doma, mezi svými a jednalo se o budoucnosti této země. “Jediná rozumná cesta pro tuto zemi je mír se Sasy a Franky.” Říkal starý muž, jehož bílé vlasy svítily do přicházející tmy. “Mír s Franky ale nezaručí ani brittonský král Ambrosius Aure-lianus Riothamus Arthorius, který má nadto co dělat s válkou na Temesi, ani bagaudi a jejich náčelníci.” “To je pravda: Chceme-li mír s Franky, musíme do svého čela postavit muže, který je pro nás i pro Franky zárukou takového míru. A nemůžu si pomoci, ale tím je jedině biskup z Rennes.” “Biskup z Rennes! Ještěže nevzpomínáš Melania, který bylou zemi nejraději katolizoval!” Melanius byl pověstný. Velký spojenec Franků. Armoricejci jeho biskupský úřad nezpochybňovali vlastně jen proto, že je katolický biskup, byť se vydávající za jejich biskupa, vůbec nezajímal. Křesťanští kněží Lovocat a Catihern, kteří se k němu přihlásili, jím byli stejně záhy exkomunikováni z církve, protože se ukázalo, jak málo se armoricejské křesťanství slučuje s katolickým. Korunou bylo, když dovolili armoricejským ženám chodit po staveních rozdávat svátost Boží. “Dokud nebesa nespadnou a moře se nerozlije, Armoricejci se nemusí sklánět před kýmkoli a nemusí se vzdávat svých předků ani jejich bohů. Uznat vládu biskupa! To mi zní jako vtip.” Oponoval starý kdysi snad plavovlasý šlechtic. “Lámfahadat, Dlouhoruký, je s námi a bude nad námi bdít.” “Calixugene, to je sice hezké, ale zkus uvažovat se mnou: Celá Armorika má dnes sotva dvěstě tisíc obyvatel. Máme za sebou strašlivé vpády ze všech směrů a nikdo už nemá chuť ani sílu válčit dál. A Frankové? Když budou chtít, povedou proti nám nejen své vojáky, ale i Sasy, Gally, Aquitánce a Burgunďany... Může sem vtrhnout víc vojáků, než kolik je nás celkem. Takže nevěř síle našich bohů víc než svému rozumu. Nikdo neříká, že máš začít chodit do kostela na mši. Jen říkám, že nemůžeme přežít jako nepřátelé Franků.” “Naši bagaudi dokázali vyhnat i Římany...” “Já vím, Weroch je hrdina, Tilbatto taky - protože ho nakonec popravili. Jenže málokdo chce být hrdinou. A já nechci být hrdinou ani sám, ani k tomu nechci nutit své lidi.” Ale Calixugenos nechtěl ustoupit. “A ty se podívej: Za našich dědů ještě celá Gallie i Aquitánie mluvila naším jazykem a uctívala Giana. Havran tu lidi učil zapalovat oheň
96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS197184
a nacházet věčnost. Ani Tomášova víra, kterou přijali mnozí z našich předků, nebyla v rozporu s naší tradicí... Až vpády Franků vše změnily. Nechci se dožít toho, aby nicejské křesťanství bylo prohlášené za jedinou přijatelnou víru, aby nějaký náš pokřtěný potomek mluvící latinsky nebo francky chodil pálit naše háje...” Vertrosiox si povzdechl. “Je toho tolik, co nechci, ale síla mého chtění se musí nějak srovnat se silou francko-sasské armády, kterou máme za humny.” “A podívej,” Podpořil Vetrosia další “svobodnou a rovnopráv-nou existenci filed můžeme smluvit jako naši podmínku.” Lukarkärfer se zadívala do chodby. Na kamenném podstavci tam v rohu stála soška. Stmívalo se, ale byla tam a Lukarkärfer vnímala všechny její detaily. Soška nahé jezdkyně s oštěpem a štítem. Nevěděla, kdo to je, ale bylo jí jasné, že to není nikdo z tohoto světa. Byla štíhlá, vlály jí dlouhé vlasy a s naprostou jistotou seděla v sedle koně, který jakoby plul světem. Připadala jí blízká, jakoby jí