88
Degenerativní onemocnění páteře
Obr. 5.32. Tandemová spi nální stenóza řešená v jed né době instrumentova nou PLIF a náhradou disku
Obr. 5.33. Případ tande mové laterální stenózy ře šený dekompresí a instru mentací (rigidní v úseku L4–S1, semirigidní v úse ku T12–L1)
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196725
Degenerativní onemocnění bederní páteře
89
Tab. 5.1. Výsledky operační léčby u spinální stenózy Provedená dekomprese – centrální – laterální – kombinovaná
10 pacientů 4 pacienti 14 pacientů
Provedená fúze – posterolaterální – PLIF – 360°
14 případů 8 případů 6 případů
Počet fúzovaných segmentů – ø 2,0 segmentu
(1–4 segmenty)
Užitá instrumentace – čistě rigidní – + semirigidní – + interspinózní
11 případů 14 případů 3 případy
Průměrná doba sledování – 27 měsíců
(12–41 měsíců)
Průměrné trvání symptomů – 16 měsíců
(6–38 měsíců)
Průměrný věk v době operace – 61 let
(51–74 let)
Průměrné hodnocení dle VAS před operací – 8,1
(6–10)
Průměrná délka chůze před operací – 80 metrů
(30–250 metrů)
Bolest i v klidu – 7 pacientů
(25 %)
Bolest jen při chůzi a ve stoje – 21 pacientů
(75 %)
Pozitivní neurologický nález – 4 pacienti
(14 %)
Výsledky byly klasifikovány dle procenta úlevy subjektivně hodnocené pacientem jako: – velmi dobré – dobré – uspokojivé – špatné
úleva ≥ 75 %, žádná analgetika, aktivity bez omezení úleva 50–74 %, občasná analgetika, mírné omezení aktivit úleva < 50 %, časté užívání analgetik, střední omezení aktivit bez úlevy, časté užívání opiátových analgetik, výrazné omezení aktivit
Pooperační výsledky: Chůze minimálně o 50 % dál – 23 pacientů
(82 %)
Průměrná délka chůze – 250 metrů
(120 metrů – bez omezení)
Průměrné hodnocení dle VAS – 4,7
(1–10)
Výsledky – velmi dobré – dobré – uspokojivé – špatné
11 pacientů 10 pacientů 4 pacienti 3 pacienti
Komplikace – trhlina durálního vaku – sangvinolentní sekrece
3 případy 1 případ
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196725
90
Degenerativní onemocnění páteře
LITERATURA 1. Barz T, Melloh M, Staub LP, et al. Nerve root sedimentation sign. Evaluation of a new radiological sign in lumbar spinal stenosis. Spine 2010; 35: 892–897. 2. Delank KS, Fürderer S, Eysel P. Die lumbale Spinalkanalstenose. Z Orthop 2004; 142: 19–35. 3. Hansraj KK, Cammisa FP, O’Leary PF, et al. Decompressive surgery for typical lumbar spinal stenosis. Clin Orthop 2001; 384: 10–17. 4. Hansraj KK, O’Leary PF, Cammisa FP, et al. Decompression, fusion, and instrumentation surgery for komplex lumbar spinal stenosis. Clin Orthop 2001; 384: 18–25. 5. Macnab I. The traction spur. J Bone Joint Surg Am 1971; 53: 663–670. 6. O’Leary PF, McCance SE. Distraction laminoplasty for decompression of lumbar spinal stenosis. Clin Orthop 2001; 384: 26–34. 7. Reeg SE. A review of comorbidities and spinal surgery. Clin Orthop 2001; 384: 101–109. 8. Schizas C, Theumann N, Burn A, et al. Qualitative grading of severity of lumbar spinal stenosis based on the morphology of the dural sac on magnetic resonance images. Spine 2010; 35: 1919–1924. 9. Schulte TL, Bullmann V, Lerner T, et al. Lumbale Spinalkanalstenose. Orthopäde 2006; 35: 675–694. 10. Yuan PS, Albert TJ. Nonsurgical and surgical management of lumbar spinal stenosis. J Bone Joint Surg Am 2004; 86: 2320–2330.
5.5. SPONDYLOLISTÉZA Josef Včelák
5.5.1. Obecná část Spondylolistézou nazýváme změnu vzájemného postavení obratlů v páteřním segmentu, tj. posun kraniálního obratle proti kaudálnímu. Posun, skluz může být v sagitální rovině: ventrální, dorzální, může být také v rovině frontální. Obecně je spondylolistéza užívána v popisu ventrálního posunu ob-
ratle v sagitální rovině. Dorzální posun je nazýván retrolistézou. Původní popis deformity je datován do roku 1782, kdy belgický porodník Herbiniaux podal klinický popis porodní překážky, zužující v předozadním směru pánevní vchod. Termín »spondylolisthesis« poprvé užil Killian v roce 1854, termín je složen z řeckého »spondylos – obratel« a »olisthanein – posunout, sklouznout«. Původně byl termín »spondylolistéza« používán nejčastěji pro »istmický« typ deformity, kdy obratlový skluz je principiálně způsoben poruchou integrity neurálního oblouku, tzv. spondylolýzy. Spondylolýza je defekt »pars interarticularis«. Historicky primární popis degenerativní spondylolistézy je datován do roku 1930, kdy Junghanns definoval ventrální dislokaci bederního obratle bez defektu »pars interarticularis« a nazval ho »pseudospondylolistéza«. Tato patologická jednotka byla následně podrobně popsána a definována autory Newmanem a následně McNabem, jako »degenerativní spondylolistéza« v roce 1963. Autoři následně publikovali podrobný popis a klasifikaci jednotlivých typů spondylolistézy. Wiltse následně tuto klasifikaci doplnil a upřesnil v roce 1976.
Klasifikace Obecně nejčastěji používaná klasifikace autorů Wiltse-Newman-McNab rozděluje deformitu dle etiologie, anatomie a patogeneze (tab. 5.2.). Tato klasifikace je důsledně popisná, obecně nedefinuje prognózu deformity, riziko progrese skluzu a není indikačním kritériem chirurgického léčení. Proto je v současnosti široce používána klasifikace autorů Marchetti-Bartolozzi (tab. 5.3.), která na základě integrity dorzálních struktur obratlů v segmentu, komplex istmus – dolní kloubní výběžek, tzv. posterior bony hook (obr. 5.34.), definuje dysplastický a istmický typ spondylolistézy jako vývojový (developmental), který následně rozdělují na typ maligní: výrazně dysplastické (high-dysplastic), a typ benigní: méně dysplastické (low-dysplastic).
Tab. 5.2. Klasifikace dle Wiltsea-Newmana-McNaba Typ I
dysplastický (kongenitální)
Typ IIA
istmický (defekt pars interarticularis)
Typ IIB
istmický (elongace pars interarticularis)
Typ IIC
istmický (akutní zlomenina pars interarticularis)
Typ III
degenerativní
Typ IV
posttraumatický
Typ V
patologický (osteogenesis imperfecta, arthrogryposis, nádor, infekt)
Typ VI
pooperační (po předchozí operační terapii)
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196725