OBČANSKÉ PRÁVO PRO KAŽDÉHO
vlastně chce – chci-li převést vlastnické právo, musím mít jasno, zda za úplatu, či bez ní, chci-li někomu přenechat své věci, musím vážit, zda za úplatu, zda na čas atd. Soudce bude v případě sporu vždy zohledňovat nejen výslovně projevenou vůli, ale také předchozí či následné jednání stran, protože i to může mít pro výklad smlouvy význam.
Jak zajistit, aby dlužník plnil? Protože strany vstupují do vyjednávání a následně do smlouvy s přesvědčením, že budou plnit, je logické, že zákon předpokládá, že toto plnění bude řádné a včasné. V podstatě by bylo možné říci, že jelikož se předpokládá jednání v dobré víře a platí zásada, že slib zavazuje a smlouvy se mají plnit, není nutné nic dalšího řešit a život běží dál. Jenže takhle jednoduché to zpravidla není. Smluvní strany mohou předpokládat, že se něco stane, že plnění bude obtížné, že dlužník padne do úpadku nebo exekuce, zkrátka mohou předvídat, že nastane prodlení s plněním, nebo že dokonce nebude plněno vůbec. Zákon proto umožňuje, aby si strany pro zvýšení vymahatelnosti svých práv sjednaly různé formy posílení své pozice, ať již formou utvrzení dluhu, zajištění dluhu, nebo jiných obdobných mechanismů. Význam těchto ujednání je i v tom, že dávají věřiteli k dispozici další možný majetek dlužníka, nebo dokonce i třetí strany, tedy zvyšují úspěšnost splnění původního dluhu. Některá práva lze sjednat jako práva věcná, tedy spojená s konkrétní věcí, jedno, kdo je její vlastník, některá jen jako práva obligační, tedy spojená s určitými osobami. Pokud si např. sjednáme předkupní právo k domu jako právo věcné, bude existovat i poté, co původní vlastník svou nemovitost převede na třetí osobu, aniž by oprávněný z předkupního práva svého práva využil. Sjednáme-li si je ale jen jako právo obligační, zavazuje jen tu smluvní stranu, která s tím souhlasila, a již ne toho, na koho byl dům následně převeden. A ještě jeden důvod pro takovéto ujednání zde je, důvod, který je dnes stále silnější, totiž možné insolvenční řízení na majetek dlužníka. Pokud si totiž věřitel sjedná některé ze zajištění, které insolvenční zákon předpokládá, dostane se mu v případě úpadku dlužníka lepšího postavení, protože má právo na přednostní uspokojení z toho majetku dlužníka, který mu sloužil jako zajištění. Zde nutno připomenout, že zajištěním pro potřeby insolvenčního řízení není utvrzení, jak je zná zákoník občanský a jak je ještě zmíníme. Zákon zná primárně dvě možnosti posílení pozice, buď na majetku samotného dlužníka, nebo majetkem někoho jiného. O využití vlastního majetku dlužníka pojednáme dále, posílení pozice věřitele za využití majetku někoho třetího krátce popíšeme nyní. Nejčastěji se jedná o ručení, tedy že se někdo, třeba otec, zaručí za syna, že ten dluh splní řádně včas. Nesplní-li, pak věřitel ví, že může chtít splnění po otci a otec má pak za synem zpětnou pohledávku
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196416
Co víc zavazuje: smlouva, nebo zákon?
(regres). Obdobně lze sjednat finanční záruku, tedy záruku, kdy ručitel prohlásí, že věřitele uspokojí do určité peněžní částky, pokud dlužník nebude plnit nebo budou-li splněny jiné podmínky. Finanční záruka je od ručení odlišná tím, že je tzv. abstraktní, tedy často existuje nezávisle na původním dluhu a současně dává věřiteli vyšší míru ekonomické garance. Pokud finanční záruku vystaví banka, jedná se o záruku bankovní. Jinou formou posílení věřitele je zástavní právo majetkem třetí osoby, což je obdobný případ, jen je využito silnější zástavní právo. Samozřejmě že lze sjednat např. i vystavení směnky nebo dlužního úpisu třetí osobou, ale to už jsou cesty, které by se měly využívat převážně mezi podnikateli. Pokud půjdeme do možného zajištění vlastním majetkem, zná zákon několik možností. Předně dává smysl si postavení věřitele posílit tím, že si sjednáme přesnou smlouvu a současně si pro případy porušení smluvních pravidel sjednáme smluvní pokuty. To sice není zajištění, ale utvrzení, stejně jako uznání dluhu, ale přece jen hrozba možné sankce velmi často jako posílení pozice věřitele slouží. Smluvní pokuta má však ta omezení, že zvyšuje dluh dlužníka, tedy ve skutečnosti nepřináší věřiteli posílení, protože neplní-li dlužník dluh, neplní ani smluvní pokuty. Proto se pro skutečné posílení používají spíše běžné zajišťovací nástroje. Nejběžnějším zajištěním je zástavní právo, tedy stav, kdy dlužník vymezí část svého majetku, např. dům, a dá ho do zástavy věřiteli, tedy mu tím sděluje, že