hluboké vrásky – dlouhé rýhy strádání, smutku a pochybností. Jak často asi kdysi hleděly jeho oči temně, hrozivě a snad i zoufale, a nyní byly jasné a klidné jako lesní jezero, které nezvlní žádný vítr a které je tak hluboké, že se nedá dohlédnout na to, co odpočívá na dně. Když se dozvěděl vše, co ho zajímalo, pokynul hlavou a řekl: „Jste na začátku bojů, u jejichž konci jsem se ocitl já, ale pro vás to budou jen boje vnější, ne vnitřní. Máte víru, která vás nikdy neopustí. U mne to bylo jiné. Když jsem odcházel z domova, vzal jsem s sebou místo víry to nejhorší, co může člověk mít – špatné svědomí.“ Při těch slovech se na mne zkoumavě podíval. Když viděl, že jsem klidný, zeptal se: „Nebojíte se toho?“ „Ne.“ „Špatné svědomí! Uvažte to!“ „Pshaw! Vy jste nebyl ani zloděj, ani vrah. Něco takové nejste schopný spáchat.“ Stiskl mou ruku a řekl: „Děkuji vám ze srdce, sir! A přece se mýlíte! Byl jsem zloděj, protože jsem mnoho, velmi mnoho ukradl. A byl jsem i vrah! Jak mnoho duší jsem zavraždil! Byl jsem profesor na vyšší škole, kde, na tom nezáleží. Mou největší pýchou bylo dokázat až do poslední tečky materialistické učení a sesadit Boha. Byl jsem dobrý řečník a dokázal jsem své posluchače uchvátit. Setba, kterou jsem rozséval plnými hrstmi, vzešla až do nejposlednějšího zrnka. Ubíjel jsem v lidech víru a důvěru v odvěké zákony, štval jsem je vzájemně proti sobě. Pak přišla doba revoluce. Vystoupil jsem veřejně jako hlava nespokojených a moji žáci nasákli opojným jedem demagogie, který jsem já považoval za hojivý lék, a chopili se zbraní. Jak moc jich tehdy padlo! Já byl jejich vrah, a ne jenom jejich! Další zemřeli za mřížemi. Sám jsem uprchl. Opustil jsem svou zem bez lítosti. Ani jediná milující duše pro mne neplakala, ale hodně jich plakalo mou vinou. Tehdy jsem na to nemyslel a teprve mnohem později jsem dospěl k poznání, které mne jako rána kladivem skoro sklátilo k zemi. Když jsem se dostal k hranici, měl jsem policii v patách. Bylo to v chudé tovární vesnici. S důvěrou 93
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS197309
ve šťastnou náhodu jsem proběhl malou zahrádkou do jednoho domku a svěřil jsem se, aniž jsem řekl své jméno, staré ženě a její dceři, které jsem našel v místnosti. Ukryly mne kvůli svým mužům, které jsem já svedl na zcestí. Pak se mnou seděly v tmavém koutě a vypravovaly mně se slzami v očích o svém hořkém osudu. Dřív byly chudé, ale spokojené. Dcera se provdala před rokem. Její muž slyšel můj proslov a uvěřil všemu, co jsem v něm říkal. Na nejbližší schůzi s sebou vzal i svého tchána. Jed štvavé demagogie zapůsobil i na něj. Připravil jsem ty čtyři lidi o štěstí a spokojenost. Mladý muž padl na ulici, starý byl odsouzen k dlouholetému žaláři. To mi vypravovaly ženy, které zachránily mne, člověka, co zavinil jejich neštěstí. To byla ta rána, která mne nezasáhla zvenku, ale uvnitř. Boží mlýny začaly mlet. Svoboda mi zůstala, ale uvnitř jsem prožíval muka, k jakým by mne žádný soudce nemohl odsoudit. Bloudil jsem z jednoho státu do druhého, dělal všechno možné a nikde jsem nenašel klid. Svědomí mne trápilo jako noční můra. Po letech muk a lítosti jsem se seznámil s jedním farářem v Kansasu, který pochopil můj psychický stav a nutil mne, abych se mu svěřil. Na štěstí jsem to udělal. Našel jsem, ovšem po dlouhém kolísání, odpuštění a útěchu, víru a vnitřní mír. Bože, jak jsem ti za to vděčný!