cennou stavbu důkladně restaurovat. Od myšlenky k realizaci bylo daleko, až po deseti letech, v roce 1886, vypracoval Josef Mocker (1835–1899) detailní plány. Mocker byl velmi ceněným architektem novogotického zaměření, druhý z dostavitelů svatovítské katedrály, restauroval Karlštejn, navrhl vinohradský kostel sv. Ludmily atd. Rozhodl se dát Prašné bráně pokud možno původní podobu, co chybělo – sochy, kružby, fiály – nahradit novými výtvory v gotickém duchu. Strhl střechu z roku 1508, která vůbec neodpovídala Rejskovým návrhům, nahradil ji vysokou gotickou střechou, odstranil hodiny a vybudoval i horní ochoz věže. Přizval k práci skupinu sochařů: Ludvíka Šimka, Jindřicha Čapka, Bernarda Seelinga i další, a výsledkem jejich společného úsilí byla v roce 1892 Prašná brána, jak ji známe dnes. Její obnova přišla pražský magistrát na 200 000 rakouských korun, ale rozhodně to nebyly promarněné peníze. Z původní bohaté a nápadité Rejskovy výzdoby se zachoval jen nepatrný zlomek, několik málo fiál, zbytky několika kružeb a tři drobné plastiky. Je to Rejskův autoportrét z roku 1477 na západní straně těsně nad obloukem průjezdu a dva výjevy, jimiž středověk alespoň v kameni projevoval svou rozpustilost. Na jihovýchodním nároží mladík nabízí dívce měšec, na západním průčelí je v 1. poschodí pod novou sochou krále Vladislava krásná scéna, kdy mladík sahá dívce pod sukně a ona jej za to políčkuje. Vše ostatní je dílem kameníků a výše zmíněných sochařů podle Mockerových plánů. Na východním průčelí je nejníže, nad vrcholem oblouku brány, umístěn znak města Prahy; o něco výše mezi znaky zemí koruny České sedící postavy Karla IV. a Přemysla II. Otakara, na nárožích alegorické figury. První patro uzavírají postavy čtyř andělů s hudebními nástroji. Druhé patro je vyhrazeno námětům církevním. Vidíme tu velké postavy Krista se sv. Petrem a Pavlem, provázené drobnějšími sochami andělů. Stejně je komponováno Ukázka elektronické knihy, UID: KOS197550
i průčelí západní, orientované do Celetné ulice. V přízemí je již zmíněný Rejskův autoportrét a polopostava rytíře, rovněž původní. V prvním patře opět panovníci Jiří z Poděbrad a Vladislav Jagellonský s nezbytnými anděly a znaky. Nad nimi v druhém poschodí nalezneme postavy P. Marie s Adamem a Evou. Plastickou výzdobu celého 2. patra doplňují různě umístěné sochy zemských patronů. Nejvýše, v hlavní římse, jsou busty čtyř mužů – na každé straně věže jedna – zasloužilých o opravu věže, mezi nimi samozřejmě i busta Mockerova. Necelých deset metrů co do vzdálenosti a více jak čtyři století co do věku dělí Prašnou bránu od rozložité stavby Obecního a reprezentačního domu hl. m. Prahy, jak zní původní oficiální název. Obecní dům nevznikl ani na volné ploše, ani na místě nějakých bezvýznamných domků, ale v lokalitě, jejíž dávná a nikoliv bezvýznamná historie se začíná psát v druhé polovině 14. století. Vedle staré Horské brány tu stojí rozlehlý dům Mikuláše od věže, rozuměj Mikuláše Velflovice z mocného patricijského staroměstského rodu. V roce 1368 přešel do vlastnictví mistra komory královské Těmy z Koldic. Ačkoliv Karel IV. znovuzřídil krásný královský palác na Hradě, jeho syn Václav, toho jména čtvrtý, chtěl po svém nástupu na trůn bydlit raději dole ve městě; zčásti i proto, že na Hradě se dělaly velké stavební úpravy. A tak – protože pro krále nebylo téměř nic nemožné – koupil Těmův dům i řadu domů sousedních a dal na jejich místě vystavět reprezentační královské sídlo, nazvané Králův dvůr, Curia regis. V roce 1383 se tu usídlil téměř natrvalo a zde byl také v roce 1402 zajat vzbouřenými šlechtici. Ač by byl na Hradě mnohem víc v bezpečí, i po zajetí se sem vrátil. V začínajících nepokojích v roce 1414 přibil M. Jan Hus na vrata Králova dvora výzvu, aby mu byly dokázány bludy. Sídlem panovníků zůstal Králův dvůr i dlouhou dobu po Václavově smrti. Bydlil tu císař Zikmund, pokud byl v Praze; po něm Albrecht II. po dva roky svého krátkého panování. I Ladislav Pohrobek tu měl své Ukázka elektronické knihy, UID: KOS197550
sídlo, v němž také 23. listopadu 1457 zemřel. Z Králova dvora vyšel v roce 1458 korunovační průvod Jiřího z Poděbrad; „husitský král“ tu sídlil po celou dobu vlády až do své smrti 22. března 1471. Ještě i Vladislav Jagellonský dal Královu dvoru přednost před Hradem, když však v roce 1484 vypukly v Praze nábožensko-politické nepokoje, přestěhoval se raději na Hrad. S ním odešlo i všechno služebnictvo, dvorští hodnostáři se stěhovali na Hradčany a Malou Stranu, aby byli blízko králi, a Králův dvůr začal upadat. Jeho pád se zrychlil, když Vladislav jako nově zvolený uherský král přesídlil v roce 1490 do Budína. Ještě v roce 1518 se v Králově dvoře konal sjezd celého českého stavu rytířského, ale to už se nezadržitelně blížil konec někdejší královské rezidence. V roce 1526 nastoupil na český trůn Ferdinand Habsburský, který pokládal pod úroveň panovníkovu, aby bydlil ve městě. Králův dvůr se mu jevil jako zbytečnost a Ferdinand jej pozvolna rozdává do dědičného majetku. Jindřich z Plané a Žebráku dostal svou část v roce 1547; mnohem větším zbytkem pak Ferdinand v roce 1556 obdaroval nejvyššího dvorního maršálka Ladislava Popela z Lobkovic. Paláců měli Lobkovicové dost, a tak po nějaké době začali zpustlý Králův dvůr pronajímat; zápis z roku 1608 uvádí 36 nájemníků – např. šenkýř, forman, 6 nádeníků, krčmář, 6 krejčích, to vše s rodinami. V roce 1631 však nastal obrat. Celý tento lobkovický majetek, někdejší Králův dvůr, koupil za 18 000 zlatých pražský arcibiskup hrabě Arnošt kardinál Harrach a dal v něm velikým nákladem zřídit arcibiskupský seminář. Měl však raději počkat, doba byla neklidná, téhož roku vpadli do Prahy Sasové, Králův dvůr úplně vydrancovali a vypálili. Kardinál se nedal odradit a velmi rychle seminář zrenovoval. Byl ovšem čas války třicetileté, hned následujícího léta Páně 1632 ustupoval ku Praze císařský generalissimus Albrecht z Valdštejna a jeho vojáci opět budovu vydrancovali. Tentokrát tak důkladně, že arcibiskupu Harrachovi i při velkých finančních možnostech diecéze i jeho samého trvalo téměř čtyři roky, než byl Ukázka elektronické knihy, UID: KOS197550