Brzy se ocitl před párem lesklých očí, které se na něho bez mrknutí dívaly ze tmy. Měl zvířata rád. Nebál se jich. Když člověk stráví útlé dětství ve společnosti domácího mazlíčka kobry, těžko se bude bát jiného zvířete, a už vůbec ne psa, nejlepšího přítele člověka. Rabíndranáth natáhl ke kleci ruku se zbytkem ensaïmady. „No ták, hodný pejsek,“ řekl pro jistotu – co kdyby zvíře před bochánkem dávalo přednost lidskému masu… A ucítil, jak mu velký, vlhký a studený jazyk podobný telecímu řízku (z posvátné krávy) hltavě olizuje prsty. Smutné zvířecí kničení ustalo. Zdálo se, že stejně jako bochánek ho potěšila nečekaná společnost. „Ty víš, kam letíme? Já totiž nemám ani ponětí. Netuším ani, jestli letíme k jihu, k severu, na východ nebo na západ, jestli jsme nad mořem nebo nad horami. Kromě toho jsem tak trochu černý pasažér. I když teda pochybuju, že v letadle budu trpět syndromem strachu ze zpomalení a zastavování. Evropská policie snad letadla uprostřed letu nezastavuje, ne?“ Pes o tom věděl houby a neodpovídal. Ve tmě se Indovy smysly desateronásobně zostřily, podobně jako když zůstal zavřený ve skříni cestou do Spojeného království. A k jeho neštěstí mezi zostřené smysly patřil i čich. Nozdry se mu zachvěly, jak ucítil pach špinavého zvířete – jenže brzy pochopil, že zápach se neline z klece. Tak smrdí on sám. Náš fakír sice nedokázal odolávat únavě, hladu ani žízni, zato vždy velmi dobře vzdoroval sprše. Stávalo se mu, že se nesprchoval i několik týdnů. A třebaže poslední dva dny se umýt opravdu nemohl, posledních pět dnů před cestou mu příležitosti nechyběly. Ale on si nepřejel žínkou po tváři už pěknou dobu. Voda mu na hlavu naposledy dopadla v den, kdy pršelo. A v Thartharské poušti moc často neprší, to mi věřte! Siddhártha Gautama, Buddha, meditoval pod posvátným fíkovníkem banyánem sedm týdnů. A sprchoval se snad? Jelikož času měl nazbyt a široko daleko ani stopa po nějakém otrapovi, usedl Rabíndranáth naproti lesklým psím očím do pozice
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS197261
lotosového květu a jal se meditovat o svém novém životě, který ho čeká venku, o životě dobrodince a počestného muže. Už dal bochánek psovi, to pro začátek ujde, ale na úplnou proměnu je to málo. Komu by tak mohl pomoci? A jak?
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS197261
Fakír najednou dostal chuť psát. O nápady neměl nikdy nouzi. A bohatá představivost patřila k jeho nejsilnějším stránkám. Možná za to trochu mohl i jeho pohnutý život. V každém případě se mu ta jeho překypující obrazotvornost hodila, když musel vynalézat všemožné triky, aby neskutečné proměnil ve skutečné a nemožné v možné. A přitom se nikdy nepokusil svěřit své příběhy papíru. Provést něco takového je možná mnohem složitější, než si uměl představit, proto všemožně oddaloval chvíli, kdy se o to pokusí. A co jestli ta chvíle nadešla právě teď? Co jestli tou počestnou lukrativní činností, kterou hledá, aby mohl začít nový život, je právě spisovatelství? Tím však neměl na mysli písařinu, jaká se provozuje na ulici, to ne. Neviděl se na chodníku s psacím strojem zavěšeným na krku, jak čeká, až si u něho nějaký kolemjdoucí objedná milostný dopis. Kdepak, má vyšší cíle, stane se autorem bestsellerů. To je přece mnohem rozumnější zaměstnání než třeba tanečník foxtrotu nebo žokej. A kdyby to nevyšlo, pořád může v Paříži prodávat eiffelovky. „Tak co si o tom myslíš, kamaráde? Souhlasíš se spisovatelem?“ Pes třikrát štěknul. A Rabíndranáth si to přeložil jako „jo, myslím, že je to skvělej nápad, chlape, pusť se do toho!“.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS197261