Miroslav Sehnal ....................................................... Hodinu v nebi
a chápající, ke mně příliš tolerantní nebyla. Nikdy se sice nehádala, nevyčítala, ale uměla se podívat tak, že chlapa na celý den přešla chuť k jídlu. Měli jsme útulný dům, velkou zahradu a krásnou ložnici. Spal jsem v ní jen málokdy, pořád na cestách, honit kilometry, aby bylo na splátky pro banku. Společných chvilek jsme měli poskrovnu a těch intimních ještě míň. Manželé k občasným schůzkám. Život se nám obrátil naruby během jediné noci. Dorazil jsem s náklaďákem před náš dům, oči osleplé únavou, ale ne zas tolik, abych neviděl vyskočit z oka do naší zahrady polonahého chlápka. Právě svítalo, záblesk slunce rozhrnul tmu a věci měly rázem jasné obrysy. Z podezření byla jistota, pravda, o kterou jsem najednou nestál. Těkal jsem pohledem z Aldy na Helenu, nepříjemné vzpomínky se ve mně mísily s obavami, že jsem se stal svědkem opakující se historie. Fénix vstával z popela a ještě slepená křídla nastavil opět plamenům. Mea culpa! Tua culpa! Nostra culpa! Konferenciér televizního programu upozornil diváky na blížící se nový rok. Následoval ostrý tón 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS197056
Miroslav Sehnal ....................................................... Hodinu v nebi
elektrické kytary a do záře barevně blikajících světel vyběhl ze zákulisí zavalitý padesátník v lesklém bílém saku. „Non – stop, já chci žít non – stop,“ šermoval energicky mikrofonem, „a s tím, co přijde, mám chuť se rvát!“ Potřásal divoce hlavou, v kuželech reflektorů se občas zaleskla jeho zpocená pleš. Ucítil jsem na rameni něčí ruku, vzhlédl jsem a spatřil Helenu. Přitulila se ke mně, přitiskla mi ke spánku tvář. „Konečně je celá rodinka zase pohromadě,“ zašeptala mi do ucha. „Jsi šťastný?“ Mlčky jsem přikývl. „Já taky,“ políbila mě něžně na čelo. Alda si všiml petard, které Marie odklidila za křeslo. Schovala je v naději, že na ně zapomeneme. „Šváro,“ dloubl do Filipa, „tys koupil rachejtle?!“ „Já ne, to on,“ zamumlal Filip a klátil opile hlavou. Z vypitého alkoholu se už oběma leskly oči. „Vole, kdo?!“ nechápal Alda. Zapomněl, že tu jsem, po pár skleničkách jsem se mu úspěšně vykouřil z hlavy. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS197056
Miroslav Sehnal ....................................................... Hodinu v nebi
Filip na mě ukázal jako na provinilce, jehož jméno je odporné vyslovit. Inkvizitor by se tvářil přívětivěji. „Přece on!“ štěkl podrážděně. „Jo tááák!“ pochopil konečně Alda. „On!“ zabodl do vzduchu ukazovák, mrštil jím po mě jako oštěpem. „Je opožděnej,“ ušklíbl se pohrdavě Filip. „Myslí si, že jsme pořád malí haranti!“ „Co blbneš?“ zastal se mě Alda. „Bude odvaz!“ Vztyčil palec, jako že jsem jednička. „Tcháne, jsi borec!“ luskl uznale prsty. Popadl Filipa za rukáv a vlekl ho ke křeslu. „Pojď, vole, omrkneme to!“ Dřepli si za polstrované opěradlo, na okamžik se za ním úplně ztratili. Alda se vynořil s plnou náručí třaskavin. „To bude nářez!“ radoval se. „Jdeme to odpálit!“ „Ať vás to ani nenapadne!“ protestovala Marie. „To není hračka! Chcete přijít o ruku?!“ Filip otráveně převrátil oči. „Mami, prosím tě, copak jsme malí kluci?“ Alda jako omámený vyrazil ke dveřím. „Tohle se zapíše do dějin!“ ryčel nadšeně. „Dědina se posere!“ 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS197056