slepice dovedou počítat do pěti — šlo o jeho jasné oko, kterým se na mě díval. Hledělo tak zdravě, tak rozumně a něžně, že jsem se zastyděl, když jsem vyndal dózičku se šňupavým tabákem a podíval se do zrcadélka na víku, protože jsem tam uviděl své vlastní oko jako vyhořelý uhel nebo kus krvavé vnitřnosti z vykuchané ryby. Po tomto dni už Vickbergův táta příliš mnoho nepil, a když jednou přece jen přebral a podíval se při holení do zrcadla, musel konstatoval, že oko je kalné a mdlé. Ostatně — setkání s tělesnými pozůstatky koně Rutena zanechalo u Torkela Ömana rozhodný odpor proti budově karantény. A přesto tam měl teď jít! A kromě toho také pod obávanou knutu vedoucího karantény, což bylo to nejhorší, co ho mohlo potkat. Tento matador na Ostudci byl starý provinční lékař, je hož sem poslali, aby se ho zbavili, poněvadž byl utiskovatel a hašteřivec, který nesnesl nikoho vedle sebe, natožpak být pod komandem někoho. Proto se dostal také ihned do křížku s lodivodem stařešinou, který chtěl mít na území karantény místo pro člun. Po dlouhém polním tažení s přípisy úřadům dostal vedoucí karantény varování, proto se dal se ztrátou válečné cti na ústup z boje; stáhl se do své ulity na ostrovním výběžku a uplatňoval moc nad svými pomocníky a politováníhodnými námořníky, kteří byli nuceni kotvit svá plavidla na rejdě, aby mohla být prohlížena a ošetřována. Když byl nyní Torkel přiveden dozorčím jachet do černého domu a vstoupil k obávanému doktorovi, třásla se mu kolena. Ale ať už doktor našel dříve v chlapci zalíbení, anebo byl bolestně dojat jeho bázní před sebou, pozdravil kloučka vlídně, projevil mu účast v jeho neštěstí a přivítal ho. Nato se spolu odebrali do ústavu. Doktor přidělil nováčkovi místo u nekonečně dlouhého stolu, kde měl podávat a počítat surové kůže, které po mocníci následně prokuřovali karbolem. Za tuto práci měl 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196903
dostat stravu a ubytování, a když se bude snažit, dostane po ukončení práce i nějaký ten peníz. Byl to pocit hrdosti umět uživit se sám. Chlapec ponejprv prožíval něco z té mužské důvěry v sebe sama, ve vlastní sílu a v budoucnost, což pod otcovým vedením nikdy ne poznal. Pracovní dny plynuly rovnoměrně a práce krátila čas. O nedělích chodil s jinými do modlitebny, kde proseděl celé dopoledne; odpoledne se pak loudal po ostrově, ale nikdy nevedl své kroky na zadní stranu, kde prožil hořké chvíle. Nejraději sedával na kopci lodivodů s kamarádem a díval se na Paradín se všemi jeho lákavými nádherami. Vsednout do člunu a veslovat tam — což mu připadalo jednoduché — se nemohl odhodlat, neboť slíbil vedoucímu karantény, že to neudělá. Teď mu kamarád sdělil názvy vilek a jména jejich letních hostů. Věděl, že ten dům je restaurace, onen divadlo a tak dále. Seznamoval se tam s každým koutem a dával je do souvislosti se záměry a úmysly, které pak přerostly v plán na polní tažení k dobytí Paradínu, až nastane pravá chvíle. Kdyby se někdo chlapce zeptal, co si přeje ze všeho nejvíc, tak by mu asi neodpověděl, že by šel rád ke flotile, ne boť tento sen mu připadal příliš smělý na to, aby se mohl odvážit snít ho nahlas. *** Jednoho dne ke konci července zaslechl jednoho z mužů říct: — Tohle nemůže vystačit na dlouho! — Co nemůže? odpověděl mu druhý. — Tady to s kůžemi; zbylo jich už jenom sto. Naděje byla probuzena, naděje zbavit se páchnoucí a špinavé práce, a tím také procitla touha po novém neznámém, co muselo přijít. A jeho žádostivost dostat se tam na druhou 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196903
stranu byla tak silná, že už začal plánovat útěk pro případ, že by ho chtěli zadržovat. Obec zastupovala totiž nad ním otce a rozhodovala coby poručník o jeho konání, a představený obce, onen dozorčí jachet, měl při tom rozhodný hlas. Mezitím mor ustoupil, zásoba kůží se vyčerpala a ústav se měl uzavřít a vyčistit. Chlapci nikdo nic neřekl, neboť každý měl co dělat sám se sebou a myslel sám na sebe. A když hoch jednoho rána našel budovu karantény uzavřenou, vyhledal šéfa, aby se dověděl něco bližšího. Doktor s ním jednal blahosklonně jako obvykle. — Ano, jsi teď volný, chlapče! bylo všechno, co řekl. A po něvadž prcek s odchodem otálel, dodal: — Peníze musejí zůstat k dispozici obci. Tak tedy šel Torkel Öman nahoru do podkrovní komory, oblékl se do nedělního obleku, načež se vydal vyhledat nějaký člun, neboť nyní byl pevně rozhodnut přeplout průliv a popadnout štěstí za pačesy. Žádat o svolení obec se neodvážil, neboť mu bylo docela jasné, že by tam pánové zamítli každý jeho požadavek. Obec byla totiž něčím, co odporovalo celé jeho nátuře; něčím, co se stavělo ke všemu negativně. A prosit o zapůjčení člunu též nemělo význam, poněvadž by musel odpovědět na otázku, kam má namířeno. Tu se rozpomenul, že táta vytáhl jednou z vody starou loďku, ta netěsnila a ve dně měla díru. Zaměřil tedy kroky k zadní straně, přikročil k loďce a jal se ji prohlížet. Znaleckým okem brzy seznal, že se dá opravit, a s tímto ujištěním přistoupil k dílu. Mechem a koudelí se mu podařilo loďku během šesti hodin utěsnit a přetáhnout ji do vody. Samozřejmě že loďka zpočátku netěsnila, ale mech brzy nabobtnal, a poté co třikrát vylil z člunu vodu, vyrazil na moře. Vy lévačka musela ovšem zůstat v provozu, a jelikož vítr byl příznivý, plul s olistěnou větévkou. Nešlo to rychle, ale měl pocit hrdosti, že sedí ve vlastním člunu a směřuje vstříc bu doucnosti s otevřeným mořem v návětří. Když pak po čtyřech 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196903