smeká před ní baret, pouští ji první do dveří a podává jí ruku, když vystupuje z taxíku. Také vždy trvala na tom, že bude platit, když si v cukrárně daly čaj. Líbala ji na ruku, popřípadě i na ústa, nejlépe na veřejnosti. Ale tehdy se takovými způsoby předváděla spíše z dětinskosti než ze skutečného zaujetí. Naopak sladká vášeň, s níž se zmocňovala něžných nalíčených rtů nebo když v přítmí pohovky spatřila perlový záblesk přivírajících se očí, když o páté odpoledne zatáhla závěsy a rozžala lampu nad krbem, když zaslechla vzdychání „Ještě, ach, ještě, prosím tě!“, vášeň pro tu výraznou vůni moře, jež jí ulpívala na prstech, ta byla opravdová a hluboká. Stejnou radost jí působilo získávání kořisti. Spíše než o lov samotný, jakkoliv byl zábavný a úchvatný, šlo o pocit dokonalé svobody, jejž při něm prožívala. Jen ona a nikdo jiný při tom určovala pravidla (což s muži zakusila pouze nepřímo). Byla vždy natolik iniciativní, od oslovení přes ter98 míny schůzek a polibky, že neměla ráda, když ji některá políbila jako první, a od té doby, co měla milence, téměř nesnesla, aby ji dívka, kterou laskala, něžnosti oplácela. Obvykle tak spěchala, aby měla před sebou přítelkyni nahou a mohla se jí dotýkat, že jí připadalo zbytečné, aby se sama svlékala. Často si vymýšlela různé záminky, jak se tomu vyhnout, předstírala, že je jí zima nebo že má své dny. Bylo ostatně jen málo žen, na nichž by nenašla něco krásného. Vzpomínala, jak chtěla těsně po gymnáziu svést ošklivou a nepříjemnou dívenku, která měla neustále špatnou náladu, jen proto, že měla divokou kštici blond vlasů, jejichž nehezky zastřižené prameny vrhaly odrazy a stíny na pleť sice bledou, avšak jemnou a čistou. Jenže dívka její návrhy odmítala, a pokud někdy rozkoš rozjasnila její nevděčnou tvář, nebylo to díky ní. A ona vášnivě milovala pohled na tváře zalité potem, jenž jim dodával mládí a svěžest, nadčasové mládí, jež sice nenavrací do dětství, ale zvýrazňuje rty, rozšiřuje oči jako líčidlo, dodává duhovkám jiskru a jas. Šlo spíše o obdiv než o samolibost, nemuselo to být její zásluhou, aby cítila pohnutí. V Roissy zažívala stejné vzrušení, když viděla proměnu tváře
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196610
některé z dívek, jíž se zmocnil i třeba úplně cizí muž. Rozněcovala ji nahota, tělesné odevzdání a připadalo jí, že dostává od svých přítelkyň dar, jejž jim nikdy nedokáže oplatit, už když se jí ukázaly nahé někde v soukromí. Neboť prázdninová nahota na pláži nebo při slunění ji nechávala chladnou — ne snad proto, že to bylo na veřejnosti, ale protože díky té veřejnosti a polovičatosti byla tato nahota jaksi obecně přijatelná. Krása ostatních žen, již obvykle velkoryse stavěla nad svou, jí nicméně potvrzovala tu její, neboť když se někdy nečekaně spatřila v zrcadle, viděla odraz jejich krásy. Moc, kterou nad ní měly její přítelkyně, byla zároveň zárukou moci, již má ona sama nad muži. Naplňovalo ji štěstím a připadalo jí normální, když po ní muži urputně vyžadovali to, co ona sama chtěla po ženách a co jim nebyla schopná vrátit, nebo jen v malé míře. Byla tak neustále komplicem oběma pohlavím a vyhrávala na obou frontách. I když některé zápasy nebyly jednoduché. O byla bezpochyby zamilovaná do Jac 99 queline stejně jako předtím do mnoha jiných, není-li ovšem v tomto