Část druhá
ZABIJÁCI S RTĚNKOU 1971–1974 9. Krize osobnosti Penny Arcade: V naší rodině mě považovali za ďáblovo dítě. Když mi bylo sedmnáct utekla jsem z domova. Matka mě tenkrát udala a já strávila noc ve vězení v mém rodném městě New Britain ve státě Connecticut. Další den ráno mě matka vyzvedla a já jsem s ní kráčela směrem k našemu domu a potom jsem prostě pokračovala dál. Prošla jsem Princetownem a Bostonem a skončila jsem v East Village. Člověk tenkrát mohl leckde přespat jednu noc a píchnout si drogu v některém z těch neustále se stěhujících míst. Celá ta feťácká komunita se tenkrát přesouvala z hotelu Chelsea do hotelu Earle a pak do Henry Hudson a do Sevilly. Někdo vždycky šel do hotelu, ubytoval se v apartmá a nastěhovalo se tam patnáct lidí. Pořád tam ale hrozilo, že vás někdo ošuká, a já byla jen mladá holka, která hledala místo na spaní. A tak jsem začala trávit čas v pizzerii na rohu Sedmé ulice a Druhé avenue a seznámila jsem se tam s hochama, co jeli ve speedu. Tam mě taky někdo představil áčkařům, což byla zkratka pro „amfetaminovou“ partu – Brooklyn Frankiemu, Krátkovlasýmu Sammymu a Černýmu Frankovi. Byla to hodně divoká parta, žádný hippies. Byli to kriminálníci, homosexuálové, poživači drog, duchovní hledači a umělecky založený lidi. Velký podfukáři, pábitelé, vtipálci. Byli to legendární osobnosti, který takhle žily už léta a vypadalo to, že já jsem nejnovější pokračování tohohle dlouhatánskýho příběhu. Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196065
Tohle všechno byli áčkaři, který pracovali přímo na ulici. Byla tu ale taky vyšší vrstva, lidi jako Ruby Lynn Rainer, legendární dealer amfetaminu, – Ondine, Velvet Underground a spousta různejch lidí z Factory Andyho Warhola. V tý době byl svět drog a svět umění naprosto propletenej. Napřed jsem s áčkařema trávila čas, aniž bych si píchala speed, protože pro mě nebyl problém zůstat vzhůru tři dny v kuse. Ale po pár měsících chtěli, abych se sjela s nima, a tak jsem si začala píchat taky. A líbilo se mi to. Byla to moje droga. Rozuměla jsem si se speedem a líbili se mi lidi, který ho brali. Jednou jsem tak seděla, napumpovaná speedem až po uši, v Café shopu na Greenwich Avenue a někdo mi podal lístek, ve kterým stálo: „Pro dívku v zelených šatech. V kolik hodin končíš v práci?“ Koukala jsem na to a nahlas jsem řekla: „Co to má bejt?“ Ten vzkaz byl od Jackie Curtise, kterej seděl u vedlejšího stolu s nákupní taškou plnou divadelních her, výstřižků z novin a bůhví čeho ještě. Jackie mě oslovil, protože se chtěl se mnou seznámit. Okamžitě jsme se skamarádili a strávili jsme zbytek dne spolu. Byl to ještě kluk, oblíkal se jako kluk a měl taky moc rád speed, i když si ho nepíchal. Jenom polykal pilulky. Začala jsem s Jackiem chodit a brzy na to jsem objevila Play House v divadle Ridiculous Johnnyho Vaccara. Leee Childers: Zvláštní undergroundový divadlo, který John Vaccaro, Charles Ludlam a Tony Ingrassia provozovali koncem 60. a počátkem 70. let vešlo ve známost jako „legrační divadlo“, což byla nálepka podobná třeba „absurdnímu divadlu“. Samozřejmě, že John Vaccaro si myslel, že všechny úspěchy legračního divadla jsou jeho zásluha a Charles Ludlam si zase myslel, že všechna sláva patří jemu. Ale na každej pád vytvořili svébytnej žánr. Typ divadla – „legrační divadlo“. John Vaccaro byl podle mýho názoru důležitější než Charles Ludlam, protože ten používal klasický divadelní postupy a obsazoval Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196065
do rolí spoustu transvestitů. Lidem bylo v Ludlamově divadle příjemně. Na Charlesovy hry se chodilo, protože všichni věděli, že uvidí opravdu zábavnou, potřeštěnou, situační transvestitskou show. Nikdy je tam nic nevyvádělo z míry. John Vaccaro šel mnohem dál. Mnohem, mnohem dál. Byl to nebezpečnej člověk. Dokázal vyvést diváky z míry mnoha způsoby. V jeho obrazech byly například děti znetvořené thalidomidem a siamská trojčata srostlá v místě řitního otvoru. Jeden z herců měl přidělaný velký kašírovaný přirození, který mu viselo ze šortek až ke kolenům. Dokázal taky kontrolovat svý vyměšování, takže mu celou dobu po kapkách stékalo lejno po nohou a diváci byli bez sebe. Všichni tenhle druh obrazovýho konfrontačního divadla milovali. John Vaccaro taky užíval tuny flitrů, to byla jeho poznávací značka. Všichni na sobě měli flitry. Všichni herci jima vždycky byli pokrytý od hlavy k patě. Flitry se používaly už poměrně dost dlouho, nosili je transvestiti na ulicích. Ale myslím, že slovo „flitr“ dostálo svému jménu teprve, když John Vaccaro šel nakupovat materiál na kostýmy a v Chinatownu se dostal do nějakýho malýho obchůdku, kde měly obrovskej výprodej flitrů. Zkoupil to úplně všechno – byly toho obrovský balíky narvaný flitrama všech barev. John to přinesl do divadla a nutil všechny, aby si vzali co nejvíc a všude, kde to šlo, se tím pokryli. Takže všichni tím měli pokrytej celej obličej, měli toho plný vlasy a herci, který hráli měsíční soby, měli zelenejma flitrama pokrytý celý tělo. Baby Betty, která hrála dítě poškozené užíváním thalidomidu se sypaly flitry dokonce i z vagíny – díky Johnu Vaccarovi se flitr stal symbolem vyzývavosti. Měl tím pokrytý taky celý jeviště. A nejenom, že tím úplně pokryl herce, ale protože ti se neustále pohybovali, tančili, naráželi jeden do druhýho a seskakovali z různejch předmětů, tak byl toho blýskavýho třpytu plnej vzduch – plulo to všude kolem. Jeviště nasvícený reflektorama mělo atmosféru neustálýho třpytivýho Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196065