v modrém plášti, jak společně s jed‑ ním studentem cosi brousí a něco mu při tom vysvětluje. Student byl jeden jediný. „Chápete to?“ obrátil jsem se na Všudybuda. „Chápu,“ odpověděl a ukázal prstem na cedule s názvy škol. Na průčelí první stál nápis: Střední odborné gymna‑ ziální učiliště — maturitní. A na druhé: Střední odborné gymnaziální učiliště — nematuritní. „Co to znamená?“ „Slovo maturita znamená dospělost. Jak vidíte, všichni tu u nás chtějí být dospělí.“ Stále jsem tomu nerozuměl, ale k další otázce jsem se už nedostal. Proletěl kolem nás totiž nějaký člověk, div nás neporazil. Opravdu proletěl. Svištěl vzduchem nohama na‑ před několik metrů a pak žuchl do trávy. Měl velikánskou hlavu, a když se zvedal, kymácela se jak přerostlá dýně na tenkém klacku. Nohy mu pod tou vahou podklesávaly a mo‑ taly se, student si mnul naražený zadek, ale jen co vyrovnal
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS197595
[100]
dýni na krku, s ohromným jásotem pádil k nedaleké budo‑ vě. Směrovky naznačovaly, že se jedná o nějakou vysokou školu. Následovali jsme studenta a já se zájmem sledoval zvláštní úkaz. Jak student před námi běžel, hlava se mu zmenšovala, a když dosáhl cíle, měl hlavu takřka normál‑ ně velkou. Už jsem si zvykl, že školy zde mají dva vchody, a tak jsem si jen přečetl, jak se jmenují. Vpravo byl nápis Vysoká škola státní a vlevo Vysoká škola soukromá. Před státní školou bylo poměrně velké oplocené prostranství, na kterém se něco dělo. V dlouhých řadách tam byli nastoupeni studenti, tleskali, radostně vykřikovali a poskakovali a také něco hlasitě skandovali. Až když jsme přišli skoro k plotu, rozeznal jsem slova. „Vy‑dr‑žet! Vy‑dr‑žet! Vy‑dr‑žet!“ Asi závody. Nebo nějaké soutěže. Zajímalo mě to. U plotu byl velký kámen. Vylezl jsem na něj, abych lépe viděl. Jenže zrovna v tu chvíli začali studenti poskakovat, křepčit, plácat se po ramenou, smát se a objímat a já viděl akorát tak změť hlav, rukou a rozjásaných tváří. „Půjdeme radši dovnitř, tamhle je vrátnice,“ povídá Všudybud. Vrátnice u brány byla malý domeček s odšupovacím okénkem. Okénko se odšouplo a vyklonila se hlava s placa‑ tou čepicí. „Kampak, kampak?“ povídá hlava. „To je můj host, pane Kudrno, jdeme se jen podívat.“ „Dobrá, dobrá, ale musíte se mi tu podepsat a zaplatit podpisovné, vrátnice není žádný holubník, pánové.“ Jak kýval při řeči hlavou, všiml jsem si, že po obvodu če‑ pice měl velkým písmem napsáno: doktor, docent, Jaroslav Kudrna, katedra vrátnických věd. „A až budete odcházet, musíte se mi tu zase odepsat a vy‑ plnit formulář o ukončení návštěvy!“ Na prostranství před vysokou školou se nám naskyt‑ la nevídaná podívaná. Za dlouhým bílým stolem seděli tři velmi důstojní komisaři s velmi velikými hlavami a velmi vážnými výrazy ve tváři. Před bílým stolem stála jakási pumpa poněkud neobvyklého tvaru, napojená na studnu. Možná to studna nebyla. Pumpa vypadala jako hladká
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS197595