Salaš v horách ◆ 101
Dargos nevěří svým očím Ráno ještě před svítáním jsem byl vzhůru a celý rozmrzelý potají pozoroval vstávající družiníky. To koukáte, holoubkové, jak vám tupý půlobr vypálil rybník! Já bohužel koukám taky. Celou dobu se mě Zyrgyr držel jako hovno košile, ale jen co se dostal k denárům, upaloval, až mu onuce doutnaly. A co teprve hospodář? Chudák přišel nejen o stříbro, ale i o mrkev. Pustil jsem se opatrně za nimi tak, abych je měl pořád na dohled. Válo proti mně a nemusel jsem se bát, že by mě Ranjin pes zvětřil. Sestupovali po zalesněném svahu do hlubokého údolí, a když konečně sešli na rovinu, chvíli to vypadalo, že vílenka a její ohař Zyrgyrovu stopu ztratili. Odpoledne začali našlapovat obezřetně a nakonec dorazili k nějakému dolíku. Plížil jsem se jim už skoro za patami, ale nikdo si mě ani nevšiml. Schoval jsem se v křoví, odkud jsem je měl jako na dlani. Shromáždili se kolem nějaké díry v zemi a Keredok s Borinem se očividně dobře bavili. Moc jsem nerozuměl, co si říkali, ale napadlo mě, jestli tam dole nebude Zyrgyr. Moje domněnka se potvrdila, když se z díry začalo ozývat jeho láteření. Tak nakonec tě doběhli, holečku? Snad ses nechytil do jedné z vlastních pastí? Vlastní nebo cizí – dobře ti tak! Nedalo mi to a začal jsem špicovat uši, jak nejvíc jsem uměl. Keredok se nad jámou naparoval jako krocan a občas se mi podařilo zaslechnout útržky vět: – … nedáš, stejně vezmeme… – … že nás necháš na pokoji… – … máš moje slovo…
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196593
102 ◆ Letopisy Vukogvazdské družiny
Pak se začali o něčem radit a najednou všichni, jak chlapi tak ženské, začali vytahovat z halen tkanice a sundávat si opasky. Nejdřív jsem se skoro zajíkl při představě, k čemu je zas Keredok svým hadím jazykem přinutil, ale naštěstí se záhy ukázalo, že všechny ty řemeny a šňůrky svazují dohromady a spouštějí dolů do jámy. To tak! To toho hromotluka určitě udrží! Jenže cancour nebyl určený pro Zyrgyra. Po nějaké chvíli na něm totiž z díry vytáhli vak. Jako první se na něj vrhnul Keredok a jakmile zajásal, došlo mi, že jim půlobr právě odevzdal zbytek Jahodčina stříbra. Já snad nevěřím svým očím! Když se zas všichni opásali a zašněrovali, Keredok se postavil nad jámu s rukama v bok a zahulákal tak, že jsem uši ani natahovat nemusel: – Děkujeme nastokrát, příteli! Až se vrátíš do Pustých Luhů, nezapomeň pozdravovat sedláka Strúgu! Zatímco se z díry linuly bezmocné kletby, Keredok i Borin se zase smáli jako smyslů zbavení. Ženské jen znechuceně zíraly, ale když si pak hejsek přehodil vak s pokladem před rameno a zavelel k odchodu, vydaly se pomalu za ním. Aspoň neviděly, jak si trpaslík rozepnul kalhoty a ještě se do jámy vychcal. Zyrgyrův řev musel být slyšet až na salaši. A protože neustával, ani když Keredokova družina dávno zmizela mezi stromy a slunce se pomalu začalo sklánět k obzoru, seděl jsem dál v křoví a přemýšlel, co dál. Půlobr nás sice všechny převezl, ale nechat ho v díře by znamenalo odsoudit ho ke smrti hladem a žízní. Kdoví co je to za past a jak často se k ní lovci vracejí. Kromě toho jsem dlužil Zyrgyrovi laskavost. Vytáhl mě z bryndy s vlky, já ho vytáhnu z jámy.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196593
Salaš v horách ◆ 103
Vzal jsem z vaku provaz, uvázal ho o nejbližší strom a hodil dolů. Z hluboké jámy se ozvalo vzteklé zavrčení. Pletené konopí se napjalo, zarylo do drnu na okraji a zanedlouho se ze země vynořil Zyrgyr. Vypadal strašně. Urousaný, špinavý, vlasy obalené ztvrdlým jílem. Chvíli na mě nenávistně mžoural krví podlitýma očima a pak zachrchlal: – Kchaj su? Šla z něj hrůza a já najednou stál jako přikovaný. – Kaj su? – zasípal znovu a vztekleji. Pokrčil jsem rameny. Půlobr začenichal svým ploským nosem ve vzduchu. – Najdu! – zasyčel. – Zabyju! Kulhavě vyrazil směrem, kterým zmizela družina, a na zablácené onuce se mu lepilo spadané listí. Co jsem to jen udělal! Meoda si zoufá Dnešek je den blbec! Nebo spíš den blbce! Všudybyl Keredok nás nejdřív otravoval kvůli mrkvi, pak nás zatáhl do šlamastyky s půlobrem a teď, když málem vypustil duši, se o něj musím starat. Určitě mi zamaže kamizolu – a krev se z kůže strašně špatně dostává! Už od rána jsem měla zlé tušení a říkala, že se máme na to stříbro vykašlat, ale umíněný Keredok si vždycky prosadil svou! Nejradši bych toho šaška nakopla do zadnice, takový mám vztek. Ale hlavně mám strach! Z něj, z půlobra a ze stínů kolem! Potom co Keredok z půlobra vylákal Jahodčiny peníze, jsme šli dál, dokud se nezačalo smrákat. Les řídnul a my
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196593