Protože se nevraceli, bylo vyhlášeno pátrání. Kolem 23.30 bylo tělo Ludvíkovo a von Guddenovo nalezeno v jezerní vodě, na mělčině, hlavy i ramena nad vodou. Na Guddenově těle byly zjištěny známky úderů do hlavy a šíje a také známky škrcení. Co se vlastně stalo, je dodnes nejasné. Úřední zpráva uvádí coby příčinu Ludvíkovy smrti utonutí. V jeho plicích však nebyla nalezena voda. Existuje ovšem mechanismus smrti ve vodě, kdy voda v plicích být nemusí. Bývá to při náhlé zástavě srdeční například při skoku nebo pádu do chladné vody. V době Ludvíkovy smrti měla být její teplota 12 °C. Jedna z verzí obou smrtí je i vražda von Guddena sesazeným králem a králova následná sebevražda. Jiná verze mluví o vraždě Ludvíka, který měl být zastřelen při pokusu o útěk. V tom případě by byl von Gudden pravděpodobně odstraněn jako nepohodlný svědek, nicméně pitevní zpráva o střelných zraněních na králově těle nemluví. Existují i další výklady jeho smrti. Jsou však stejně špatně doložené a doložitelné jako ty předchozí.
FRANZ NISSL Profesor von Gudden byl učitelem Franze Nissla (1860–1919), dalšího zakladatele neuropatologie. Nisslův otec vyučoval latinu, přál si mít ze syna kněze, Franz ale odešel studovat medicínu. Roku 1884 vyhlásila lékařská fakulta soutěž o cenu za významnou práci v oboru neurologie. Nissl představil metodu, kterou lze mozkovou tkáň vhodně fixovat a barvit. V tělech nervových buněk objevil hrudky krásně modrého materiálu (tzv. Nisslovu substanci, také substanci tigroidní, protože při dobré vůli tygří kožich připomíná). Nissl byl postavou malý, neoženil se. Pracoval a pracoval, a to po boku dalších nositelů slavných jmen neurologie, neurohistologie, neuropatologie a psychiatrie. Například sedm let spolupracoval s Aloisem Alzheimerem, o němž bude řeč dále. Roku 1904 se stal profesorem a nastoupil do vedoucí funkce Psychiatrického ústavu heidelberské univerzity poté, co Emil Krapelin, pravděpodobně jeden z největších psychiatrů počátku minulého století a vlivný dodnes, odešel do Mnichova. Krapelin tam pak vedl Německý výzkumný ústav psychiatrický (Deutsche Forschunganstalt für Psychiatrie). Roku 1918 pak Nisslovi nabídl v této instituci místo. Zde Nissl spolupracoval s Korbinianem Brodmanem, pro neurovědní obory nesmrtelným autorem mapy kůry lidského mozku. Nissl však brzy poté zemřel na selhání ledvin. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196605
Medicínu jsem začal studovat čtyřicet let po Nisslově smrti. Nezapomenu, jak na mne tigroidní substance zapůsobila. Je opravdu krásně vidět. V každém neuronu vypadala trochu jinak. Dozvěděl jsem se, jak se mění při různých funkčních stavech. A jak se dovede „rozpustit“, až téměř vymizí (čemuž se říká chromatolýza), jakmile je mozek těžce poškozený, například nedostatkem kyslíku. Jak jemná je struktura Nisslovy substance, k čemu je dobrá a jak „pracuje“, jsem ale nevěděl. V Ústavu patologie 1. lékařské fakulty v Praze, kam jsem přišel hned po promoci, se v polovině 60. let minulého století objevil stolní elektronový mikroskop, geniální dílo dodnes žijícího a pracujícího brněnského profesora ing. Armina Delonga. Po čase jsme se na Nisslovu substanci podívali něčím, co řádově překonávalo rozlišovací schopnosti i nejlepšího světelného mikroskopu. Na první obrázky nezapomenu. Viděli jsme cosi podobného zvlněným oponám seřazeným do řad. Byly na nich „puntíky“, hrudky, něco plasticky vystupujícího. Od té doby uplynulo bezmála půl století. A mám podobný pocit jako většina stárnoucích lidí – nevím, jak je možné, že tak rychle. Vědci v té době pracovali pilně. Nisslova substance je buněčný orgán, endoplasmatické retikulum, a to jeho hrubá podoba. Na obrázcích z