Devátý den plavby jsme pozdravili sochu Svobody. Za ní se rýsoval fantastický New York. Ihned po přistání vyběhli na palubu celníci, policie a mnoho dalších osob. Naše Družina se okamžitě stala středem zájmu všech přítomných, především zástupců tisku. Fotografovali nás, stále se dotazovali ve snaze získat co nejvíce materiálu pro své senzacechtivé žurnály. Ptali se také bezrukého Frantíka. „První otázka, kterou mi položili ještě na palubě lodi, zněla: Jak se vám líbí Amerika? Vůbec jim nevadilo, že jsem prozatím Ameriku zahlédl jen z dálky.“ A líbila se? „Člověk prostě musí Ameriku navštívit, aby dokázal na takovou otázku odpovědět,“ poznamenal František. „Amerika poznamená každého – a na celý život: rytmus, racionalita, vše obětovat byznysu, nepromarnit žádnou příležitost, využít každého okamžiku… Amerika byla pro mne objevem. Zkušenost z USA mi později hodně napomohla v mém pozdějším podnikání…“ Konečně Bakulovi zpěváčci opustili palubu lodi v newyorském přístavu. Po celních formalitách a malém občerstvení následovala prohlídka New Yorku jízdou ve velkých „busech“. Na hlavní Avenue pohled na čtyřiašedesát poschodí mrakodrapu z bílého leštěného mramoru, symbol Ameriky: velké, bohaté, pracovité, hrdé. Neustále kolem nás krouží novináři, tužka, notes, pohotově zaznamenávají každé vyřčené slovo, neustále nás fotografují. Velkolepé přivítání v New Yorku. A později také ve všech dalších městech. Náš zájezd byl Americkým červeným křížem připraven velmi dobře. Minuta po minutě. Také každé naše přání bylo splněno. Neobyčejná pohostinnost každého doslova ohromovala. „Váša Stehlík chtěl navštívit zoologickou zahradu,“ uvedl František příklad. „V poledním vydání newyorského Heraldu jeho slova otiskli. Ještě jsme nebyli po obědě, když sluha oznamoval příjezd asi desíti automobilů, jejichž majitelé se nabídli provést mladého pána zoologickou zahradou. Během několika 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196435
dnů jsme poznali téměř celý New York se všemi jeho vymoženostmi.“ František se odmlčel, teprve po chvíli pokračoval: „Amerika byla úplně jiná, než jsme očekávali. Kovbojové vůbec nevypadali hrůzostrašně, černoši s námi přátelsky rozprávěli. A Indián, se kterým jsme se poznali v Omaze, byl sice statný a s ostrými tahy v rudé tváři bez jediného úsměvu, ale bez zjevné divokosti, bez jakékoliv touhy po našem skalpu.“ Indián Red Fox – „Červená liška“ – se stal naším přítelem. Nastrojený v indiánském kroji a s čelenkou z orlích per na hlavě vypadal vskutku impozantně. Byl však mužem kultivovaným, zastával úřad náčelníka svého kmene. Právě po dobu našeho pobytu v USA byl vyslán s důležitým poselstvím k prezidentu Hardingovi. Po společném obědě mu nejmenší členové naší Družiny usedli na klín a on s nimi rozmlouval různými gesty a posuňky. Naše písně ho rozveselily, oplátkou zazpíval několik indiánských písniček. Stal se naším přítelem. Právě s tímto Indiánem jménem Red Fox vznikla ona pověstná a všeobecně známá fotografie, kdy mu bezruký Frantík vkládá na pozdrav do jeho napřažené pravice svou nohu. „Chtěl jsem se s ním mermomocí vyfotografovat, ale marně, indiánská hrdost mu to nedovolovala,“ zavzpomínal František. „Rozhodl jsem se získat snímek lstí. Já mu při loučení podám nohu a ostatní využijí jeho překvapení ke zhotovení momentky.“ Přímo indiánská lest se nakonec podařila. „Při odchodu z hotelu jsem pospíchal ke svému automobilu, který mi v Americe darovali, abych u něj byl mezi prvními. Nohou otevírám dvířka, ale ještě zavolám na ,Červenou lišku‘, chci se s ním rozloučit. Vyšoupl jsem z boty nohu a dobromyslně ji nic netušícímu Indiánovi podávám se slovy: Good bye!“ Co na to Indián jménem Red Fox? „Vytřeštil na mne oči, zůstal ohromeně stát. Pak přece podávanou nohu uchopil a stiskl. To už za rohem cvakaly spouště fotoaparátů…“ A František s úsměvem dodává: „Na tuto chvíli rád vzpomínám…“ 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196435
„Jak jste v Americe přišel ke své věhlasné fordce?“ nedalo mi to, abych se nezeptal. „Kdy jste se vlastně naučil řídit?“ „To je ovšem hodně stará historie,“ poznamenal František. Všechno začalo už v Praze, dávno před zájezdem za oceán. Někdy v roce 1920 dostala Bakulova družina od Červeného kříže pro své účely starší fordku. „Nikdo s ní neuměl jezdit,“ vzpomínal František, „tak jsem to zkusil já. V Karlíně na Invalidovně mne na vojenském cvičišti učil jízdě jeden inženýr. Hned napoprvé spadl u motoru řetízek z magnetu. Inženýrovi se řinul pot z čela, trápil se snad půl hodiny, ne a ne jej nasadit. Když jsem mu řekl, že to zkusím já, a hned jsem také strkal nohu do motoru, praštil vztekle čepicí o zem a šel si umýt ruce. V pěti minutách jsem řetízek nasadil. Pak jsem usedl za volant, spustil motor. Inženýr jen zíral. Naučil jsem se ovládat řízení pouze nohama tak dokonale, že jsem zcela bezpečně jezdil třeba i stokilometrovou rychlostí.“ Hleděl jsem užasle na bezrukého Frantíka, za jiných okolností bych mu neuvěřil ani slovo. Copak neměl problémy ani s policií? „Tehdy v Americe jsem ve středu jedné Avenue shodil z podstavce strážníka, řídícího dopravu. Stálo mě to pět dolarů,“ vypočítával František se smíchem své motoristické prohřešky. „Zato v Praze, když jsem vyrazil se svou závodní fordkou do pražských ulic, za jedno nedělní odpoledne jsem byl třikrát předveden na policejní komisařství.“ Čím se v roce 1923 lišila pražská doprava od americké? „Chodci, když mne viděli řídit vůz nohama, křižovali se a nakonec na mne poštvali strážníka,“ usmíval se František. „Ale všechna čest pražské policii. Jen mi doporučili, abych se vyhýbal frekventovaným místům, na kterých vždy při mé jízdě nastávalo protizákonné srocování vozků i chodců, kteří se obdivovali mé jízdě nohama a byli příčinou zdržování dopravy.“ Motoristická jízda nohama bezrukého Frantíka, jak psaly dobové žurnály, se brzy stala senzací celé Prahy. „Navštívilo mne několik reportérů a fotografů Českého slova,“ pokračoval František. „Pak také přišli kinooperatéři, kteří novinovým zprávám nechtěli uvěřit. Byl natočen krátký film s titulkem ,Bezruký šofér‘, promítaly jej všechny pražské biografy a šel také do ciziny.“ O bezrukého šoféra projevili zájem také němečtí filmaři. 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196435