Vtom se mu v mozku vyrojily nepříjemné vzpomínky na jistý článek, který jako naschvál Sťopa nedávno podstrčil Michailu Alexandroviči, aby ho otiskl ve svém časopise. Mezi námi, byl to mizerný článek! Navíc zbytečný a honorář taky nestál za řeč… Lotrov si hned po tom vybavil jeden podezřelý rozhovor, který, pokud si vzpomíná, se odehrál čtvrtého dubna tady v jídelně, když s Michailem Alexandrovičem večeřeli. Vlastně nebyl ani v pravém smyslu podezřelý (do ničeho podobného by se Sťopa nepouštěl), ale mluvilo se o něčem zcela nepodstatném. Abyste věděli, podobné řeči si mohl odpustit. Do té doby, než se na dveřích objevila pečeť, by to nikdo nebral vážně, ale teď, když jsou dveře zapečetěné… Ach, ten Berlioz! vířilo Sťopovi hlavou. Ani mně to nejde na rozum! Ale neměl čas dlouze lamentovat. Vytočil přímou linku kanceláře administrativního ředitele Varieté Rimského. Byl v choulostivé situaci: za prvé, cizinec se mohl urazit, že si celou záležitost znovu ověřuje, ačkoli viděl smlouvu, a domluvit se s ředitelem taky nebylo lehké. Nezeptá se ho přece rovnou: „Prosím vás, uzavřel jste vážně včera smlouvu s profesorem černé magie na pětatřicet tisíc rublů?“ To se přece nehodí! „Prosím!“ ozval se ve sluchátku úsečný, nepříjemný hlas Rimského. „Dobrý den, Grigoriji Daniloviči,“ skoro šeptal Lotrov. „Mám tady takovou jednu věc… hm… hm… sedí u mne ten… hm… Woland… Tak jsem se chtěl zeptat, jak to vypadá s dnešním večerem?“ „Á, černý mág?“ ozval se ve sluchátku Rimskij. „Plakáty budou za chvilku.“ „Aha…,“ zamumlal Sťopa, „tak zatím na shle…“ „Přijdete brzy?“ zeptal se Rimskij. „Za půl hodinky,“ ujistil ho Lotrov, zavěsil a sevřel rozpálenou hlavu do dlaní. To je něco šíleného! Co se to stalo s mou pamětí, lidičky?!
97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196738
Zdržovat se déle v předsíni bylo neslušné a ředitel si v duchu bleskurychle sestavil plán: všemi prostředky zastírat svou neuvěřitelnou zapomnětlivost a nejdřív lišácky vytáhnout z cizince, co vlastně hodlá dnes večer předvést v divadle svěřeném Sťopovi. Otočil se a vtom uviděl v zrcadle, zaprášeném vinou líné Gruni, podivného chlapíka, vytáhlého jako tyčka, se skřipcem na nose (ach, být tu Ivan, určitě by ho okamžitě poznal!). Objevil se a hned zase zmizel. Vyplašený Sťopa se pozorněji rozhlédl a div se neskácel na zem. V zrcadle se totiž mihl černý vypasený kocour a brzy se ztratil. Lotrovovi se rozbušilo srdce a zavrávoral. Co to? přemítal v duchu. Nezešílel jsem? Kde se vzaly v zrcadle ty obrazy? Zapátral znovu očima po předsíni a polekaně vykřikl: „Gruňo! Co se to tu potuluje za kocoura? Kde se tady vzal? A je tu ještě někdo?“ „Uklidněte se, Stěpane Bogdanoviči,“ zaskřehotal místo Gruni hostův hlas z ložnice. „To je můj kocour. Jen žádné scény. A Gruňa tu není, poslal jsem ji do Voroněže. Stěžovala si, že jste jí upřel dovolenou.“ Byla to tak nečekaná a nejapná slova, až Sťopa usoudil, že se přeslechl. Zmateně klusal do ložnice a na prahu strnul, vlasy zježené, a na čele mu vyrazil pot. Mág nebyl v ložnici sám, ale měl tu společníky: v druhém křesle seděl dlouhán, který se vynořil v zrcadle. Teď si ho mohl Lotrov dobře prohlédnout: měl úzké napomádované kníry jako husí brka, jedno sklíčko skřipce blýskalo a druhé bylo vypadlé. Ale to ještě nebylo všecko: na taburetu bývalé zlatnice se nenuceně rozvaloval třetí – hrozivě velký černý kocour; v jedné tlapě držel kalíšek s vodkou, v druhé vidličku s napíchnutým hříbkem. V ložnici bylo pološero, ale Sťopovi se teď docela zatmělo před očima. Takhle tedy člověk začíná šílet, napadlo ho a opřel se rukou o veřeje.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196738
„Vidím, že vás to poněkud překvapuje, drahý Stěpane Bogdanoviči?“ vyptával se Woland Sťopy, kterému drkotaly zuby. „Na tom není nic divného, ujišťuji vás. To je moje svita.“ Kocour do sebe obrátil kalíšek vodky a Sťopovi poklesla ruka. „Svita potřebuje místo,“ pokračoval mág, „a proto někdo z nás je v tomhle bytě přebytečný. Podle mého názoru jste to vy.“ „Oni, oni!“ zamečel kozím hláskem kostkovaný a bůhvíproč Sťopovi onikal. „Vůbec poslední dobou pěkně vyvádějí. Chlastají, mají pletky s ženskými a přitom využívají svého postavení, flákají se a nic nedělají, ani nemůžou, protože houby rozumějí tomu, co mají spravovat. Nadřízené vodí hezky za nos!“ „Zneužívají služebního vozu!“ přisadil si kocour. Vtom se ukázalo čtvrté a poslední zjevení ve zdejším bytě. Bylo to v okamžiku, kdy se vyděšený Lotrov svezl k zemi a ochable škrábal po veřejích. Přímo z třídílného zrcadla vyšel malý pořízek v tvrďáku a s vyčnívajícím špičákem, který hyzdil jeho beztak už dostatečně odpudivý zevnějšek. Skrček měl k dovršení všeho ohnivě ryšavé vlasy. „Co se mě týče,“ zamíchal se do hovoru, „já vůbec nechápu, jak se moh stát ředitelem,“ huhňal stále silněji. „On je zrovna takovej ředitel, jako jsem já biskup.“ „Ty nevypadáš na biskupa, Azazelo,“ utrousil kocour a nakládal si na talíř párky. „Zrovna to říkám,“ zahuhňal ryšavec a obrácen k Wolandovi dodal uctivě: „Když dovolíte, maestro, pošlu ho ke všem čertům, pryč z Moskvy.“ „Jedeš!“ zasykl kocour a naježil srst. Se Sťopou se zatočila ložnice, narazil hlavou o veřeje, a dřív než docela ztratil vědomí, pomyslel si: Umírám… Ale neumřel. Když pootevřel víčka, poznal, že sedí na něčem kamenném. Kolem cosi hučelo. Otevřel široce oči a uviděl, že kolem šumí moře, ba co víc – vlna
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196738