případě zamilovanost příliš silné slovo. Proč to však nedávala nijak najevo? Konečně se odvážila na ni zaútočit, až když se na nábřeží začaly rozevírat pupence topolů a den se prodloužil natolik, aby milencům dovolil posadit se po práci na chvíli v parku na lavičku. V zimě jí připadala v těch krásných kožešinách příliš oslnivá, měňavá, nedotknutelná a nepřístupná. A Jacqueline si toho byla vědoma. Na jaře se opět vrátila ke kostýmkům, k nízkým podpatkům a svetříkům. S nakrátko zastřiženými vlasy také začala připomínat nestydaté gymnazistky, které O v šestnácti letech chytala za zápěstí a zatahovala do ztichlé a prázdné šatny, kde je přitlačila mezi zavěšené kabáty. Svršky padaly z věšáků a O se nemohla ubránit smíchu. Nosily uniformy s blůzkami z režné bavlny, na prsou červenou bavlnkou vyšité iniciály. O tři roky později a o tři kilometry dále na jiném gymnáziu nosila stejnou blůzu i Jacqueline. O to zjistila náhodou, když Jacqueline jednou pózovala v domácím úboru a povzdechla si přitom, oč by to bývalo lepší,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196610
kdyby mohly na gymnáziu nosit tak pěkné šatečky. Nebo kdyby mohly nosit uniformu jen tak bez ničeho. „Jak jen tak bez ničeho?“ zeptala se O. „Přece bez prádla, ne?“ odtušila Jacqueline. Tu se O začervenala. Stále si nezvykla, že je pod šaty nahá, a každá dvojsmyslná věta jí připadala jako narážka na její situaci. Marně si opakovala, že každý člověk je vlastně pod spodním prádlem nahý. Připadala si zkrátka nahá jako ona Italka z Verony, která se šla sama nabídnout veliteli vojska obléhajícího město, jen aby je zachránila. Nahá, jen v plášti, který stačilo rozhalit. Také O se zdálo, že má stejně jako ona Italka něco vykoupit, jenže co? Zato Jacqueline si byla naprosto jistá sama sebou, ta neměla co vykupovat. Nepotřebovala, aby ji někdo o čemkoli ujišťoval, k tomu jí stačilo zrcadlo. O k ní vzhlížela s pokorou a říkala si, že Jac queline člověk může, aniž by se musel stydět, přinést leda tak květy magnólie, jejichž silné a matné okvětní plátky uva100 dajíce pomalu hnědnou, anebo kamélie, v jejichž voskové běli se tu a tam zaleskne odstín růžové. Jak pomalu odcházela zima, mizelo se vzpomínkou na sníh i lehké opálení, jež dodávalo její pleti zlatavý nádech. Zanedlouho se k ní budou hodit pouze kamélie. O se však obávala, že by se tak melodramatickými květinami zesměšnila. Jednoho dne Jacquelině přinesla velikou kytici modrých hyacintů, jež vůní připomínají tuberózu a točí se z nich hlava. Vydávají přesně takovou výraznou, těžkou, olejnatou vůni, jakou by správně měly mít, ale nemají kamélie. Jacqueline zabořila do čerstvých, pevných květů svůj mongolský nosík i rty, které si posledních čtrnáct dní malovala ne červenou, ale růžovou rtěnkou. „Ty jsou pro mě?“ zeptala se tónem ženy, která je zvyklá neustále dostávat dárky. Pak O poděkovala a zeptala se jí, zda ji přijde René vyzvednout. Ano, přijde, řekla O. Přijde, zopakovala si pro sebe O, a bude to jenom kvůli němu, jestli Jacqueline předstírající netečnost a nezájem zvedne na vteřinu své le dově chladné oči, jež nikdy nehledí zpříma. Tu by jistě nebylo potřeba nic učit. Ani aby mlčela, aby nechala ruce dlaněmi vzhůru podél těla nebo aby lehce zvrátila hlavu. O zmírala
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196610