„Proboha, ne! To by mě ani nenapadlo!“ vyhrkl překvapeně muž. „Jenom jsem si uvědomil, že proti bolesti nemusím bojovat, a to úplně změnilo moje prožívání.“ „Někdy se stává, že lidé, kteří trpí velikými bolestmi, chtějí snížit dávkování léků, když se rozhodnou vzít si život. Jejich rozhodnutí jim totiž přináší pocit dočasné svobody,“ vysvětlil mu doktor. „Bál jsem se, že je to i váš případ, když jste za mnou přišel a žádal mě, abych vám ubral léky.“ Muž lékaři vysvětlil, že to rozhodně není jeho případ. Vyprávěl mu, jak si uvědomil, že se už bolesti nemusí vzpírat, a tím se její velká část sama vytratila. Dokud jeho mysl s bolestí bojovala a bránila se jí, jenom ji tím zhoršovala. Sám jsem prožil velmi podobnou zkušenost. Před několika lety jsem měl takové bolesti břicha, že jsem musel do nemocnice na opakovaná vyšetření. Jednou jsem skončil na pohotovosti celý zkroucený bolestí. Nic takového jsem do té doby ještě nezažil. Moje žena požádala sestřičku, jestli by mi nemohla dát nějaké léky na bolest. Všichni ale trvali na tom, že to nejde, dokud mě nevyšetří lékař. Jako všude jinde v Americe byla i tato pohotovost plná lidí, takže trvalo skoro tři hodiny, než jsem přišel na řadu. Během čekání se bolest neustále zhoršovala, až jsem se nakonec na židli zcela podvědomě zhroutil do polohy plodu. Třásl jsem se po celém těle a upadal do šoku. Bolest byla tak silná, že jsem přestával vidět a připadalo mi, že nejspíš omdlím. Abych byl upřímný, částečně jsem v to i doufal, protože bolest se už za plného vědomí nedala unést. Během těch dlouhých hodin jsem pochopil něco, co jsem do té doby netušil: bylo pro mě životně důležité, abych se bolesti přestal bránit. Kdykoliv jsem pomyslel na to, co se mnou asi bude, jak dlouho to asi ještě může trvat, proč to tak bolí nebo jestli to vůbec přejde, bolest se ihned ještě zhoršovala. Když mi to došlo, zůstal jsem jen u toho, co právě probíhalo, a nepřidával jsem k tomu žádné další myšlenky, které se nabízely. Doslova jsem se ponořil do bolesti.
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196595
Nebudu vám tvrdit, že to díky tomu přestalo bolet, pořád jsem byl v dost těžké situaci. Rozdíl byl ale v tom, že jsem už netrpěl. Prožíval jsem velikou fyzickou bolest, ale nikoliv utrpení. A v tu chvíli mi bylo jasné, že utrpení a bolest jsou ve skutečnosti dvě odlišné věci. Utrpení pramení z našeho odporu vůči tomu, co je. To nám způsobuje psychické nebo emoční trápení. Bolest je nevyhnutelným důsledkem života. Občas zažíváme docela bolestivé věci. Jsou lidé, které celý život provází chronická bolest. Mluvil jsem s lidmi, kteří žijí s chronickou bolestí a prošli hlubokou introspekcí. Přitom jsem zjistil, že ti z nich, kterým se daří s bolestí vycházet nejlépe, nevěří ničemu z toho, co si o své bolesti myslí. Nevěří myšlenkám, které se týkají budoucnosti, a nezabývají se pokusy svoji bolest nějak racionálně vysvětlit. Všichni mi říkali, že čím více dovolí své mysli, aby se bolestí zabývala, tím větší strach z ní mají a tím je bolest silnější. PŘESTAT POSUZOVAT MINULOST Zahledíme-li se přímo na to, z čeho se skládá naše utrpení, na názory a soudy v mysli, může být docela těžké se jich vzdát. Připadají nám totiž docela rozumné a pravdivé a zdá se nám, že na ně máme plné právo. Dokonce nás může urážet, když někdo poukáže na to, že nejsou skutečné. Mluvil jsem s jednou ženou, která mi vyprávěla o svém dětství a poznamenala: „Matka ke mně měla být laskavější.“ „Je to vážně pravda?“ zeptal jsem se jí. Podívala se na mě, jako kdybych byl idiot, a ohradila se: „Samozřejmě, že je to pravda! Rodiče by se ke svým dětem měli chovat laskavě. To ví přece každý!“ „Vím, že to je všeobecné přesvědčení,“ pokračoval jsem. „Ale je to opravdu tak? Je pravda, že by se rodiče měli chovat ke svým dětem laskavě?“ Z jejího výrazu jsem viděl, že vůbec nechápe, jak se mohu na něco takového ptát, protože jí to připadalo naprosto evidentní. „Chápu, že chovat se k dětem laskavě je správné z vašeho
102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196595
hlediska. Vy si toho ceníte. Ale vaši rodiče to tak neviděli, a proto se tak ani nechovali,“ dodal jsem pak. Když nepřijmeme minulost takovou, jaká je, jediný, kdo kvůli tomu bude trpět, budeme my sami. A nezáleží na tom, proč danou minulost nepřijímáme. Je jedno, jak oprávněné, nebo neoprávněné jsou naše výtky. Podíváme-li se do hloubky na to, co naše mysl vlastně dělá, uvidíme, že to, čím zdůvodňujeme a obhajujeme vlastní utrpení, je vlastně to, co naše utrpení dál živí. S onou ženou jsem musel pracovat delší dobu, než si opravdu uvědomila, že když si opakuje svůj příběh o tom, že „rodiče by se ke svým dětem měli chovat laskavě“, její tělo se při tom dostává do většího napětí a sevření a v srdci cítí stále hlubší emoční zranění a dokonce trauma. Dalším krokem bylo dovést ji k tomu, aby mohla vzpomínat na rodiče, ale nepřidávala k tomu žádné vlastní soudy a komentáře. Sledoval jsem ji, jak se v duchu vrací do minulosti. Když se jí vybavila vzpomínka, která jí až dosud působila velikou bolest, zeptal jsem se: „Jak se cítíte, když při tom neposuzujete, jak se vaši rodiče měli chovat?“ „Je to snesitelnější. Vlastně je to mnohem lepší,“ odpověděla. Jenže hned rychle dodala: „Ale tak to přece je! Rodiče by opravdu se svými dětmi neměli zacházet tak tvrdě!“ „Víte to tak jistě?“ ptal jsem se. „Skutečně víte, že to je pravda? Myslíme si, že to je pravda, věříme tomu, že to je pravda, pro vás to může být posvátná hodnota, jenže když naše současné hodnoty chceme uplatnit na minulost, vede to zákonitě k utrpení. Pravda je, že s námi naši rodiče nezacházeli laskavě. Taková je pravda. Tak to bylo. Chovali se k nám tak, že nám působili bolest. Ta bolest byla skutečná. Ten pocit byl skutečný. Emoce s tím spojená je rozhodně skutečná. Ale vaše komentáře k tomu, co se stalo, a názory na to, co by lidé měli, nebo neměli dělat, nebudou nikdy tak skutečné jako to, co se reálně stalo.“ Toto si uvědomit a přijmout představuje pro většinu lidí veliký skok. Společnost, škola, přátelé i celá naše kultura nás totiž přesvědčují o tom, že některé naše příběhy a názory na život jsou objektivní
103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196595