Hlavní důvod, proč se všechno barví na růžovo, je prostě strach, že po poznání pravého stavu věcí se veškerý „lid“ zhroutí. Prezident, jak již řečeno, nemíní svůj lid vést na porážku, ale dobře cítí, že situace je ještě vážnější – že jde o to, zda psychické síly toho lidu budou stačit na plán, který si on předsevzal a který zahrnuje na samém začátku velmi ošklivý ústup a potom vytrvalou věrnost principům nezávislého a demokratického státu. Tohoto se prezident bojí a zde vidí daleko větší riziko pro svůj plán než v možné mýlce v odhadu dalšího vývoje evropské situace. Bohužel si neuvědomil, že společnost, která nemá morální síly nazbyt, může být náhlým střetnutím s realitou, kterou on zamlčuje, vystavena zátěži pro ni zcela neúměrné; že vzniká nebezpečí, že poznání skutečnosti zlomí tomu nepřivyklému národu páteř, že v tom je nejchoulostivější otázka budoucnosti.1 Zbytečno, když publicisté ironizují Benešovo uspokojení ex post, že postup národa a armády za Mnichova bude zdrojem mravní síly, krásnou tradicí atd. Beneš i zde jako tolikrát sice operuje s propagandistickou polopravdou, manipuluje svými současníky (chceme-li, 1/ Prezident Beneš měl také za sebou typické trauma českého činitele, zkušenost ze zhroucení českého antirakušanství a antimilitarismu pod dojmem prvních válečných úspěchů Německa v letech 1915–1916. Cítil, že národ není duchovně připraven na tragédii opravdovou, a bál se, zda by ji snesl bez morálního zhroucení. Domnívám se, že i to bylo motivem jeho jednání v roce 1938, zejména že to ho vedlo k zdrženlivosti v psychologické válce. Nepíše o tom nikde – z týchž důvodů, proč o tom nepíší ani jiní, z týchž důvodů, proč se nepíše např. o tom, jak Češi „chtěli bojovat“ za Protektorátu. Co je jisté: Beneš, který až do 18. září zatajoval skutečnou situaci kritického ohrožení státu, nejednal zásadně jinak než předtím Masaryk, když původní kritiku české společnosti zaměnil pohádkou, než předtím Neruda, jenž již před Masarykem učinil totéž..., než žádá česká společenská smlouva! 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS197317
řekněme tomu, že šetří zájem státu v dané chvíli), ale říká alespoň nepřímo pravdu historikovi. V tomto případě mu říká pravdu o tom, jak si oddechl, když se vyhnul těžké mravní krizi celé společnosti, která by musela nastat po střetnutí s realitou, v důsledku nedostatečné psychologické připravenosti na válku, až by vyšla najevo nejednota v postoji k ní, až by promluvily politické klany toužící po dohodě s Německem a ovládající skoro polovinu českých voličů a více než polovinu slovenských – ty partaje, které od chvíle anšlusu takticky mlčely a čekaly, až jim ovoce spadne do klína, aniž by se kompromitovaly. Prezident mluví ze svého hlediska pravdu, když tak vysoce oceňuje, že vojenská cvičení a vůbec celé aranžmá skutečně demonstrovalo jednotu alespoň českého, příp. i slovenského národa za stát a demokracii. Beneš si tehdy na podzim 1939 myslel, že se to nakonec dobře zvládlo, přese všechnu „zradu“ Západu, a že vcelku všechny základní prvky pro uskutečnění jeho plánu jsou zachovány, nehledě ovšem na osobní pád, který pravděpodobně považoval za definitivní. A zde je východisko a státní (či národní) raisona mnichovského mýtu ve chvíli jeho vzniku: především tu byl s velikou elegancí rozřešen problém vnitřní: nekonal se debakl, nenastaly jeho důsledky, to znamená především mravní, nerozdělil se národ, nevzniklo mravní trauma ze snadného zhroucení, které by muselo být těžké a dlouhodobé. Chtěli jsme prostě bojovat a nemůžeme za to, atd… Nepřehlédněme, že toto „chtěli jsme, ale nebylo nám to umožněno“ je otevřené všem: dává satisfakci těm, kdo opravdu chtěli, a zejména alibi pro většinu těch, kteří si oddechli – takže vlastně národ skvěle sjednocuje, bez nějakých traumat a na zásadě, kterou musí zastávat každý stát. (Nebylo každému národu 103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS197317
dopřáno takových bezbolestných řešení!) Mýtus zajišťuje národ vnitřně proti nebezpečí vestfálského míru. Ale současně je skvělou zbraní Československa v psychologické válce v celém světě! Mnichov radikálně změnil pozici Československa ve světovém veřejném mínění, které bylo pod vlivem dvaceti let pacifismu a politiky appeasementství. Československo nedokázalo včas a účinně čelit Hitlerově psychologické válce. Ale vzápětí po nacistickém úspěchu v prvním kole si získalo ohromnou autoritu v demokratickém světě. Bylo to v první řadě díky prozíravosti Benešova plánu, vývoj mu dal brzy za pravdu. A v té perspektivě se zhodnotilo, že ČSR přijala mnichovský diktát. Získali jsme si totiž pozici těch, kdo byli Hitlerovi (jakoby) prvním nepřítelem, celému světu bylo náležitě dramaticky předvedeno, jak jsme sice úžasně „chtěli bojovat“, ale jak jsme se toho vzdali (údajně) s ohledem na druhé – a to bylo ovšem právě to, co na tehdejší veřejné mínění nejvíce působilo. Náležitě bylo zdůrazňováno, že takový (údajný) ohled na mezinárodní společenství snad vůbec nemá ve světě obdoby (podobně jako je jedinečná naše záliba v míru, demokracii a humanismu…). Vzdali jsme se samozřejmě jen po úporném rozhodování a s úžasným slzením. Toto jsou tedy původní okolnosti, tvůrce a raisona našeho mýtu. Státní raisona, nikoliv prezidentská! V této podobě byl mýtus již v době druhé světové války, ba dokonce již před ní (Benešovy přednášky v USA) význačným nástrojem československé psychologické války proti Německu. Je to neodbytné zdůrazňování mravního nároku ČSR, které bylo velmi působivé již před 15. březnem 1939 a poté ještě daleko více. Vedle československých vojenských jednotek, atentátu na Heydricha a Lidic byl mnichovský mýtus v této podobě neodbytného mravního 104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS197317