O Adamovi. Vlastně o něm nemám jak přemýšlet. Je cizí jako kabát indické ženy, kterou jsem nikdy nepotkala. Zvláštní, myšlenky na něj vyhrály soutěž. Je jich nejvíc. Jsou jako písek, který je všude, když přijedu od moře. V kufrech, botách, vypuštěném nafukovacím lehátku, v tkaničkách plavek. Najdu ho v zimě, když se balím na hory. Přivoním, cítím z něj slanou vodu. Adam je jako písek. Nic o něm nevím a nemůžu se ho zbavit. Možná začínám chápat proč. Je můj únikový východ z kruhu, ve kterém se motám patnáct let. Jenže nevím, kam ústí. „Dooobrýýý dén, Jiří Láska, dovolte, abych se představil,“ říká ten s vystřelenou rukou. Tolik srdečnosti. Kolik školení slušného chování ti asi firma zaplatila? A ukaž, ten úsměv nebude pravý, to ti nevěřím, ten je nalepený. Ale, ale, co to vidím, žluté zuby. Taky víš, že je lepší mít žluté a zdravé, než bílé a tenké jak papír, co? Nic z toho neřeknu. „Dobrý den, Kristina Losenická,“ snažím se svojí rukou odstrčit tu jeho do bezpečné vzdálenosti. Nesnáším, když se mě dotýkají cizí ruce. „Jaká byla cesta? Vaše tiskové materiály, prosím. Dnes večer je neformální raut. Od osmi. Prezentace začíná zítra v deset dopoledne v salonku Sasanka,“ chrlí. Chjlí, vzpomenu si na Bobra. Jako Vesuv. Proboha, Sasanka, proč dají místnosti s nepohodlnými židlemi a flipchartem takové pitomé jméno. To určitě vymyslela ta se zubatou ofinou. Sasanka. „A zítra večer slavnostní večeře se zást…“ „Promiňte,“ musím lávu zastavit, má hlava už nemá místo na další slova, „promiňte, zítra večer musím být zpátky v Praze. Omlouvám se.“ „Ach, to je mi líto. Vy s námi opravdu nemůžete povečeřet?“ „Ne, opravdu ne. Promiňte, můžu se v pokoji připojit k inter netu?“ „Momentíček, zjistím.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196311
Vidím, jak zubatá sasanka kroutí hlavou. „Tak bohužel, moc se omlouvám. Jen v lobby baru.“ „Co se dá dělat.“ „Takže v osm prosím, na rautu, budeme se těšit.“ Zašklebím se jako křeček, co kousl do nakládané červené řepy. Tohle všechno mi tak scházelo a internet je jen v lobby. Hodím tašku do pokoje. A padnu zády na postel. Jako tehdy v Rakousku. Pár minut nato jsem padala znovu. Na podlahu. A on mě chytil. A pak napsal, že by mě zase chytil. No jo, vlastně, vždyť on je pryč, daleko. Kde vlastně je? Kdo si se mnou dá tequilu? Při tom čekání na esemesku mi teprve teď došlo, že se žádná tequila možná dlouho konat nebude. Co když se vrátí za rok nebo nikdy? A bude to tak nejlepší. Žádná tequila, žádné zelené oči. Vlezu do sprchy. Miluju velké hotelové sprchy se skleněnými průzračnými dveřmi. Ne takové ty, co je přes ně vidět rozmazaně. Čisté sklo. Stojím tu kdoví jak dlouho, a prší na mě horká voda. Nevím kdy přestat, je to jako s čokoládou. Vylezu ze skleněné krabice. Brr, to je zima. Když si vyrobím ve sprše parní saunu, nemůžu se divit, že mi je pak venku zima. Zrcadlo je zamlžené. Otřu ho ručníkem. Zkroutily se mi vlasy. Vždycky se mi ve vlhku zkroutí vlasy. Pavel tvrdí, že mi to takhle sluší nejvíc. Namočím prsty do gelu, zkroucené vlasy se lesknou jako na reklamních fotkách. Možná má pravdu. Žena z pláže a vlny. Zasměju se a nakreslím rtěnkou na zrcadlo P. A pak mu přidělám ještě jedno bříško. P a pak B. A zase rychle smažu. Bigamistka. Vytáhnu z tašky sukni s drobnými kytičkami, dělá hezké nohy, a košili na tělo. Proč to všechno vlastně. Jsem zvyklá vypadat jako ženská. Zavolám ještě Magdaleně, povím jí pohádku na dobrou noc a zapívám písničku. Náš uspávací rituál. Pak popadnu svůj notebook. Doufám, že v lobby zuby nebudou. Doufám, že v lobby se něco dozvím.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196311
Černá řádka Plížím se okolo recepce jako Meg Ryan ve filmu Francouzský polibek. Mám ho ráda, pouštím si ho, když je mi smutno. A když nemůžu spát. Poslední dobou často. Stopuje v něm v drahém francouzském hotelu záletného snoubence. A přitom se zamiluje do hodného darebáka, co ho hraje Kevin Kline, ale nejdřív o tom neví. Kevin Kline se mi líbí skoro stejně jako Viggo Mortensen. Stela jednou řekla, že mám fakt úchylnej vkus. Jenže tady není ani záletný snoubenec, natož Kevin Kline. Jen nechci potkat žádné zuby, bílé, žluté, zelené, fialové. Paráda, nikdo neviděl mě, nikoho jsem neviděla já. Ufff. Přistanu v lobby ve velkém křesle. Asi se tu navždycky schovám a budu jen mailovat a mailovat. Podržím tlačítko note booku, zašumí. „Slunečnice,“ cítím ruce na svých ramenou. Neee, mám chuť vzít notebook a někomu ho hodit na hlavu. Štěpánovi ho hodit na hlavu. Zavřu oči a počítám do pěti, nepomáhá to, do deseti. Otočím se. „Štěpáne, kde se tu proboha bereš?“ „Mám kamarádku v informačním centru. Nebylo zas tak těžký zjistit, kde je seminář o bílých zubech. A ty tu na mě pěkně čekáš v baru. Koukám, zase jdu nevhod, co?“ Posadí se proti mně. „Jak jsi to poznal?“ Trochu odtaju. „Znám tě, Slunečnice. Víc, než si myslíš.“ „Hele, nech si ty kecy pro kamarádky z informačních center, drahý,“ už se směju. Vypadá hezky. I jeho hlas. Pan „Koukejte všichni na mě, jak jsem nejlepší“ z minula je pryč. Je tu zase Štěpán z hor. Štěpán z chalupy s rozvrzanou postelí. „Když vydržíš minutu, budeš vhod.“ „Vydržím. Dám si whisky, co ty?“ „Bílý, nějaký pořádný, prosím.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196311