100
Čechy královské
1. května 1254 v Bratislavě bylo babenberské dědictví rozděleno: Horní a Dolní Rakousko si ponechal Přemysl Otakar, zatímco Štýrsko získal Béla IV. pro svého syna Štěpána. Přemysl Otakar II. (1253 –1278) patří bezpochyby k největším českým panovníkům.132 Za jeho vlády se český stát stal regionální velmocí. Ne nadarmo byl tento panovník nazýván pro svou moc a bohatství „králem železným a zlatým“. Na počátku své vlády spojil ve svých rukou vládu nad Čechami, Moravou, Horní Lužicí a Dolními Rakousy, byť každá z těchto zemí si mohla ponechat své vnitřní zřízení. Ve stopách svého otce zakládal nová města (za jeho vlády byly založeny např. České Budějovice či Plzeň) a snažil se omezit rostoucí moc šlechty. Podporoval proto také církev a zakládal kláštery, z nichž nejznámějším se stala cisterciácká Zlatá Koruna na rakouských hranicích. Vynikající gotické stavby světské (hrady a města) i církevní (kostely a kláštery) se rozšířily po celých Čechách i Moravě. V roce 1266 svolal král do Prahy sněm, který měl provést vnitřní reformu země. Byl učiněn pokus o sjednocení měr a vah, který však neměl trvalý úspěch (každé město si v zásadě určovalo vlastní míry), ražba mince byla výslovně prohlášena za královskou výsadu (tzv. regál) a za její padělání byly stanoveny nejpřísnější tresty. Pro konsolidaci poměrů měl význam také zákaz všech domácích válek mezi velmoži a přísné tresty za plenění. Spory mezi šlechtici měl řešit výhradně král, resp. zemský soud. Boj proti tradici „soukromých válek“ mezi velkými šlechtici ovšem trval s přestávkami a s proměnlivým úspěchem až do 15. století. V roce 1257 zavedl Přemysl Otakar II. v Čechách církevní inkvizici, mající za účel bojovat proti kacířským sektám. O jejich rozšíření ovšem v tomto období nic konkrétního nevíme. Ve svých výbojích nový panovník daleko předčil jak svého otce, tak svého děda. Z iniciativy papeže Inocence IV. se Přemysl Otakar II. vypravil roku 1255 na křížovou výpravu proti pohanským Prusům, na jejichž území založil na pobřeží Baltu město Královec (německy Königsberg, dnešní ruský Kaliningrad). Třeba říci, že tato výprava rozhodně není ozdobou českých dějin. Pokřesťanštění Prusů bylo doprovázeno velkými násilnostmi už během české výpravy. Přemysl Otakar II. podnikl v letech 1267–1268 ještě další výpravu, která tentokráte směřovala vedle Prus také na Litvu. Papež Kliment IV. slavnostně oznámil Přemyslu Otakarovi II., že si území dobytá na Litvě může ponechat133, ale slib nesplnil. Obě křížové výpravy v delší časové perspektivě pomohly především bojovnému Řádu německých rytířů, který si předtím s Prusy a Litevci nedokázal poradit. Nyní se ale vzmohl a postupně se stal regionální velmocí ohrožující především sousední Polsko. Při šíření křesťanství bylo původní pruské obyvatelstvo do velké míry vyhubeno, pokřesťanštění Prusové se časem germanizovali. V roce 1259 král využil povstání štýrské šlechty proti uherské nadvládě, nechal se prohlásit štýrským vévodou a vyhnal ze země Štěpána, syna Bély IV. K němu: Žemlička, J.: Přemysl Otakar II. Král na rozhraní věků. NLN, Praha 2011. Vaníček, V.: Velké dějiny zemí koruny české. Sv. III. 1250 –1310. Paseka, Praha 2002, s. 9 –195. 133 Veselý, Z.: Dějiny českého státu v dokumentech, s. 47. 132
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196511
Čechy královské
101
Přirozeným následkem byla válka mezi Bélou a Přemyslem Otakarem II. V bitvě u Kressenbrunnu 12. července 1260 bylo Bélovo vojsko úplně poraženo a v následujícím roce byl uzavřen mír. Aby si pojistil získaná území, nechal Přemysl Otakar zrušit své manželství s Markétou Babenberskou a znovu se oženil s Kunhutou, vnučkou krále Bély IV. Tak získal Přemysl Otakar Štýrsko. V roce 1262 přijal český král formálně celé babenberské dědictví jako odumřelé léno z rukou římského krále Richarda z Cornwallu (1257–1272). V roce 1266 bylo k českému státu připojeno Chebsko. Růst jeho moci způsobil, že se Přemysl Otakar II. rozhodl pokusit se získat i císařskou korunu, v dobovém myšlení nejvyšší světskou hodnost v křesťanském světě. Svatá říše římská se v té době opět potácela ve vnitřním boji, protože v roce 1257 byli zvoleni dva římsko‑němečtí králové – Richard z Cornwallu a Alfons Kastilský. V roce 1272 Richard zemřel. Přemysl Otakar začal tajně sondovat u papeže Řehoře X. (1271–1276) i u říšských knížat možnosti vlastní kandidatury na římský a německý trůn a pokusil se jej získat. Přemyslovec byl však už příliš mocným panovníkem, než aby mohl papeži a tím spíše říšským knížatům vyhovovat. Sněm ve Frankfurtu nad Mohanem konaný 27. září 1273 Přemyslovu kandidaturu odmítl a zvolil králem Rudolfa I. Habsburského (1273 –1291), v té době představitele poměrně nevýznamného rodu. Přemysl Otakar II. volbu zpochybnil s odůvodněním, že k ní nebyl přizván a jeho hlas, který měl v jeho nepřítomnosti