Spát u Bolka, na to jsem samozřejmě neměl, ale snažil jsem se mu udělat radost tím, jak si ho vůbec nevšímám. Položil jsem se, zavřel oči a nasadil pravidelné oddechování. Mistr přistoupil k velkému otevřenému oknu. Na parapet dopadaly rychlé tvrdé kapky a on hleděl na podmáčená mazlavá luka. „Prší, člověče,“ říkal. „Prší. Tam prší.“ Po pěti poctivě odpočítaných minutách jsem se s kašláním a vrzáním posadil. Pak jsme sfoukli rozhovor. Šlo to jako po drátku. On hovořil, já kýval. Vstali jsme, sešli dolů, Fafejta ho vzadu za stavením nafotil, hotovo. Poděkovali jsme, pozdravili, nasedli a už jsme se prodírali mlhou zpátky ku Praze. Fafejta řídil. „Když jsem dělával na vnitru,“ řekl a nepatrně odříhl, „tam jsme zkraje jezdili všichni jedině naplech vožralí a nepamatuju, že by se někomu něco stalo. To byly takový léta.“ „Tys dělal na vnitru?“ „Třináct let.“ „Hrabal má výročí, je do Kerska a něco vymysli!“ vrhla se na mě šéfka, sotva jsem se objevil. „Do pozejtřka to musí bejt i s autorizacema! Šup, vem si Fafejtu!“ „Vyhnat a předehnat,“ pronesl rozšafně Fafejta, když jsme opět fičeli služebním plecháčem po mlaskavě navlhlé vozovce k Lysé nad Labem. Po cestě mi vyprávěl, jak se dal po převratu do služeb ministerstva a jak byly dlouhé, ty roky. A jak měl nedávno nastoupit k nám do magazínu jeho syn, fotograf, profík. Jenže si to těsně předtím rozmyslel, a tak si tenhle řekl Fafejta jako Fafejta, zkusil nabídnout svoje umění místo synova a byl ke svému údivu přijat. Cvakat spouští se sice naučil sám, je amatér. Zato mu neschází nadšení, někdy se takhle sebere, hodí na 102
let_hakl.indd
102
24.3.2008, 12:10
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS197500
záda spacák, ponožky, letí za svoje peníze do Afriky, vyleze na Kilimandžáro, aby zjistil, jaká je na Kilimandžáru nálada, všechno si tam vyblejskne, někde přespí, pak stopem na letiště a alou zpátky. Pořád ještě nemůže uvěřit tomu štěstí, že ho to živí. „Někdy se mi, člověče, stává, že takhle někam jedu,“ vykládal do hučení motoru, „je konec léta, já vidim ty jabka, co zustaly na stromech, víš, prostě vidim ty aleje. A je toho na mě tolik, že musim zastavit a jdu se kousek projít, víš, a uplně mi tečou slzy štěstím. Takovej starej, nevim, co blbnu. Vnitro je mlejn na nervy, podobně ovšem jako novinařina.“ Zezadu se ozvalo zaryčení, kolem nás se protáhla zuřivě hrabající limuzína a zmizela se stříbřitým ohonem v dešti. „Micubiši chytá myši,“ utrousil. Spřízněná duše, pomyslel jsem si. Potom jsme sbírali v listím olepeném polesí zprávy o starém pánovi. V restauraci Hájenka visela na stěně zprohýbaná sukovice, se kterou rád ukával do podlahy. No jé, svědčili pamětníci, tu hůl dědek na někoho vobčas i vzal! Z kuchyně ábelsky zasmrděl friák. Poté jsme natrefili na lesní galerii, kde druh s družkou nabízeli s odkazem na čestného občana půllitry, kachlíky, samorosty. Střídali se u nich přední výtvarníci, pořádaly se srazy. Herci, co hráli. „V květnu se u nás koná vyhlášená slavnost,“ chlubili se. „Jaká?“ ptal jsem se. „Hrabalovo Kersko.“ Každý tu měl nejméně dvě zásadní historky s Boganem. Ne všichni však byli k zastižení. Bylo sychravo, domy zíraly černými okny do zahrad, zvonky ztraceně řinčely. Po pěšinách mezi břízami se belhal duch bezprecedentně vyhaslého, prázdnookého, s nikým z živých však nesrovnatelného muže. Pak jsme se s Fafejtou pošoupli k chatě. Plaňky plotu svítí před bílozelenou dačou, naukal jsem do notebooku, kde by člověk čekal spíš okresního úředníka 103
let_hakl.indd
103
24.3.2008, 12:10
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS197500
na penzi. Plechová vrata jsou zavřená. Doba, kdy uvnitř pravidelně klapával kufříkový consul, je dávno pryč. Stroj však můžete spatřit ve stálé expozici muzea v Nymburce, kde jsou taky k vidění ___, ___, ___, (později doplnit). Vyblejskli jsme Švarnou Tonku a Krásnou Pepinu, to muselo být. A pamětní desku v nymburském pivovaru. Tělnatá kyrysnice z vrátnice na ni extra kvůli nám prskla kýbl vody s jarem, rozmazala špínu koštětem a řekla psovi, který na nás nadšeně hleděl: „Padej, Josef, a nevotravuj pány.“ Napsal jsem o holi na zdi a o těch dvou, co se živí prodejem ohavných kýčů. Obratem přišel dopis do rubriky čtenářských dopisů: Dne toho a toho k nám přijel panáček, usmíval se na nás, zapsal si všechny naše nepřikrášlené a pravdivé příhody a nakonec o nás napsal to a to. Nám osobně by to nevadilo, ale s ohledem na světlou památku p. Hrabala a v neposlední řadě i na jinak dobrou úroveň Vašeho časopisu cítíme povinnost nenechat si to pro sebe. Příště, až nás někdo takový navštíví, budeme aspoň vědět, kdy je čas přestat mluvit a vzít do ruky příslovečnou páně spisovatelovu hůl! Rozuměl jsem jim docela. Člověk se živí v potu tváře, pak si přišustí škrabálek a všechno to semele a horko těžko vypointuje a navrch opepří koňskou dávkou štiplavého prášku, protože kdyby neopepřil, vyrazili by s ním dveře. Jak k tomu ti živnostníci přijdou? Napsal jsem odpově: Pokud jsem něco podal jinak, než jak jste to mínili, velmi se omlouvám. Na druhou stranu jste mě ale nepřesvědčili, že Vám jde o víc než o kšeft, jehož předmětem jsou relativně pokleslé artefakty. Což mi připadá právě s ohledem na světlou památku velkého autora i nadále smutné. „Tohle chceš uveřejnit jako odpově?“ připlula šéfka s pomuchlaným čelem. „Proč ne?“ 104
let_hakl.indd
104
24.3.2008, 12:10
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS197500