A . E l N a s i f , C . O b b e r • M am i ,
slituj
se
Po těch slovech jsem se vytratila, slyšela jsem dost. Otec vyšel z ložnice, když už jsem byla ve svém pokoji o patro níž. Slyšela jsem, jak si v kuchyni otvírá láhev piva a nadává. Natáhla jsem se na postel. Ležela jsem strnule, srdce mi vzrušením bušilo. „Nedělej si zbytečné naděje, Amani, nedoufej.“ A přesto mě jenom zmínka o možnosti vrátit se do Itálie tolik rozčílila, že jsem nemohla dýchat, ani rozumně uvažovat. Copak se mi to jenom zdálo? Měla jsem halucinace? Způsobily to léky? Ne! Slyšela jsem to, slyšela jsem dobře. Mluvili o návratu do Itálie, do té Itálie, kde jsem vyrůstala, s mými ulicemi, mým domem, mým životem, kde byl Andrea! Měla jsem být šťastná, ale místo toho jsem byla vyděšená, strachem zmrtvělá. Strachem, že to není pravda, strachem, že znovu spadnu do sarkofágu, v němž jsem vegetovala a z něhož jako bych se v tom okamžiku začínala zvedat, nehmotná, živá. Tu noc jsem nezamhouřila oči, nedokázala jsem se uklidnit, pohnout se, doufat. Když začalo svítat, byla jsem celá rozlámaná a koberce se toho rána zdály být jako z olova. I ty koberce. Špehovala jsem rodiče každý večer. Otec stále chtěl, aby matka odjela, a ona postupem času povolovala. Ale jako podmínku si kladla, že mě vezme s sebou. „Neief ji zabije!“ ječela jednou. „Příliš ho ponížila, při první příležitosti ji zabije!“ Ta nahá, krutá pravda byla najednou bližší, hmatatelnější a reálnější, když jsem ji slyšela od ní. Věděla jsem, že Neief mě nenávidí pro mou vzdorovitost, protože jsem odolávala, protože jsem neumírala. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS197032
A . E l N a s i f , C . O b b e r • M am i ,
slituj
se
Bil mě, a já jsem tu pořád, hlavou mi uhodil o zeď, a já jsem tu pořád, poslal mě do nemocnice, ale já jsem tu pořád. Jsem slabá, jsem žena, ale i když mi vzal sílu mluvit, ponižovala jsem ho očima. Teď už mě očima nesledoval, mou vinou se stal terčem vtipů. Nenáviděl mě. Nevěděl, že uvnitř umírám. Podle něho jsem vyhrála, a to bylo pro muže z Al Karatz nesnesitelné. Ale přese všechno jsem nemohla ani pomyslet na to, že bych se měla odloučit od matky. Držela mě při životě, byla jediná, s kým jsem mohla mluvit italsky, plakat italsky a připomínat si, kdo jsem. I když mezi mnou a matkou stála zeď, byla jsem si jistá, že kdyby se opravdu vrátila do Itálie, nenechala by mě tu. Koneckonců tohle všechno se stalo, protože mé dobro v jejích očích spočívalo v životě oddané manželky a matky v Al Karatz. Konečně pochopila, že tak to nikdy nebude a že jestli jednou zůstanu sama v té vesnici, bez její ochrany, zemřu. Září plynulo pomalu, naši byli stále nervózní, už k nám nikoho nezvali, vztahy s příbuznými byly napjaté. Lámala jsem si hlavu, jak to mám udělat, jak ovlivnit plány rodičů, aniž bych přiznala, že jsem je špehovala, a nezpůsobit nějakou katastrofu. Bála jsem se vlastních nápadů, přesto jsem celé dny usilovně vymýšlela geniální plány, hledala v klobouku, co mám dělat a co mám říct. Vždycky jsem čekala až na večer, abych zjistila, co se děje. Hodiny vůbec neutíkaly. Bála jsem se, že otec nepovolí, že se intenzita jejich hádek rozplyne a já se rozpadnu na prach. Stane se ze mě kuchtička beze snů, smutná kopie Popelky. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS197032
Houpačka Nakonec to byl otec, kdo přestřihl šňůru napětí, jež stahovala náš dům. Byl čas oběda a s matkou jsme byly v kuchyni a připravovaly kuře se zeleninou. Matka krájela maso a já jsem ve velké míse umývala zeleninu. Už jsem ji myla víc než hodinu. Pořád dokola jsem chodila ke studni a zase zpátky s čistou vodou, a už jsem toho měla dost. Matka se rozčilovala, že se někam ztratil náš nejostřejší nůž. To já jsem ho schovala, protože jeden nikdy neví, řekla jsem si při pomyšlení na jejich hádky. Otec zavolal matku rozhodným hlasem. Položila špinavý nůž na stůl. Upřeně jsem se na něj dívala a říkala si, že bych si ho mohla bodnout do břicha a vůbec bych necítila bolest. Teď už vím jedno. Pokud si myslíme, že můžeme posuzovat někoho, kdo si vzal život, tak jsme jenom nafoukaní hlupáci, kteří by měli mlčet, protože tyhle věci nemůže nikdo pochopit. Já bych to v tom jediném okamžiku byla schopná udělat, ale v žádném jiném okamžiku svého života už možná ne, v tomhle však ano, a necítila bych bolest, avšak slovy nedokážu vyjádřit proč. 100
Ukázka elektronické knihy