co začíná na A) na Maltě málem oženil s jednou krásnou blonďatou Malťankou, co dělala vrchní sestru ve špitále ve Valletě, protože to při jednom nočním letu zase koupili a Frantovi to udělalo malou dírou do ramene, ale ona si ho tam chtěla nechat, že ho bude léčit na Maltě, a Frantu to vyděsilo, takže po dalším letu ho s Hamajdou odvezli do Londýna… tohle všechno sice tatínek řekl, ale Pavlíkovi už bylo jasné, že o dalších tatínkových dobrodružných letech na Maltu a asi i jinam už neuslyší. Takže řekl, že se musí učit, a protože mu nikdo neřekl, že nemusí, odešel. A bylo mu do breku.
Práporou Ondrišem musel nadporučík cloumat dlouho. Taky byly skoro dvě hodiny k ránu. Až po chvíli, kdy už věřil, že Ondriš vnímá, řekl: „Před chvílí tady byla spojka od starýho ze Kbel: že ještě za tmy přistane junkers už s papírama na odstavení a oni ho zarolujou sem k nám, aby tenhle barák nebyl odnikud vidět…“ Ondrišův obličej se postupně měnil v jedno velké nevěření: že si někdo vůbec může myslet, že by rozuměl alespoň jednomu z těch mnoha slov, co se linula z nadporučíkových rtů. Které zničehonic zařvaly: „Rotný!“, ačkoliv Ondriš dobře věděl, že je jen prápora.
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS197138
Rotný asi přišel, protože nadporučík vydal rozkaz: „Přineste vodu a polejte ho! A ty ostatní taky. Do rána musí náš barák vypadat, že už v něm nejmíň od konce války nikdo nebydlí.“ Nadporučík Nekvasil nepatřil mezi ty, co bez čekání na odpověď po každé větě zařvou: „Jasný?!“ Nebyl z téhle své velitelské funkce odvázaný, ale bral ji jako existenční záchranu: Petřík se jim narodil před rokem, kdy se vůbec nedalo tušit, jak to bude vypadat dál, a když válka skončila, on i Majda rychle museli zapomenout na sny o vysokoškolském vzdělání. A najednou mu po nástupu do armády nabídli nejdřív poručíka a teď už o frčku víc. A u letců. Se všemi možnými kursy a přípravkami. Brzy už věděl, že jejich jednotka – ač složená z prezenčáků – je cosi jako ochranka, například zaznamenávající jakýkoliv zvýšenější zájem o armádní letectvo, zvlášť o její stroje, jimiž příslušníci RAF přiletěli z Anglie. O spitfajry a liberatory. Někdy před Vánocemi přivezl generál Svoboda do Kbel celou partu sovětských pilotů, kteří se chtěli svézt právě na spitfajrech (jak se jim česky říkalo), ale velitel letiště to nedovolil – každý pilot měl svůj stroj na vlastní odpovědnost. Svoboda řádil a chtěl velitele odvelet, ale velitel měl ještě víc metálů než Svoboda a mezi britskými vyznamenáními i DFC neboli Distinguished Flying Cross od samotného krále – do takové ostudy si nedovolil jít ani československý ministr obrany.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS197138
Když dostal na podzim propustku do Vizovic, aby mohli Majdiným rodičům ukázat Petříka, a viděl, jak se sovětští vojáci povýšeně chovají a jak mají na sedadlech džípů rozřezané peršany (o nichž si pamatoval z gymplu, že mají obrovskou hodnotu – celé, samozřejmě), už mnohem víc chápal, co měl jeho letištní šéf na mysli, když po odjezdu vzteklého ministra obrany a jeho hostů řekl: „S těma Rusákama to nikdy fungovat nebude… pro mě je Sovětskej svaz prostě Asie.“
„Co se to v Ruzyni brzy ráno dělo s tím starým německým éroplánem, soudruhu kapitáne? A co ten barák, ke kterýmu to letadlo přistavili?“ Už to, že Reicin řekl soudruhu a přitom to byl opak významu toho slova, mělo jakýsi lehce zlověstný význam. Pokorný to pochopil, ale ani nemrkl. A z jeho slov bylo jasné, že byl na obě otázky připravený: „Ju 52/3 m, protokolárně odstavený dne 20. ledna na součástky – jakákoliv oprava neekonomická… Barák byl postaven na začátku podzimu jak pro dělníky opravující Sedmou míli, tak pro ty, co opravují retenční nádrž. Izolace ubikací ale žádná, takže po prvních mrazech jsou dělníci na obě stavby voženi…“ Reicin se poněkud uklidnil, ale ne moc: „Mohlo by nám to nějak vadit?“
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS197138