“ Odmlčel se a pohlédl dlouhým, jasným pohledem k nebi. Pak pokračoval: „Abych získal vnitřní pevnost, opustil jsem svět a lidi a odebral se do divočiny. Ale víra sama neudělá člověka šťastného. Strom myšlenek musí nést ovoce skutků. Viděl jsem, jak se rudoch zoufale brání své zkáze, viděl jsem, jak vrahové rvou jeho vnitřnosti, a srdce se mi bouřilo zlostí a soucitem. Osud indiánů byl zpečetěný, nemohl jsem je už zachránit. Jedno jsem však udělat mohl – ulehčit jim smrt, aby jejich poslední hodina byla ozářena leskem lásky a smíření. Šel jsem mezi Apače a dokázal jsem přizpůsobit svou činnost jejich zvláštnostem. Získal jsem jejich důvěru a dosáhl jsem dobré výsledky. Přál bych si, abyste mohl poznat Vinnetoua, ten je vlastně mým dílem. Ten mladík má velké nadání. Kdyby byl synem některého evropského panovníka, stal by se 94
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS197309
možná velkým vojevůdcem, ale ještě větším hlasatelem míru. Je to ale syn indiánského náčelníka a zahyne tak, jak zahyne celá jeho rasa. Proto u něj zůstanu až do své smrti. V každé chvíli příkoří, nebezpečenství a bídy mu budu nablízku. Mám ho raději nežli sám sebe, a kdybych někdy mohl zachytit vlastním srdcem smrtící střelu určenou jemu, pak bych pro něj rád zemřel. To by bylo moje pokání.“ Umlkl a svěsil hlavu. Jeho zpověď mne dojala, ale nic jsem neřekl. Měl jsem totiž pocit, že by po jeho doznání každá poznámka zněla nepatřičně – uchopil jsem ale jeho ruku a vřele ji stiskl. Pochopil a pokynul hlavou. Teprve po delší době se tiše zeptal: „Proč jsem vám to vypravoval? Vidím vás dnes poprvé a nejspíš vás už nikdy neuvidím. Je to snad řízení boží, že jsem se s vámi tady setkal? Vidíte, já, dřívější nevěřící, teď všechno svádím na vyšší vůli. Je mi najednou tak měkce a tak bolestně u srdce, a přece to není pocit bolesti. Je to stejný pocit, jaký se člověka zmocní, když vidí na podzim padat listí se stromů. Jak se odloučí list mého života od stromu? Tiše, lehce a klidně? Nebo se utrhne dřív, než k tomu nastane přirozená doba?“ Díval se s tichou touhou dolů údolím. Tam jsem zahlédl přijíždězt Inču-čunu a Vinnetoua. Seděli na koních a vedli s sebou koně Klekí-petry. Vstali jsme, abychom se vrátili do tábora, kam jsme došli zároveň s nimi. O vůz se tam opíral Rattler s rudým, naběhlým obličejem a strnule se na nás díval. Během hodiny toho do sebe dostal tolik, že už byl nadobro opilý. Jeho pohled byl zákeřný, jako pohled divokého býka, který chce někoho napadnout. Rozhodl jsem se, že si na něj dám pozor. Náčelník i Vinnetou slezli z koní a přišli k nám. Stáli jsme pohromadě a vytvořili tak dost rozlehlý kruh. „Nu, rozmysleli si již moji bílí bratři, jestli tady zůstanou nebo ne?“ zeptal se Inču-čuna. Vrchní inženýr měl zprostředkující návrh a odpověděl: „I kdybychom chtěli odejít, musíme zde zůstat, abychom splni95
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS197309