rozuměla. Měla pocit, jakoby někdy dávno jezdila i v údolí Unsrutu, ale pak přišli biskupové a ježdění nahých bohyní byl konec. “Tak tady tedy jsi!” uniklo jí nahlas. Tualu se k ní překvapeně ohlédl. Nezeptal se, o čem mluví, ale v jeho očích ta otázka byla. A Lukarkärfer se mu podívala do očí a pak znovu na konec chodby. I on tam zamžoural. Dlouze se po bohyni díval. “Ujeď!” jí pak řekl. “Ujeď, dokud ti neukradli koně, aby s ním nakrmili obřadně pokřtěné francké sekerníky.” Do Marticcaova domu se už nevrátili. Když se zvedali byla hluboká noc a debata stále neměla konce. Jen vypitého vína přibylo, osobní ambice přítomných se odhalovaly a bylo jasné, že k žádnému závěru nedojde. S koalicí armoricejských knížat je konec, někteří budou i nadále podporovat brittonského krále, jiní budou podporovat renneského biskupa a většině ostatních jde hlavně o to, aby se divoké poměry zhmotnily do množství zlatých statérů v jejich pokladnách. Když vyšli na verandu, nikdo si jich už nevšímal, dlouho se marně rozhlíželi po Dis. Uviděli ji až pod velkým jasanem. Seděla na zemi, opírala se o něho zády - nejspíš v ní vyvolal stejnou asociaci jako v Lukarkärfer - a dívala se do nebe. Polohlasem si napůl šeptala a napůl zpívala: “Vy Větrné runy stromy nastavující listí vycházejícímu Slunci
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS197184
rozevírající svou náruč toužící po světle zázračných paprsků ranního Slunce co dává runám svou moc a sílu. Vy léčivé ruce z královského rodu dejte synům dne a dcerám noci svou moc a svou sílu.” Jus winds rauens trijus gibai lauf aperirian sunno Apeririam in manus De siderare liuhat samaleihs maurgins sunno Gatairan rauen mahts unte waldufni Jus lekinassus handus us kunung gabaurths Galer sunau dagis unte dauthariwe nahts seins magan unte izwara. Nebe bylo černé jako uhel a plné hvězd. Večerní vítr z něho uklidil všechny mraky a Lukarkärfer, když se rozkoukala venku, obdivovala “V Armorice je nejjasnější obloha, co znám.” zasnila se. “Takhle jasno je tu úplně výjimečně.” se sám podivil Tualu. “Ale přál jsem si, abys ji takhle zažila.” “Moc jsem se sem těšila.” Chvíli bylo ticho. “Těšila jsem se, že tu najdu klidné a bezpečné místo. Místo, kde se dá normálně žít, myslet na normální věci... Copak se celý svět zbláznil? Myslela jsem si, že tady najdu klidné místo schované před vším tím šílenstvím. Co se to děje?” “Já nevím. Zdá se, jakoby moře jednoho dne ztratilo trpělivost s lidmi a začalo polykat zemi.” “Jak s tím souvisí moře?” Zarazila se. “Jenom tady v Armorice je několik míst, která pamatuji jako louky... a dneska je tam moře. A v Hybernii je to prý stejné, už dvě století tam prý stoupá voda. Prý proto se nemohou uživit a podnikají ty ničivé nájezdy na Brittaniku.” “Vidíš... asi máš pravdu, slyšela jsem o tom vyprávět - na severu v Jutsku a v Thúlé se to prý kdysi také takhle zvrtlo. Pole se začala měnit na slané mokřiny. Proboha, proč? Copak je na světě místo pro tolik zla?” Dis se po nich podívala: “A lidé si uprostřed těch mokřin aspoň malé kousky pole začali schraňovat a nasypávali si z okolní půdy takové malé ostrůvky uprostřed močálů. Říká se jim wurt. Spojovali si je dřevěnými mosty a rok za rokem se s děsem dívali, jak voda stoupá. A sypali je stále pracněji a pracněji, až to jednou vzdali
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS197184