„A vadí to?“ „Ne, jen…“ „Co?“ „Tě takhle neznám.“ „Život je změna, má milá!“ „Hele, ale do ní jdi, je hrozně fajn. Pochválila mi šaty a řekla mi, že jsem ze všech těch holek tady nejlíp nalíčená. Mimochodem, ty ostatní hostesky jsou děsný pipiny.“ „Neměla bys jít náhodou pracovat?“ „Jéžiš no jo.“ Zaujala zpátky svoje místo u stolu se šampaňským a nasadila úsměv číslo třicet tři. Tadeáš se rozhlédl po osatních hosteskách a pokývl hlavou. Jestli nic jiného, Tereza se jim s Filipou vážně povedla. Tadeáš se během večera dobře bavil s kolegy, Terezina přítomnost zabránila tomu, aby se opil příliš brzy. Navíc chtěl udělat dojem na Lauru, která se pohybovala neustále na okraji Tadeášova zorného pole. Když oficiální část večera skončila, vyprovodil Tadeáš Terezu a pak už se uvolnil docela. Pohrával si se svým telefonem, druhou rukou z kapsy vylovil Lauřinu vizitku. Rád bych tě viděl, jsem u labyrintu. Napsal jí zprávu
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS197185
Za chvíli přišla odpověď. A za delší chvíli i její autorka. Tentokrát její večerní šaty spíše zakrývaly než odhalovaly, ale i tak vypadala skvěle. „Byl jsem vyprovodit Terezu k metru. Napadlo mě, že bych tě rád pozval na něco ostřejšího.“ „Já už mám odpracováno, takže jsem pro. Mimochodem Martin, můj syn, bude dneska u babičky i spát.“ „V tom případě tě musím upozornit, že s sebou mám draka. Hladového.“ „Aha, a co takový drak žere?“ „Princezny. Samozřejmě.“ „Samozřejmě. Jak často?“ „Nejmíň jednu za sto let. A právě se blíží kritické období a jedna princezna se tady zrovna rýsuje. Navíc, je děsně vybíravý. Sehnat pro něj žrádlo je náročný.“ „Ty mě balíš na draky.“ „Jo. Ještě bych to mohl zkusit na motýly, ale ty s sebou bohužel žádný nemám.“ „To zní zajímavě. Můžu být u toho? Krmení dravé zvěře byl vždycky můj koníček.“ „Doufal jsem, že to řekneš.“ A tak Tadeáš po dlouhé době nakrmil svého draka. Chutnalo všem. Druhý den dopoledne Tadeáš chodil po své kanceláři, nedařilo se mu zabrat se do žádné pořádné práce.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS197185
Z večera s Laurou nadšený, měl by jí zavolat, ale cítil se jako potrefený puberťák. Nevěděl, jestli jí má zavolat nebo napsat, nevěděl, co má říct, a jestli to nebude trapné a kdy to nejlíp načasovat. Já jsem jak malej kluk! Spílal si Tadeáš. Blížilo se poledne, musí jí přece dát nějak najevo, že se mu večer s ní líbil. Nahmátl v kapse vizitku, že jí zavolá, ale vylovil tu Luísinu. Chvíli na ni jen tak zíral, levá ruku mu zdřevěněla. Vzpomněl si na to, jak ho o pár centimetrů minula dodávka letos na jaře. Měl dojem, že od té doby uplynulo několik životů, ne jen pár měsíců. Mohl jsem být po smrti, tak tady nebudu střečkovat kvůli jednomu telefonátu. Našel správnou vizitku a vytočil Lauřino číslo. Vzala to po prvním zazvonění. „Ahoj Lauro.“ „Ahoj Tadeáši, ráda tě slyším, zrovna jsem ti chtěla zavolat.“ „Tak to jsem rád, že jsem to stihnul dřív. A cos mi vlastně chtěla?“ „Mám na příští týden lístky na koncert, zmínil ses včera, že máš rád klasiku. Pražská komorní filharmonie, měla jsem jít s kamarádkou, ale ta nemůže.“ Tadeáš si fandil a doufal, že druhá půlka věty je lež, ale pak si uvědomil obsah té první. „Tadeáši, jsi tam?“ „Hele, Lauro, já…, jsem ti ještě nevyprávěl o své bývalé ženě.“
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS197185