Lehane 2 - zlom
10.1.1957 3:43
Stránka 98
Aha. Takže přítelíčkama. „Jak víš, že jsem s někým pochlastával?“ Uklidila poslední kousky skla a narovnala se. „Jsi zelenej, jak jsem tě ještě neviděla, a na záznamníku jsem měla neuvěřitelnej opileckej blábol.“ „Aha.“ Mlhavě jsem se rozpomínal na telefonní automat a pípnutí. „A čeho se týkal?“ Natáhla se po hrnku s kafem a opřela se o myčku. „Zhruba: »Kde seš? Jsou tři ráno, něco se fakt po… a musíme to probrat.« Zbytku jsem nerozuměla, protože jsi už mluvil svahilsky.“ Vrátil jsem smeták, lopatku a koš na místo a nalil si kafe. „Takže, kdes byla ve tři ráno?“ „Stal se z tebe můj táta nebo co?“ Zamračila se a dloubla mě do břicha těsně nad dekou. „Roste ti pneumatika.“ Sáhl jsem po smetaně. „Žádnou nemám.“ „A víš, proč ti roste panděro? Protože chlastáš pivo jako nezavřenej.“ Zpražil jsem ji pohledem a nalil si smetany dvakrát víc, než jsem měl původně v úmyslu. „Hodláš odpovědět na mou otázku?“ „To jako kde jsem strávila noc?“ „Jo.“ Napila se kafe a měřila si mě přes okraj hrnku. „Nee. Probudila jsem se s příjemným a vřelým pocitem, navíc se šťastným úsměvem. Velmi šťastným úsměvem.“ „Stejným jako teď?“ „Šťastnějším.“ „Hmmm.“ Uvelebila se na myčce. „Takže jsi mi volal ve tři ráno a pod obraz, jen abys zkontroloval můj milostnej život? O co jde?“ Zapálila si. „Pamatuješ na Karu Riderovou?“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196790
Lehane 2 - zlom
10.1.1957 3:43
Stránka 99
„Jo.“ „Včera v noci ji někdo zabil.“ „To ne.“ Vytřeštila oči. „To jo.“ S přemírou smetany to kafe chutnalo jako sunar. „Ukřižovali ji na Meeting House Hill.“ Zavřela oči. Když je znovu otevřela, zadívala se na cigaretu, jako kdyby z ní chtěla vyrazit odpověď. „Tušíš, kdo to mohl udělat?“ „Poblíž Meeting House Hill se nikdo nepromenádoval se zkrvaveným kladivem a nevyřvával: »Chci ukřižovat ženskou,« pokud máš na mysli tohle.“ Vylil jsem kafe do dřezu. „Máš něco?“ zeptala se tiše. Nalil jsem si novou kávu. „Ještě nic. Ještě je brzo.“ Otočil jsem se, sklouzla z myčky a najednou stála přede mnou. Měl jsem před očima Kařino křehké tělo za studené noci, napuchlé, obnažené a s prázdnýma očima. „Předevčírem ráno jsem na ni narazil před Smaragdem. Měl jsem divnej pocit, ani nevím proč, že je v průšvihu, ale pustil jsem to. Prostě jsem se na to vykašlal.“ „A co z toho? Je to snad tvoje vina, jak skončila?“ Zmohl jsem se na pokrčení ramen. „Není, Patricku,“ ujistila mě. Její teplá dlaň mi přejela po krku a přinutila mě podívat se jí do očí. „Rozumíš? Není.“ Nikdo by neměl umřít jako Kara. „Rozumíš?“ „Jo,“ povzdechl jsem si. „Jo, asi jo.“ „Žádný asi,“ zpražila mě. Vlahá ruka se odtáhla, sáhla do kabelky a podala mi bílou obálku. „Tohle někdo přilepil na vchodový dveře.“ A potom ukázala na kartonovou krabičku na mém kuchyňském stole. „A tohle stálo opřený pod tím.“
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196790
Lehane 2 - zlom
10.1.1957 3:43
Stránka 100
Bydlím ve druhém patře a mám bytelné zámky na dveřích a obvykle i dvě bouchačky poschovávané uvnitř, což by nejspíš vetřelce neodradilo tolik jako dvojité vstupní dveře do baráku. Máme vnitřní a vnější, oboje vyztužené ocelovými deskami a z masivního černého německého dubu. A ve skleněné výplni těch vnějších je zabudovaný alarm. Můj dobrý domácí vybavil vchod celkem šesti zámky, na jejichž odemčení jsou potřeba tři klíče. Jednu sadu mám já. Druhou Angie. A třetí manželka mého domácího, která bydlí v přízemí, protože už s ním dál nemohla dýchat vzduch v jednom bytě. A Stanis, můj potrhlý domácí, který nevychází ze strachu, že na něj vlítne bolševické komando, má další dvě. Podtrženo a sečteno, upřímně mě překvapilo, že se někomu podařilo přilepit na vchod obálku, aniž by se spustilo devět z deseti alarmů a probudilo to pět bloků okolo. Obálka byla obyčejná, čistá a bílá, s „patrick kenzie“ napsaným na stroji uprostřed. Žádná adresa, žádná známka, žádný odesílatel. Otevřel jsem ji a vyndal z ní složený list kancelářského papíru. Rozložil jsem jej. Žádná hlavička, žádné datum, žádný pozdrav, žádný podpis. Uprostřed stránky se skvělo na stroji napsané jediné slovo: AHOJ! Zbytek papíru zůstal panensky čistý. Podal jsem ho Angie. Zadívala se na něj, obrátila list a potom zase zpátky. „Ahoj!“ přečetla vzkaz nahlas. „Ahoj,“ zopakoval jsem po ní. „Ne,“ opravila mě, „spíš: »Ahój!« Trochu přízvuku.“ Pokusil jsem se o to. „To nebylo špatný!“ AHOJ! „Může to být od Grace?“ Nalila si další kafe. Zavrtěl jsem hlavou. „Její pozdrav vypadá úplně jinak, věř mi.“ „Tak kdo?“
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196790