osada, jíž se také říkalo Těšnov. Nadchází století patnácté a s ním řada dramatických událostí. Nejprve si pražané spolu s ostatním církevním majetkem zabrali i křižovnické Špitálsko. Již 14. července 1420 Zikmundovo údajně až třicetitisícové vojsko po přebrodění Vltavy zaplavilo Špitálsko a po několika šarvátkách zaútočilo na husitské pozice na Vítkově. Že tato bitva skončila vítězstvím Žižkovým, je všeobecně známo. Méně povědomé již je, že Špitálsko (nebo Zábransko libo-li) bylo následkem bitvy několik let neúrodnou pustinou, neboť nejprve útočící a pak prchající tisíce vojáků a koní rozdupaly pole s úrodou, vyvrátily chmelnice i štěpnice a smetly malou osadu. Krajina se ještě nevzpamatovala, když ji počátkem podzimu 1424 opět zaplavilo vojsko, tentokrát Žižkovo, s úmyslem dobýt a vyvrátit Prahu, jednající v té době se Zikmundem. 14. září se však duchovnímu vůdci pražanů Janu Rokycanovi, pozdějšímu arcibiskupu podobojí, podařilo uzavřít s Žižkou dohodu; již zcela slepý Žižka prožíval poslední dny svého života a po pouhých čtyřech týdnech zemřel u Přibyslavi. Války již pomalu utichaly, když koncem července 1432 přišla další zkáza. Obrovská povodeň zničila celé území, jakž takž již zvelebené, odplavila všechnu úrodu a odnesla i mlýn. Když voda opadla, bylo Špitálsko zaneseno bahnem a zavaleno dřívím, celými i rozbitými mlýnskými koly, celými i rozbitými střechami a vším ostatním, co příval přinesl. Když se země po válkách opět konsolidovala, potvrdil král Ladislav Pohrobek v roce 1454 křižovníkům jejich stará privilegia a majetek; znamenalo to, že staroměstští a novoměstští musili řádu vrátit celé Špitálsko. Starému Městu zůstal jen malý pozemek při řece; právě na něm zbudovala staroměstská obec na přelomu 15. a 16. století obecní výrobnu střelného prachu. Na počátku 16. století zasáhla Prahu jedna z častých morových epidemií. Křižovníci ve spolupráci se Starým Městem Ukázka elektronické knihy, UID: KOS197551
postavili v roce 1504 na Špitálsku patrovou budovu morového špitálu a kostelík Obrácení sv. Pavla, obklopený hřbitovem. Špitál byl po odeznění moru změněn v chudobinec, jenž fungoval až do třicetileté války a poskytoval útulek padesáti zchudlým staroměstským měšťanům a zároveň i sirotkům, opuštěným a odloženým dětem. Kostelík stával v dnešní Pobřežní ulici na místě domu č. 10 (čp. 224) a vydržel, ač v roce 1787 zrušen, až do roku 1861, kdy byl nesmyslně zbořen, jak o tom ještě bude řeč; nyní se však vraťme do století šestnáctého. Špitálsko, kterýžto název stále více převažoval nad Zábranskem, mělo tehdy moc špatnou pověst pro všeliká přepadení, loupeže a mordy, které tu byly na denním, či spíše nočním pořádku. Tu kupř. v roce 1512 zde „působil“ jakýsi Smekbidlo, bývalý hradský čeledín, který tu se svým komplicem zavraždil několik lidí a oloupené mrtvoly házel do Vltavy, což skončilo, jak musilo ‒ Smekbidlo byl oběšen a jeho druh naražen na kůl. Přesto Špitálsko vzkvétalo. V roce 1576 zde Pražané s několika tisíci ozbrojenci uspořádali slavné uvítání Maxmiliána II., přijíždějícího na korunovaci; u kostela sv. Pavla stáli mistři university se vším duchovenstvem pod jednou i pod obojí. O málo později, v roce 1580, tu žilo 37 křižovnických poddaných a přes padesát pražských měšťanů zde mělo chmelnice a ovocné zahrady. V rudolfinské době to pak bylo zvláště oblíbené místo soubojů; i proslulý císařův alchymista Kelly tu v souboji zabil svého protivníka, dvorského úředníka. Z příkazu Rudolfa II. vítali 16. srpna 1599 na Špitálském poli nejvyšší komorník Jan z Valdštejna a prezident apellací Kryštof Popel z Lobkovic reprezentativní poselstvo moskevského cara, které přijíždělo domluvit spolek proti Turkům, což podpořilo darem 150 000 zlatých. Značné proměny k horšímu prodělalo Špitálsko ve století sedmnáctém. V roce 1620 povstalí stavové spolu s pražskou obcí opět zabrali křižovnické zboží, ale vítězův trest byl tvrdý. Řada Ukázka elektronické knihy, UID: KOS197551
usedlostí byla zkonfiskována, mnoho měšťanů, majících zde své pozemky, o ně přišlo nebo odešli pro víru do ciziny a Špitálsko začalo pustnout. Třicetiletá válka zkázu dokonala. Když se v roce 1639 blížila ku Praze švédská armáda generála Benéra, dal císařský velitel města Kreuz pobořit špitál i kostel, aby nic z toho nemohlo posloužit za kryt nepřátelským vojákům. Byly rozbořeny i opuštěné usedlosti a všechno zdivo se použilo k vylepšení chatrného pražského opevnění. Několikrát tudy prošli císařští a v roce 1648 Prahu obléhající švédská armáda. Výsledek? Špitál i s kostelem pobořený, mlýny vypálené, sady vykácené, chmelnice zničené, obydlí v troskách, pole rozdupána ‒ obraz naprosté zkázy, konec bývalé osady a její vylidnění. Vzpamatovávala se jen velmi zvolna. Již v roce 1657 byl obnoven kostel, při moru v roce 1680 nakrátko i špitál, na hřbitově se opět pohřbívalo. Mimo jiné tu byl v roce 1680 pochován Matěj Macht z Lowenmachtu, staroměstský primas. V roce 1689 po velikém požáru Prahy, založeném francouzskými žháři, dal císař Leopold I. na místech špitálu postavit rozměrné dřevěné boudy, do nichž se uchylovali nejhůř postižení měšťané, kteří zůstali zcela bez přístřeší. Život se však na Špitálsko vracel jen velmi pomalu a skrovně, osidlování bylo nepatrné a na místě chmelnic a sadů byly povětšině zakládány zelinářské zahrady. Největším počinem 18. století na území dnešního Karlína byla stavba císařské Invalidovny. Probíhala v letech 1731‒1737, a kdyby byla provedena v celém původně zamýšleném rozsahu, měnila by úplně ráz celé krajiny. I tak tu po šesti letech stála mohutná budova. Jejímu vzniku a osudům se budeme věnovat později; nyní zpět ke Špitálsku 18. století. Dlouhá léta ‒ prakticky celé století ‒ klidu a míru znamenala obnovu a oživení celé pláně; bylo to ale již jiné Špitálsko. Chmelnice nebyly nikdy obnoveny, rozkládaly se tu jen zelinářské zahrady a ovocné sady, mezi nimiž byl roztroušen nevelký počet malých domků; při Vltavě stály Ukázka elektronické knihy, UID: KOS197551