MAMI, NEUMÍM NIC JINÉHO NEŽ KVÁKAT!
na kameni, který trčel do prostoru nad útesem. Lasice zmizela a Ratolístka omdlela. „Uteč, zlatíčko!“ mumlala ještě ne zcela při vědomí. Pak otevřela oči. Neviděla nic, nemohla se hýbat. Měla něco v zobáku. Vyplivla to, vypadalo to jako kus masa. Vyklovla ho asi z lasice. „Zlatíčko! Zlatíčko!“ rozhlížela se kolem a hledala Zelenáčka. Všude bylo hrozné ticho. Dostala ho? Je mrtvý? Oči se jí zalily slzami. Jeho ztráta by byla mnohem horší než palčivá bolest utržených ran. „Odporná bestie. Proč si nevzala mě? Zelenáček byl ještě tak mladý…“ Ratolístka bezvládně zavřela oči. Připadla si bez síly a bez vůle jako kdysi, když ležela v jámě smrti. Ale najednou – co to? „Mami! Vstávej!“ Nad hlavou pocítila závan větru a uslyšela Zelenáčkův hlas. Otevřela překvapeně oči. Nemohla tomu uvěřit. Zelenáček mával křídly a vznášel se nad ní. Sice trošku vrávoravě, ale zcela určitě letěl. „No ne! Co se ti stalo s křídly?“ „To je úžasný, viď? Prostě jsem musel utéct, a tak jsem se najednou vznesl. Já umím létat!“ dal Zelenáček průchod své radosti. Ratolístka nemohla pohnutím ani promluvit. A tak se jen usmívala. Stal se zázrak. 112
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS197200
O slepici, která snila o létání
Byl to už třetí zázrak v jejím životě. První se stal, když se dostala z klece a mohla žít pod akátem, druhý, když se vylíhlo vajíčko. Už to bylo dost, už jen pro to stálo za to žít. A teď přišel ještě třetí zázrak. Lasice neuspěla při lovu a Zelenáček umí létat! „Mami, ukaž. Bolí tě to moc?“ Zelenáček roztáhl křídla a objal poraněnou Ratolístku. Hrdlo se jí stáhlo vděčností. Nechtěla, aby ji viděl plakat, a tak zatnula zobák, ale tentokrát jí to nebylo nic platné.
Minulo léto a začal foukat suchý vítr. Rákosové květy vystavené po mnoho týdnů slunečnímu žáru povadly. Ratolístka trávila mnoho osamělých dnů. Zelenáček si užíval létání a zdržoval se celé dny na rybníce. A tak se Ratolístka procházela podél rákosem obrostlých břehů či vylezla na svah a pozorovala ho, jak létá a plave. Lasici nebylo poslední dobou vidět. Možná se plíží kolem kurníků a číhá na kuřata, nebo přežívá na tom, co ještě nedodýchalo v jámě smrti. Takhle to měla dělat i dřív. Slídit po Zelenáčkovi byla hloupost. Bylo příliš opovážlivé bažit po divokém kačerovi, jehož dvorkem bylo celé nebe! Létání bylo opravdu nádherné. Kromě toho, že nebylo potřeba bát se lasice, skýtalo řadu dalších výhod. Například bylo možné dostat se ve chviličce z jednoho 113
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS197200
MAMI, NEUMÍM NIC JINÉHO NEŽ KVÁKAT!
konce rozlehlého rybníka na druhý a při pohledu z výšky se mezi rákosím snadno vybíralo vhodné místo na spaní. Život slepic se omezuje na hrabání v hlíně, ale s divokými kachnami je to jiné. Žijí na souši, ve vodě i ve vzduchu. Ratolístka se při pohledu na Zelenáčka cítila osamělá a záviděla mu. Byl to její syn, ale bylo také nad slunce jasnější, že je divoký kačer. Slepice se vzdaly létání. Jak to, že si pamatují a pyšní se jenom svým hřebínkem? Ten je jim v boji proti lovcům k ničemu. Zelenáček o Ratolístčině osamělosti nevěděl nic. Sám se cítil osamělý. Žil se slepicí a přitom neuměl kokrhat, a domácí kachny, kterým byl alespoň trochu podobný, jím opovrhovaly. Nevšímaly si ho a vyhýbaly se mu. Alespoň v noci se ale cítili šťastní. Dvě osamělé bytosti, odloučené od svého druhu, spící jedna těsně vedle druhé. Ratolístka pokaždé, když usínala nasycená rybami, které Zelenáček ulovil, myslívala na Tuláka. Tím spíš, když se synkovo mastné peří zalesklo v měsíčním svitu. „Synku, musíme být ve střehu, i když spíme. Lovec přichází vždy v noci. A on jednou určitě přijde. Protože se nikdy nevzdává.“ „O mě si, mami, nedělej starosti. To spíš já se bojím o tebe. Neumíš ani létat, ani plavat.“ 114
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS197200