Někdy k ránu jsem musela přece jen zdřímnout. Když se probudím, je už skoro poledne. Arlene mezitím otevřela okenice a jako u vytržení prohlíží na skle mozaiku z bílých květů. Takhle soustředěnou ji vidím poprvé, ale je to jen chvilka a hned se dává do přípravy snídaně. Ke každému krajíčku chleba pomalu… pomalounku utře česnek a nastrouhá kopeček mrkve, malou porci dostane i Ferda. Salámu jsme neplánovaně snědli včera dobrou polovinu, každý dostane tak tenký plátek, že by skrz něj bylo vidět až na Mindanao. Ornamenty na skle jen pomalu ustupují slunečním paprskům. Jerry je pořád ještě zalezlý v teple spacáku, ale zpod víček Arlene nepřestává spokojeně pozorovat. „Víš, co máš k snídani? Už jsi to někdy… jednou v životě dostal na talíř? Jsem zvědavá, jak se s tím popereš,“ prohodím jedovatě. „No co by? Asi stejně jako Ferda…“ Brácha má pravdu. Když se otočím, Ferda právě pořádá svou porci mrkve. Netváří se právě nadšeně, ale po domluvě vylíže i poslední zbytky. Přísloví, že hlad je dobrý kuchař, pravděpodobně neplatí jen na lidský druh. Arlene si mezitím k němu přisedne na bobek a jede nehtem po jeho bříšku jako skalpelem. Nevím proč, ale nebudí to ve mně nic dobrého. „Toho si nevšímej, opakuje si nějakej starej rituál.“ „Nepřeju si, aby si opakovala rituály na našem Ferdovi… Ferdo, ke mně.“ Pes líně a nerad uposlechne. Arlene něco zažvatlá a vyběhne ven. Za chvíli oknem vidím, jak kreslí klackem něco do sněhu. Brzy to dostává pevnější obrysy, to je přece vlajka? Proč ale kreslí naši vlajku? „To není naše, ale filipínská. Dostali ji ve čtyřicátým šestým, když získali samostatnost, a jsou na ni pyšný. Jestli ji chceš potěšit, tak jí neříkej, že je podobná naší, ale zeptej se jí, jaký má barvy. Prozradím ti, že klín uprostřed je bílej. To znamená rovnost, svornost…,“ poučí mě Jerry, který se zatím vysoukal ze spacáku a mezi dveřmi rozmýšlí, jestli má přemoct chlad a přidat se k ní. „Svornost! Taková blbost!“ zakončí výklad, zatímco Arlene pokleká do sněhu, nabírá ho 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196368
do dlaně a soustředěně prohlíží, jak se v slunci blyští. Pak se vrátí k vlajce a domaluje doprostřed klínu slunce a do rohů jeho paprsků malé hvězdy. Ferda využívá příležitosti a vybíhá do sněhu za ní. „Tvarem je podobná naší, ale barvy jsou poskládaný úplně jinak,“ vrací se Jerry k výkladu, když se rozhodne pro teplo chatky. „Další zvláštností je to, že někdy je modrej pruh nahoře a jindy dole, podle toho, jestli je země ve válečným stavu, nebo v míru.“ Jerry zasedne k snídani a odvážně si naloží do pusy kopeček mrkve. „Aspoň to má vitaminy, ne?“ „Dělá se hezky. Ještě den to tady vydržíme,“ rozhodne Jerry, když zkušeně otestuje oblohu. Jeho tušení je správné. Je konečně lepší počasí a můžeme se vypravit na procházku. Podívám se na Jerryho, jestlipak vidí to, co já? Jsme zase u dědy na prázdninách, Montík s Medvídkem jsou zapřažení do saní a uhánějí s námi k řece. Ohře je konečně pořádně zamrzlá, máme dovoleno na ní sáňkovat a bruslit, ale zažít se tu dá mnohem víc! Především si z ker stavíme iglú. Jerry někde vyčetl, jak je stavějí nejsevernější z indiánských národů, Eskymáci v arktických oblastech, jenže se nám to nějak nechce dařit. To je zlé, protože brzy klesne teplota pod čtyřicet stupňů a možná i víc. Ještě že máme psy, ti nás zahřejí! Medvídkova černošedá srst skutečně vypadá, jako by byl spřízněný s vlky, prostě pravý polární pes! Jerry trpělivě kupí na hromadu kry a sníh, ale sotvaže začnu lopatkou předpisově upevňovat a zaplňovat skuliny, aby na nás v noci netáhlo, hromada se zbortí a pranice je nasnadě. Začneme znovu, jak jinak! Nestavíme ovšem jen tak nějaké iglú, ale igdlu, po eskymácku. Výslovnost zvládnu, není tedy vyloučeno, zda jsem v minulém životě nebyla Eskymačkou? Podle Jerryho k tomu mám předpoklady. Gramotná jsem nanejvýš jen částečně, mám mírně šikmé oči a výrazné mongoloidní rysy, a když mi k radosti obou ušije babička i krátký 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196368
kabátek z tuleních, respektive králičích kožek, jsem takříkajíc dokonalá. Tedy téměř, protože podle Eskymáků se prý každý živý tvor skládá z těla, jména a duše – a tady mám podle Jerryho co dohánět! Tělo bych ještě nějak uhrála, ale se jménem a duší je potíž. Mají vůbec holky duši? A jak to bude s tím jménem? Děti je prý dědily po zesnulém příbuzném. Tady připadala v úvahu jen teta Růžena. Poté, co jsem odmítla se jmenovat Vigvam, mě už bez debaty překřtil na Bláznivou Růžu. Kdo by si taky dobrovolně přál stát se učitelkou, kdyby nebyl… no aspoň trochu, že? Další zborcení iglú je zlé, ale ne zase tolik, můžeme totiž začít stavět od začátku! „Vzpomínky nám zkrášlujou život, ale jen zapomínání ho činí snesitelným,“ zareaguje Jerry, a když zahlédne něco jako obdiv, upřesní: „To jsem neřek já, ale kdo, to se mě neptej.“ Říká se, že psi vycítí dobrého člověka. Ferda pobíhá ve sněhu kolem Arlene, která střásá z keřů jehličky sněhu a směje se jako dítě. Nevím proč, ale cítím, že je mi dobře. A že se něco změnilo. Že jsem podobně jako Ferda přijala Arlene do naší smečky. Dívám se, jak se sklání nad ledovými střípky, které ve slunci hrají do lehké fialové; jak v kleče přikládá k oku stočený kornout dlaně a soustředěně pozoruje obraz jako dalekohledem. A za chvíli znovu. Tentokrát přikládá k očím obě dlaně a… „Co to proboha dělá teď?“ „Fotografuje,“ odpoví Jerry jednoduše a připitoměle se usmívá. Byl několikrát ženatý. Nespokojenost a věčná touha ho hnaly pořád dál, za novými známostmi, novými ženami. S Arlene cítí, že je doma. Že už nepotřebuje – a nebude hledat.
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196368