Trpaslík se rozpřáhl a se škodolibým úsměvem praštil do kouzelníkovy čapky. Ozval se zvuk, jako když udeří kov do kamene. Kladivo odskočilo od čepice, jako kdyby bylo z gumy. Trpaslíci vytřeštili oči. „A teď stejně silně praštíš do té helmy!“ řekl pan Portál. Trpaslík se rozpačitě poškrábal ve vousech. „No ták,“ pobídla ho s úsměvem paní Portálová. „No jen bouchni,“ řekl zkroušeně Bambal. Trpaslík se rozmáchl, zazvonil kov o kov, helma odskočila bokem a velitel k ní vykročil. Zvedl ji k očím. V místě, kde na ni dopadlo kladivo, byla hluboká promáčklina. „Ups, Bambale,“ šeptl trpaslík s kladivem. „Hm, máte dobrou čapku, Portále. Prodáte?“ „Bez svolení svých nadřízených nemohu. Ale myslím, že na obchodní nabídky je zatím brzy. Nejdříve bychom se měli navzájem přesvědčit o přátelských úmyslech. Ale vraťme se k výbavě, kterou budeme potřebovat. Je v těch vašich chodbách dost světla?“ „Na co světlo? Trpaslíci vidí ve tmě lépe než kočky. Hm, ale jestli čarodějové nevidí tak dobře jako trpaslíci, tak si budete muset vzít aspoň dvě nůše loučí.“ „Čarodějové opravdu nevidí tak dobře jako trpaslíci, ale obejdeme se bez těžkých loučí. Ještě něco nás čeká kromě padajících kamínků a tmy?“ „No, sem tam nějaká propadlá dírka v cestě, jinak nic.“ „Tak to by nám měl stačit pavouk se stopařskou výbavou,“ zamyslel se pan Portál. „Já vezmu nějaké své krmicí mazlíky,“ přidala se paní Portálová. „A my si vezmeme také svoje pomocníky,“ dodaly děti. Mik přistoupil těsně k otci a zašeptal: „Taťko a nezapomeň na mrskače a kraba.“ „To víš, že nezapomenu,“ mrkl pan Portál spiklenecky na syna.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196302
KAPITOLA 9
PRŮZKUMNÝ TÝM Portálovi si doma dobalili výbavu. Neustále však jeden z nich musel hlídat všetečné trpaslíky. Nakonec požádali o hlídání i kouzelný zámek. Označili trpaslíky jako zvláštní živelnou pohromu a zámek se po jejich odchodu postaral o opravu všech škod. Děti našly v pokojíku překvapení. Ve vzduchu se tam vznášely dvě malé lahvičky v kovovém okrasném obalu, nad nimi se vlnil vzkaz: „To si vezměte s sebou a zavěste si to ke svým pečetím.“ Protože ve vzduchu bylo plno vůně divočiny, věděly, od koho je to dárek. Nakonec se Portálovi s trpaslíky přenesli zpátky k novému vchodu do skal. Skupina stavitelů tam již na místě dostavěla bránu a vedle ní malou budovu. Trpaslíci byli překvapeni rychlostí stavby, uznale kývali hlavami a probírali se rukama v dlouhých vousech. První úsek bývalého skladiště byl osvětlen světluškami od hlídačů brány. Všichni přítomní stopaři byli připraveni vyrazit na výpravu, ale Bambal rozhodl, že půjdou pouze čtyři čarodějové, a to bude kompletní rodina Portálových. Tak jim náčelník oplatí pohostinství, které tak rádi poskytli znaveným trpaslíkům. Stopařům nezbývalo nic víc, než popřát Portálovým mnoho zdaru, a vyslat na první část cesty světlušky, aby Portálovi mohli šetřit ty své. Bez čekání se vydali změtí polámaných dřevěných výztuží, nářadí a nábytku vstříc neznámé říši. Bambal využil nepřehlednosti situace, přiblížil se k Zuri a řekl šeptem tak, aby to opravdu slyšela jenom ona: „Slečinko, když slíbíš, že mi budeš v naši říši péct ty vynikající Trpasličí frňáky, tak ti dám tenhle převzácný šperk. Je to převraceč. To, co vám tady brání v kouzlení, převrátí, a ty s ním můžeš kouzlit, a docela silně.“ Zuri byla tak překvapená, že jenom kývla hlavou a vydala ze sebe něco jako „amh, děkuji a slibuji“. Pak stydlivě odběhla za Mikem. Začali spolu zkoumat trosky, jestli nenajdou něco, co se jim bude hodit, ale mamka je pokaždé okřikla, že nemají zdržovat hned na začátku cesty. 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196302
Když se dostali až do neporušené chodby se závěsnou kolejnicí, vrátily se světlušky stopařů zpátky do budovy s bránou. Portálovi vypustili několik svých světlušek. Světla bylo sice méně, ale pro chůzi chodbou to stačilo. I trpaslíci byli nakonec rádi, protože dobře viděli na staré runy napsané na stěnách. Byly to více nebo méně významné vzkazy, které čarodějům neříkaly vůbec nic. Po cestě míjeli výklenky na smetí. Byly od sebe vzdáleny přibližně dvě stě kroků. Trpaslíci se vždy u každého z nich na chvíli zastavili, prohlédli je, někdy si něco vzali a šli dále. U jednoho zvláště velikého výklenku, do kterého vedla i neporušená kolej, se zastavil i trpasličí velitel. On ten výklenek vypadal spíše jako zasypaný vchod do další chodby, pomyslel si Mik. Na okamžik se jejich pohledy setkaly a Mik si uvědomil, že Bambalovy oči již nebyly tak přísné a panovačné, ale byl v nich smutek. Divné, pomyslel si Mik, ale z dalších myšlenek ho vytrhlo volání trpaslíků odněkud zepředu. „Co je?“ zakřičel zlostně Bambal, „už jdu!“ houkl do tmavnoucí chodby. Rychle se sehnul k zemi, něco malého zvedl a strčil to do kapsy. Když dorazil na čelo jejich smíšené družiny, spatřil příčinu toho povyku. „Teď jsme dorazili k nejzrádnějšímu místu naší cesty,“ řekl Portálovým. „Když jsme spěchali k výbuchu, tak jsme jeli zavěšeni na kolejnici a nemuseli jsme šlapat na ty staré desky, které zakrývají díry v podlaze chodby. Tady ten úsek je celý děravý. Dole pod námi jsou nějaké jeskyně a byl bych nerad, kdyby tam někdo zahučel, teda spadl,“ opravil se, aby mu čarodějové dobře rozuměli. Tři trpaslíci se přivázali k sobě provazy asi na délku šesti sáhů, aby se mohli navzájem jistit. To znamená, že kdyby se jeden propadl, další dva ho mohou vytáhnout. Ušli nějaký kus cesty za doprovodu světlušek, Najednou se ozval zvuk praskajícího dřeva a jeden z trpaslíků se propadl až po pás. Zaklínil se lokty o okolní desky a čekal, až ho ostatní dva díky navázaným provazům vytáhnou. Když se pozorně podívali na dřevěný chodník před sebou, zjistili, že tudy výprava opravdu neprojde. Byl tak poničený padajícím kamením, že hrozilo jeho zřícení. 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196302