bude-li v prodlení s placením dluhu, bude se moci věřitel uspokojit prodejem tohoto domu. Zástavní právo je právo věcné, tedy se zapisuje do veřejného seznamu – typicky katastru nemovitostí – zápisem se z něj stane právo váznoucí na domě nezávisle na tom, kdo dům vlastní; zkrátka je to časově omezená vlastnost onoho domu. Podobného efektu omezení určitého majetku lze dosáhnout také možnou negativní zástavou (omezením), tedy ujednáním, kdy se dlužník jakožto vlastník určitého majetku zaváže, že tento majetek po určitou dobu nepřevede nebo nedá např. do zástavy apod. Tímto sice věřitel nezískává pro insolvenční řízení postavení zajištěného věřitele, ale zajišťuje si, že ve vztahu k takto omezenému majetku ho nikdo nepředběhne v pořadí na uspokojení a současně že tento majetek u dlužníka zůstane. Zástavě je podobné také jiné zajištění, totiž zajišťovací převod práva. Jedná se o nástroj, kterým dlužník převede na dobu trvání jeho dluhu na věřitele vlastnické právo např. ke své sbírce obrazů s tím, že si současně dohodnou pravidla, jak se s touto sbírkou naloží, pokud by dlužník neplnil. Zákon předpokládá, že vlastnické právo se takto převádí s rozvazovací podmínkou, tedy že se automaticky vrátí zpět na dlužníka, pokud ten svůj dluh řádně a včas splní. Je ale možná i jiná dohoda, tzv. fiduciární převod práva, tedy řešení, kdy věřitel, na kterého je takto vlastnické právo převedeno, je následně musí převést zpět konkrétním jednáním, a nestane se tak automaticky. Zajišťovací převod práva je jedním z možných projevů fiducie, kdy někdo pro jiného spravuje jeho
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196416
OBČANSKÉ PRÁVO PRO KAŽDÉHO
majetek, zde za účelem zajištění splnění dluhu. Je samozřejmé, že se nemusí týkat jen vlastnického práva, takto může být pro zajištění převedeno i třeba jen právo požívací apod. Podobného efektu lze docílit také např. předkupním právem sjednaným na dočasnou dobu. Další formou zajištění je také dohoda o srážkách ze mzdy, kde dlužník souhlasí s tím, že mu budou z jeho konkrétních příjmů strhávány částky, kterými bude plnit dluh. Tato forma zajištění se hodí spíše pro malé dluhy, často spojené se spotřebitelskými půjčkami apod.
Smlouva se leckdy mění vůlí stran, změní se však i bez toho? Předpoklad smluvní svobody v sobě nese i to, že smlouvu lze vždy měnit především dohodou smluvních stran, tedy za jejich souhlasu. Zákon nepředpokládá, že by bylo možné měnit smlouvu jednostranně, až na výjimku u obchodních podmínek, ale současně nezakazuje stranám dohodnout se jinak. Je tak možné se dohodnout, že určitá strana bude mít právo smlouvu změnit sama, pokud se tak stane za transparentních a vyvážených podmínek. Při takovýchto ujednáních je třeba vždy mít na paměti ochranu slabší strany, protože v případě sporů budou soudy inklinovat k jejich ochraně a využijí korekce dobrými mravy apod. Někdy se závazek nezmění obsahově, ale tím, že se změní jeho smluvní strany. Věřitel často nechce být věřitelem, případně již nechce řešit možné spory s dlužníkem, na což zákon reaguje a umožňuje mu, aby svou pohledávku převedl – postoupil. Věřitel samozřejmě nemusí postoupit vše, co má, ale jen některou ze svých pohledávek ze stejné smlouvy nebo jen splatnou část některé z pohledávek, pak v původním závazku zůstává. Postoupení pohledávky (nebo dokonce jejich celého souboru) se děje smluvně mezi věřitelem a postupníkem, tedy tím, na koho je převáděno, a nevyžaduje se souhlas samotného dlužníka. Tomu se nicméně skutečnost postoupení musí oznámit, protože jinak může plnit svůj dluh původnímu věřiteli. Obdobně může někdo převzít dluh od dlužníka, ale v takovém případě se vyžaduje souhlas věřitele, jinak se ten, kdo dluh převzal, stává spoludlužníkem s původním dlužníkem. Vždy je proto třeba věnovat pozornost obsahu změny, protože i když například bude někdo chtít převzít dluh někoho jiného, a toho tedy osvobodit, není-li k tomu souhlas věřitele, vzniká spoludlužnictví – dluží nový i původní dlužník. Někdy se ale může stát, že již ani tak nejde o to, zda se převede pohledávka nebo převezme dluh, ale o to, aby byla převedena smlouva jako celek – někdy se tomu dnes říká převedení pozice, jindy převod práv a povinností. Účelem je, aby se smluvní strana ze svého postavení strany smlouvy zcela vyvázala, tedy aby se smluvní stranou již existující smlouvy stal někdo jiný. Nástroj, který k tomu slouží, je postoupení (převod) smlouvy. Tímto právním jednáním jedna
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196416