odevzdat bamberský biskup, nebyl brán v potaz. Problém volebního práva Přemysla Otakara II. byl ovšem hlubší: už česká knížata zřejmě zastávala čestný úřad říšského číšníka na císařském dvoře a z něj odvozovala právo účastnit se volby německého krále a tedy zpravidla příštího císaře. Od 12. století byl ale počet volitelů omezen na nejvýznamnější světské a duchovní hodnostáře, tzv. kurfiřty (kurfürsten – volící knížata) a nebylo jasné, zda k nim má patřit i český král s ohledem na jeho zvláštní postavení ve Svaté říši. Účast českých králů na volbě byla tedy řešena případ od případu: Václav I. se např. roku 1248 zúčastnil volby Viléma Holandského, předchůdce Richarda z Cornwallu. Přemysl Otakar II. každopádně využil situace, Rudolfovu volbu neuznal a přiklonil se na stranu doposud žijícího vzdorokrále Alfonse Kastilského. V roce 1274 papež uznal Rudolfa Habsburského za římského krále, který využil první příležitosti, aby se pokusil Přemysla Otakara omezit. V listopadu 1274 říšský sněm v Norimberku potvrdil právo římských králů na protiprávně přisvojená propadlá říšská léna, což bylo evidentně namířeno proti českému panovníkovi. Rudolf také ihned skutečně vyzval Přemysla Otakara, aby vrátil veškerá babenberská území, což český král – jak se dalo očekávat – odmítl. V roce 1275 byla na Přemysla Otakara II. uvalena říšská klatba, která byla o rok později na sněmu v Augsburgu ještě zpřísněna otevřenou výzvou jeho poddaným a vazalům k povstání proti němu. Vzápětí zahájil Rudolf Habsburský proti Přemyslu Otakarovi válku, ve které jej dokázal izolovat od veškerých spojenců. Oslabení českého panovníka ihned využila velká česká šlechta, která otevřeně povstala. Přemysl Otakar sice tuto vzpouru potlačil, nemohl však už zabránit, aby za jeho zády uzavřela část šlechty vedená Závišem z Falkenštejna s Rudolfem
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196511
102
Čechy královské
tajnou dohodu. V listopadu 1276 se Přemysl Otakar u Vídně musel podrobit Rudolfovi: v jeho stanu před ním musel pokleknout, požádat o odpuštění, vzdát se území v Rakousku i Chebska a přijmout jako vazal české země z jeho rukou jako léno. Přemysl Otakar ovšem nebral svůj závazek poslušnosti vážně. Vazalský akt před Vídní považoval za osobní urážku, kterou je možno smýt jen krví, a už v létě 1278 zahájil proti Rudolfovi novou válku. Dne 26. srpna 1278 došlo u městečka Dürnkrut v Dolním Rakousku mezi Rudolfem a Přemyslem Otakarem k rozhodujícímu střetnutí, které je v českých dějinách známé jako „bitva na Moravském poli“.134 V bitvě, ze které část šlechtické jízdy utekla,135 bylo české vojsko na hlavu poraženo. Král Přemysl Otakar II. se dobrovolně rozhodl na bitevním poli zůstat až do konce. Jeho rytířskou smrt v boji proti přesile, kterou dnes na někdejším bojišti připomíná památník, ocenil v dopise papeži i jeho protivník Rudolf. Ten nechal jako výraz úcty tělo českého krále převézt do Vídně a tam vystavit. O rok později byly ostatky převezeny do Znojma a konečně v roce 1297 do Prahy. Bitva na Moravském poli se udržela v české paměti jako první z mnoha četných národních katastrof.136
Braniborská okupace. Vláda Václava II. Bitva na Moravském poli otevřela Rudolfovi cestu na Moravu, kterou bez boje obsadil. Následníkem českého trůnu se stal syn Přemysla Otakara II. Václav, kterému však v roce 1278 bylo teprve sedm let.137 Jeho matka královna Kunhuta ve snaze zachránit pro svého syna alespoň Čechy se obrátila o pomoc na braniborského markraběte Otu V. Dlouhého, Václavova strýce. Pod záminkou hájení práv zákonného dědice českého trůnu a pomoci královně-vdově Ota V. skutečně přitáhl s vojskem do Čech. Rudolf proti němu z Moravy zahájil tažení, avšak k žádnému boji nakonec nedošlo. Na podzim 1278 byla v Čáslavi, kam se dostavila i Kunhuta, mezi oběma soupeři uzavřena dohoda o společné správě českých zemí na dalších pět let, kterou měl Rudolf vykonávat na Moravě a Ota v Čechách. Ota byl ustaven Václavovým poručníkem. Václav, ještě dítě, byl záro134
Mnoho lidí se kvůli názvu mylně domnívá, že se tato bitva odehrála někde na Moravě, název však nesouvisí s moravským markrabstvím, ale s řekou Moravou (německy March), která nedaleko Dürnkrutu teče. Ve starší české odborné literatuře je někdy název Dürnkrut překládán jako Suché Kruty. Samotný název „Moravské pole“ je překladem německého termínu Marchfeld, což je nížina rozkládající se severně od Vídně. 135 Lidová tradice přičítá porážku Přemysla Otakara II. zradě Záviše z Falkenštejna, což však s největší pravděpodobností neodpovídá historické skutečnosti. 136 K bitvě samé viz Kofránková, V.: 26. 8. 1278 – Moravské pole. Poslední boj zlatého krále. Havran, Praha 2006. 137 K období posledních Přemyslovců viz Vaníček, V.: Velké dějiny zemí koruny české, III., s. 359 – 482.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196511