elektronového mikroskopu tvoří propojenou síť měchýřků, malých cisteren. Připomíná zvlněnou spodničku dam z 19. století. Podílí se na tvorbě bílkovin – podle toho, jakou dostane instrukci z DNA buněčného jádra. Puntíky nebo kuličky na povrchu „opon“ jsou ribosomy, továrničky, které bílkoviny vyrábějí. Ribosomy „plavou“ v buněčné plazmě. Jakmile dostanou příslušný signál, připojí se k „oponě“, udělají svou práci a zase se odpojí. Hrubé endoplasmatické retikulum je na jedné straně připojené k zevní vrstvě obalu buněčného jádra. Kromě toho „komunikuje“ s dalším buněčným orgánem, který se podle svého objevitele jmenuje Golgiho aparát. To, co ribosomy vyrobily, mu posílá. Golgiho aparát výrobek po dalším zpracování pošle například ven z buňky. Co by asi řekl Franz Nissl, kdyby o tom věděl? Rozdíl v tom, co viděl r. 1884 a co vidíme a víme dnes, se podobá rozdílu mezi Galileovým pozorováním Jupiterových měsíců a jejich snímky ze sondy, která nesla Galileovo jméno. Co by z doživotního domácího vězení, kam ho po soudním procesu r. 1633 zavřela inkvizice z důvodů spletitějších, než vypadají na první pohled, vzkázal Galileo? 6 / O zdravém stárnutí mozku / 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196605
O VČELÍM MOZKU Vyprávěním o zkoumání včelího mozku v roce 1892 jsem začal, vyprávěním o tom, jak se zkoumá dnes, tuhle kapitolu skončím. Včelí mozek má mít 960 000 neuronů a pouhou 1 miliardu synapsí. Úžas se spíše prohloubí, než by pominul, podíváme-li se do některého ze současných dokonalých atlasů včelího mozku. Představte si, že se podařilo vyšetřovat je docela stejně jako ty lidské – magnetickou resonancí. Vědecká práce z 19. 4. 2012 uveřejněná v Proceedings of National Academy of Sciences konstatuje: Miniaturní včelí mozky zvládají dva abstraktní pojmy současně. Tohle zjištění dvou vědců z francouzských a dvou z australských univerzit může být začátkem fundamentální změny v řadě vědních oborů, od kognitivní vědy až k filosofii. Dokazuje totiž, že nepatrný mozek včely zvládá něco, o čem jsme si před časem mysleli, že náleží pouze člověku. O něco později byli k lidem přidáni další primáti, pravděpodobně i někteří kytovci a krkavcovití ptáci. Všichni tito živočichové jsou ale teplokrevní obratlovci s velkými mozky. Jak je možné, že je něco tak miniaturního takhle výkonné? Pokus, který popíšu, je nádherná experimentální klasika. Vědci naučili včely vstupovat do komůrky, z níž vedly dvě krátké chodby k podnětu. Podnětem byly dva abstraktní obrázky. Jeden tvořily soustředné kruhy, ve druhé se střídaly trojúhelníky a pětiúhelníky složené do tvaru hvězdy. Podněty byly buď vedle sebe, nebo jeden nad druhým. Mezi dvojicí podnětů byla nádržka obsahující buď odměnu, tou byla kapička vody s cukrem, nebo trest, velmi hořký roztok chininu. Včely mohly získat odměnu, jestliže poznaly jeden abstraktní pojem, například „nad/pod“, a byly potrestány podnětem druhým („vpravo/ vlevo“) a naopak. Podněty se pro každou skupinku střídaly. Vztah podnětů („nad/pod“ a „vpravo/vlevo“), jakož i jejich vazby na odměnu a trest byly stálé. Včely se naučily rozlišovat podněty vedoucí k odměně po třiceti kolech experimentu. V dalším pokusu sledovaly stejné včely nové obrázky. Jediný společný znak mezi obrázky užitými v prvním experimentálním souboru a souboru užitém v tomto následném pokusu byla jejich poloha: „nad/pod“ a „vpravo/vlevo“. Přestože včely tyto nové obrázky neznaly, volily správně na základě abstraktního vztahu mezi polohou obrázků. A další objev: V průběhu tréninku byly dva obrázky ohlašující odměnu vždy jeden od druhého odlišné. Vědci chtěli zjistit, zda včely rozlišují 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196605