Malí páni ◆ 99
– Vím, – hlesl jsem ztěžka. Něco, bez čeho se žít nedá, pomyslel jsem si. Celinš mlčel a napjatě čekal, co se bude dít. – Budu se za tebe modlit, – zamračil jsem se na vdovu, – a ty se modli, aby nás v tvém domě nechytili… Jokedit neví, co komu napovídal Rinvit se opíral lokty o stůl, hlavu měl v dlaních a tvářil se, jako kdyby sežral nůši šťovíku. Právě se totiž dozvěděl, že zatímco byl pryč, já do našeho tajného podniku zasvětil kamaráda Brelekíra. Celinš byl celý bledý, a kupodivu ani Lopin s Meodou se netvářili nadšeně. – Co tím myslíš, „vyzná se v tlačenici“? – promluvil konečně Rinvit a probodl elfa pohledem. – Tím chci říct, – zvedl jsem prst, – že se ve městě neztratí! Nikoho jiného tu neznáme a tenhle kluk nám zatím pokaždé pomohl. Tak pomůže i s tímhle, no! – Ale neřekli jsme si, – pokračoval Vraňan přísně, – že celou věc vyřídíme co nejohleduplněji? Že se uvidí teprve poté, co se vrátím od vdovy? To neumíš udržet jazyk za zuby? – Umím! – zavrčel jsem vztekle. Vůbec se mi nelíbilo, jak si na mě novopečený vůdce začíná vyskakovat. – Ale ne když máš upito, co? – začala žalovat proradná kudúčka. – Než jsme stihli dojíst snídani, už měl jedno pivo v sobě. A pak druhé. A pak třetí. A pak dorazil tenhle vílák, a než jsme se nadáli, Jokedit se ho začal vyptávat, jak hluboké jsou ve městě sklepy a jestli nám může sehnat lucernu!
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196664
100 ◆ Letopisy Vukogvazdské družiny
– No a? – ohradil jsem se. – Jeden se musí připravit na všechno, ne? Můžu za to, že je bystrý a uhádl, o co nám jde? – Jak uhádl? – čertila se dál Meoda. – Neslyšela jsem tě náhodou říkat: „Když to dobře dopadne, dáme ti toho zlata taky líznout, kamaráde ušatá“? – Co já vím, třeba slyšela, – mávl jsem rukou. – Uši taky nemáš nejmenší… Meoda prskala dál, ale já ji neposlouchal a snažil jsem se rozpomenout. Pil jsem celý včerejšek a dneska piju od rána. Hlava se mi motá, kdo ví, co jsem komu napovídal. A není to snad jedno? Už brzo budu bohatý jako saftejský dóže! Dejte mi všichni pokoj! – Jestli k tomu můžu něco říct… – probral mě Brelekírův vysoký hlas. – Chápu, že jsem se dozvěděl něco, co mým dlouhým uším, – ušklíbl se, – mělo zůstat skryto. Ale Jokedit mě do celé záležitosti zasvětil, protože jako první pochopil, jak moc vám můžu být prospěšný… – Přesně tak! – bouchl jsem pěstí do stolu. – Pochopil jsem to první! – Jsem v Elienu už několik let, – pokračoval elf, – protloukám se, jak jen to jde. Přiznávám, že ne vždy se dá živit poctivě. Chápu, v jakém postavení jste se ocitli. Proto bych nabídku tady vašeho rychtáře neodmítal. Jestli dům zabavila radnice, Vichlingové z něj neuvidí ani cihlu. Ale společně bychom z něj mohli odnést leccos cenného… – Tak dost, – ozval se znechuceně Rinvit. – Nezbývá nám, milý Brelekíre, než tě přizvat k dílu. Ale slib nám, že o té věci s nikým jiným nepromluvíš!
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196664
Malí páni ◆ 101
Elf jen smutně nakrčil nos a plácl se do čela: – Žes to neřekl dřív, příteli! Jenom na udici příliš ryb nechytneš, a tak jsem už rozhodil sítě… – Co tím chceš říct, příteli? – ozval se poprvé Lopin a zněl pěkně naštvaně. – Pomůže nám jeden tuze dobrý známý, – usmál se Brelekír. – Jmenuje se Sysoj a je přespolní jako vy, tuším odkudsi z Drvetu. Rozumu pravda příliš nepobral, zato pěsti má jako plováky. Kdyby se něco semlelo, bude se nám hodit… – Ještě někdo uvízl v té tvé síti? – Rinvit skřípal zubama, jako by snědl vědro písku. Brelekír jen zavrtěl hlavou a spokojeně upil ze svého korbelu. Pak si utřel pusu a vesele zašveholil: – Tak kdy to provedeme? Všichni jsme se otočili na Rinvita. Vraňan se mi vyčítavě podíval do očí, nevěřícně zakroutil hlavou a odevzdaně pravil: – Když vás tak poslouchám, nejlíp dnes v noci. Ráno už by o tom mohlo vědět celé město… Lopin lupičem Potvrdilo se mi, co jsem si o Brelekovi myslel. Že je to obyčejnej malej zlodějíček, vychcanej jako díra do sněhu. Ale i když jsem ho nesnášel od pohledu, volky nevolky jsem musel uznat, že bez něj bysme si jen těžko poradili. Věděl, kdo bydlí v sousedních domech, v kolik asi tak choděj spát, a dokonce sehnal i motyku, protože zlato mělo bejt zakopaný ve sklepení.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196664