Možná to vypadá jako maličkost, ale pomyšlení na ty steaky nás většinu předchozího týdne udržovalo v chodu. Představoval jsem si, jak Jonny Z v patiu svého paláce, hned u bazénu zapuštěného v zemi, griluje ostošest na obřím weberu a že v apartmá pro hosty bude hedvábné povlečení. Říkal jsem si, že až dorazíme k Jonnymu Z, bude okamžitě jasné, že Metallica je tady. Ale místo toho jsme dostali podřadnou svíčkovou nakrájenou na proužky, jedinou pro nás všechny, a hrstku opečených brambor velkých jako ořechy, které jsme zapíjeli třetinkami michelobu. Vzpomínám si, že jsem z toho všeho byl v rozpacích a že mi Jonnyho Z bylo až líto, protože on rozhodně nebyl tím, za koho se vydával. Ve chvíli, kdy jsem si říkal, že horší už to být nemůže, Jonny Z vstal od stolu a omluvil se. „Promiňte, kluci, ale už musim jít.“ Podíval jsem se na hodiny v jídelně. Bylo šest odpoledne. No to si snad děláš legraci! Právě jsme přijeli z druhého konce Států, já jsem málem oslepl, protože mi po cestě do očí napadala rez, všichni máme hlad, jsme unavení a je nám špatně... a ty jdeš někam za lepším? Pak mě napadlo, že Jonny má možná další schůzku, a možná s důležitějším klientem. Třeba s jinou kapelou. To by nebylo tak hrozné -přinejmenším by to znamenalo, že přece jen v branži něco znamená. Třeba jsme nakonec v dobrých rukou. Ale bohužel. Ve skutečnosti to bylo mnohem horší. Jonny Z řekl, že má policejní hodinu a že se musí hlásit v probačním centru. „Byl sem zavřenej,“ řekl a pokrčil rameny. „Nekecáš?“ „Nekecám.“ Myslím, že takhle si Jonny Z představoval vtip, anebo si myslel, že na nás tím udělá dojem. Ať to bylo jakkoli, z prvního setkání jsme dvakrát nadšení nebyli. Nedokázal jsem uvěřit, že úspěch či neúspěch Metalliky je odteď v rukou tohohle člověka. Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196414
Prvních pár dnů v New Jersey mi splývá v jednu šmouhu. Nezřízeně jsme flámovali, kdekoli to šlo, najedli jsme se zadarmo, a vůbec jsme se pustili do dekadence s vervou, kterou jsme nezažili ani v San Fran-cisku. Večírky byly zběsilé a občas i nebezpečné. Jednou večer jsme se ocitli v malém patrovém domku, který vypadal jako dům z Hororu v Amityville. Poslouchala se hudba a v jednu chvíli se to zvrhlo, protože se místo alkoholu a kokainu začal podávat pervitin. Už tehdy, kdy jsem si ještě myslel, že jsem nezničitelný, patřil perník ke drogám, kterých jsem se doopravdy bál -byla to opravdu zlá věc. Párkrát jsem ho zkusil na večírcích v San Francisku, ale nic mě na něm nezaujalo. Byli lidé, kteří měli pervitin opravdu rádi. Tehdy byl považován za kokain chudých se zhruba stejným účinkem na zvýšení pulzu, ale za zlomek ceny. Pro mě byl ale perník nepřekroči-telnou hranicí. Možná je zvláštní, že to říká někdo, kdo byl závislý na kokainu i heroinu, ale je to tak. Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196414
Perník totiž nad jiné drogy svádí k úchylnému chování a své uživatele ohrožuje doslova na životě. Existuje spousta různých drog a je pravda, že každá z nich by na sobě měla mít pomyslnou cedulku s varováním. A to by u metamfetaminu mělo být co nejdůraznější. Když uvážíte, jaké sračky se na jeho výrobu používají a kdo ho vaří... Dvanáctileté děti to míchají ve vanách, nebo ještě hůř.
Každý, kdo má aspoň půl mozku, by se tomu měl vyhnout. A přesto byl perník všude. James skoro okamžitě po příjezdu na východní pobřeží sbalil jednu holku, na které jsem na první pohled poznal, že jede v perníku. Měla ošklivou pleť ‒ zarudlou a podobanou, s vředy a rankami, které pravidelné užívání pervitinu způsobuje. Tyhle erupce nemá na svědomí ani tak droga samotná, jako spíš jedy, kterými je recept na její výrobu prošpikovaný. Opravdu jsem nechápal, co na tom je. Dával jsem přednost Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196414