na ně zaútočit, a to ani za ideálních podmínek jasné a dlouhé měsíční noci. Před střepinovými pumami byl kolikrát jediným varováním zvuk větru, hvízdajícího na drátech výztuh křídel dvojplošníku. Odvážným ženám – pilotkám, které létaly převážně v noci, Němci přezdívali „noční čarodějnice“. Sověti zařadili do služby také jednomístná letadla Polikarpov I-16, přezdívané „Rata“. Stíhačka mohla za minutu vystřelit 1800 ran. Tuponosý letoun I-16 byl prvním dolnoplošným stíhacím letadlem na světě se zatahovacím podvozkem. Všechny průmyslové podniky byly demontovány a přemístěny za Ural. Tam dnem i nocí vyráběly zbraně a munici. Vyráběly také na tehdejší dobu vynikající a obratné tanky T-34. A také obávané raketomety Kaťuša. O ničem z toho útočící Němci nevěděli. Moskva už byla tak blízko. Dne 27. listopadu byla přední linie německých tankových kolon pouhých dvaatřicet kilometrů od Moskvy. Vojáci se nechávali fotografovat u cedule nejzazší moskevské autobusové zastávky. Najednou zlom. Proč fronta stojí? Proč vojska nepostupují dál? Tanky, obrněné transportéry, kanony. Vždyť přece za prvý den invaze, a to bylo docela nedávno, postoupili až o osmdesát kilometrů! Co se stalo? Postup německé armády zastavil stejný nepřítel, který roku 1812 potupně vyhnal z již dobyté Moskvy, a nakonec i z celého Ruska, až do té doby neporaženého válečníka Napoleona – generál mráz. Po válce němečtí generálové s hořkostí zaznamenávali své vzpomínky na Der Russlan Krieg – Ruskou válku. Posuzovali umění německých velitelů i ruské metody vedení války. Vydali se pobít barbary, ale brzy dospěli k názoru, že nestačilo Rusa zabít, musel být ještě i sražen k zemi. Neměli ani tušení o krutosti ruských vzdáleností, klimatu, ani o divokosti ruského lidu. Ruští vojáci zpočátku proudili
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196444
do zajetí po desetitisících, později po statisících, ale Ruso vé posílali do boje stále další a další rezervy. Postupující německé kolony polykaly na začátku ruského dobrodružství neuvěřitelně velké vzdálenosti. Ti z německých vojáků, kteří měli štěstí a přežili, s trpkostí vzpomínali na nekonečné letní prašné pláně, také na hluboké lesy a rozsáhlé močály. Pak přišly deště, které proměnily zemi v hustý, lepkavý klih. Teprve mrazy cesty opět zpevnily a zprovoznily. Úleva netrvala dlouho. Arktická vlna stlačila rtuť teploměru tak nízko, že olej tuhnul, strojní součásti praskaly a zbraně zamrzaly. Na zimu špatně vybavení vojáci byli pod Moskvou mrzačeni omrzlinami a umírali chladem. A pak… Zatím co na západní frontě bylo při boji dodržováno jakési vojenské gentlemanství, vojenské akce obvykle končily po páté hodině odpoledne a další začínaly až následující den ráno, na východě se Rusové snažili zabíjet nepřítele pořád a pořád, po celou dobu ve dne i v noci. Němečtí generálové už zanedlouho s určitou trpkostí rozpoznali, že po konsolidaci ruské armády byla u vojska důsledně zavedena bezpodmínečná poslušnost. Tak se z nevycvičené masy mužů stal prvotřídní bojový stroj. Rusové si udrželi těsný vztah k přírodě, snadno se přizpůsobili charakteru terénu a dokázali s ním splynout. Rusové byli mistry v maskování, zakopávání a byli nepřekonatelní ve stavbě obranných konstrukcí. S neuvěřitelnou rychlostí se dokázali zakopat a splynout s krajinou, že takového vojáka bylo těžké odhalit. Tehdy se Rus stával dvojnásobně nebezpečným protivníkem. Často ani z bezprostřední vzdálenosti nebylo možné objevit skvěle maskovaného Rusa, nebo ostřelovače. Německý voják prošel kolem a snadno se dostal pod palbu zezadu. Ruský voják mnohdy předstíral kapitulaci s bílou vlajkou a zdviženýma rukama, ale na krátkou vzdálenost zahájil nečekanou palbu na příchozího. Ruský voják dokázal ležet celé
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196444
hodiny bez hnutí, předstíral smrt, nepozornost tak stála Němce často život. Komisaři komunistické strany byli hnací silou armády, ovládali ji s vychytralostí a chladnokrevností. Jejich obliba nebyla u vojska pochopitelně nijak velká. V Rudé armádě platil zákaz vodky. Když byl v srpnu 1941 zrušen, první zásilku lihovin vypil personál jednoho štábu divize. Opilí důstojníci vyšli do ulic vesnice a postříleli všechny husy. Jeden z nich pak poklepal komisaři politrukovi na rameno a řekl: „Všechny husy jsme už postříleli. Teď je řada na tobě.“ Komisař žádal o okamžité obnovení zákazu vodky. O tom, jakou měl komisař pravomoc, vypovídá následující příběh. Velitel jedné tankové roty zapomněl natankovat pohonné hmoty. Tanky bez paliva se během útoku zastavily. Nato vytáhl komisař roty pistoli a velícího důstojníka na místě zastřelil. Ruský voják byl prakticky imunní vůči roční době nebo terénu. Neexistovala pro něho žádná terénní překážka. Stejně jistý byl v hlubokém lese jako v močálu, či ve stepi bez cest. Dokonce i široké ruské řeky dokázal překonat rychle a s pomocí primitivních prostředků. Nejlepší zbraní ruského pěšáka byl samopal. Jeho obsluha byla jednoduchá. Zbraň dobře snášela podmínky ruské zimy. Voják si přehodil samopal přes hlavu, nosil ho na prsou, tak mohl zbraň okamžitě použít. Bylo to také určité pohrdání se životem. Rituál vojenského pohřbu neexistoval. U obyčejného občana se pohřební obřady neprováděly. V některých případech bylo v místě hlavy do země zatlučeno rudě natřené prkno a na něm nápis, informující o hrdinných činech komisaře, zabitého v akci. Milionové masy byly ukládány do země bez obřadu. Takto byly zahlazeny všechny vnější známky o počtu mrtvých. Rusové opakovali stále stejnou taktiku – nasazování mas proti německým jednotkám v plných počtech. Během okamžiku se terén před německou linií hemžil ruskými vojáky.
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196444