„Nerad bych řešil, co mně nepřísluší, nejsem kněz. Já vyšetřuji vraždu a chci z ní dostat přiznání k vraždě.“ „Z vraždy!“ Zalomil rukama děkan. „Ani dvojnásobná vražda není zločinem, který bys mohl srovnávat s tím, co tato bezbožnice může ještě napáchat. Ta patří podle práva před církevní soud…“ Rychtář namítl: „V naší zemi neexistuje církevní soud a právo jurisdikce vykonává král.“ „Ona patří před církevní soud!“ Trval na svém děkan. „A jestli ho král odmítne jmenovat v Praze, bude převezena do Říma. Bude souzena a buď se zřekne svých bludů a bude se kát – a bude potrestána podle práva – anebo bude upálena, jak přikazují papežovy výnosy.“ „Ona bude především souzena za dvě vraždy a tomuto soudu předsedám já.“ Nesouhlasil rychtář. „A já tě jménem církve svaté vyzývám, abys ji předal církevnímu soudu, kterému podle práva patří.“ Zvyšoval děkan hlas. „O takovém právu nevím. Já se řídím rozhodnutím krále.“ Cítil se rychtář dotčen tím, že by někdo měl zasahovat do jeho pravomocí. „Dobře, když odmítáš pomoci služebníkům božím, sám poneseš důsledky!“ Odsekl na to děkan, rozzlobeně odhodil křížek na stolek. „Jdu to vyřídit na vyšších instancích,“ oznámil a odešel po schodech nahoru a ven. Rychtář si promnul mohutný knír, uhodil pěstí do stolu a otočil se k tanečnici. Té zatím po tváři tečou velké slzy.
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS197186
„Tak to vidíš a slyšíš. Rozmysli se, co tedy vlastně chceš. Buď se přiznáš k těm vraždám, které jsi spáchala a potrestáme tě za ně, nebo si tě vyhádají oni. Ale ti se tebou mazlit nebudou. Budou tě mučit a nakonec tě nejspíš zaživa upálí. Slyšelas, jak se na to těší.“ Pacholek tiše vstal, přitočil se k rychtáři a zeptal se rychtáře: „Tak co, mám jí…“ a zbytek opět šeptal tak, aby to písař ani Eleonora neslyšeli. „Ale kdež!“ Křikl na něj rychtář. „Odvést do cely a připoutat ke stěně. Však my najdeme prostředek.“ Pak i on odešel nahoru a za chvilku už přiběhli po schodech dva vojáci, kteří šli vykonat jeho příkaz.
* Toho dne měl král mizerný lov. Seděl v síni královského paláci, zouval si boty a mokré oblečení. „Už mě to nebaví. Pojedeme na Křivoklát, tam jsou lesy plné zvěře…“ Kolem pobíhala dvě pážata a snažila se mu v převlékání pomoci. „Zatracený rybníček.“ Ulevoval si král dál. !To je ono, vánoce chci strávit na Křivoklátě, tam bude klid…“ Do místnosti nahlédl jeden ze strážných a otráveně se zeptal, jestli může vpustit dál děkana pražské kapituly. „Je tu pan děkan, králi.“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS197186
„A co tu zas chce?“ mrštil Václav botou do kouta. „Prý s tebou potřebuje naléhavě mluvit.“ „Už zas?“ Zamračil se král. „Ani chvíli mi nedají pokoje!“ Děkan zatím proklouzl za vojákem do místnosti a usmíval se jako lasička zřící hejno kuřátek. „Nechováš se vlídně ke služebníkům Božím, králi.“ Král jenom zavrčel: „Nemám důvod.“ „To, myslím, svaté církvi křivdíš, protože ona dbá o duše tvých poddaných, když ty dbáš o jejich těla.“ Král nechal převlékání, rozvalil se ve vyřezávané židli, zatímco děkana nechal přezíravě stát. „Tak co máš na mysli?“ Děkan spustil lehounce a sladce, jako by k žádné přestřelce právě nedošlo: „Ty přece víš o sektě albigenských, kterou s pomocí Boží svatá církev rozehnala v hrabství toulouském?“ „Nezajímají mě!“ Vpálil mu král odpověď. „Ale to je chyba.“ nasadil děkan mentorský výraz. „Protože ti odpadlíci od víry, kteří poplivali Kristovu oběť, se rozlézají po tvém království.“ Král zpozorněl a přivřel oko. „Kam míříš?“ „Přímo na tvém hradě se rozlézají ti kataři!“ „Co plivou na Krista, jak říkáš?“ Zakroutil hlavou. „Co se ti doneslo?“ „Nic se mi nedoneslo! Ta bezbožnice, která se před tebou naparovala, pohanské písně zpívala a zneuctěný kříž 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS197186