Alfréd Bournissard chodil do „Malé Provence“ často obědvat nebo večeřet, aby přitáhl lepší společnost. Jemu vděčím za to, že do mého podniku začali chodit lidé jako zpěvačka Lucienne Boyerová a spisovatelé Jean Giraudoux nebo Marcel Jouhandeau. Nemluvě o velice starém Louisi Andrieuxovi, někdejším policejním prefektovi, který byl taky poslancem, senátorem, velvyslancem a nemanželským otcem Louise Aragona. Ti všichni mou restauraci proslavili. Strýc Alfréd nám toho poskytl tolik, že jsem pro něj mnohdy nacházela omluvy, když hlásal ty své obludnosti. I když jsem se vyvarovala toho, abych proti jeho štědrosti protestovala, uváděla mě do rozpaků. Po smrti své první ženy se oženil s bohatou dědičkou řetězce železářství Plantin, kterou rozmašíroval vlak, protože vylezla příliš pozdě z auta, když jí chcíplo na železničním přejezdu. Stal se podruhé vdovcem a nikdy se z její smrti nevzpamatoval. Snadno se rozplakal a trpěl jakýmsi nedostatkem lásky, kterou vyhledával všude, ba i v pohledu svého jezevčíka, a já jsem se sama na sebe zlobila, že ho nedokážu nenávidět ani uvažovat o tom, že bych s ním jednou přerušila styky. Utěšovala jsem se tím, že vždycky je nesnadnější přijímat než dávat.
111
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196055
20 Umění pomsty
M, . Musím své vyprávění na chvíli přerušit. Když jsem dopisovala předchozí kapitolu, v jednu v noci mi u dveří zazvonil Samir Myška. „Neruším?“ To se zeptal s tím domýšlivým výrazem mládeže na pár facek, když se nám zpoza černých brýlí posmívá ze zahrádek před hospodami, nám prapředkům, které každý krok za krokem nepředstavitelně bolí. „Zrovna jsem si šla lehnout,“ odpověděla jsem. „Mám pro tebe něco úžasného.“ Nelíbil se mi ten dvojznačný úsměv, s jakým mi to říkal. „Je to bomba,“ vemlouval se. „Našel jsem to v jednom úředním registru: Renate Fröll byla v roce 1943 svěřená do nějaké instituce ‚Lebensborn‘. Ty víš, co to bylo, ta ‚Lebensborn‘?“ „Ne úplně jistě,“ odpověděla jsem nenuceně a nabídla Samiru Myškovi, aby se posadil, což se se svou obvyklou nezdvořilostí chystal udělat tak jako tak i bez vyzvání. Vysvětlil mi, co byl program Lebensborn, ale já jsem to už věděla: Himmlerem založené porodnice SS, aby se rozvíjela „vyšší rasa“ pomocí ukradených nebo opuštěných dětí, jejichž rodiče byli oba árijci, s modrýma očima, světlovlasí a tak dál. Jejich matriční záznamy se 113
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196055
vymazaly a děti byly adoptovány vzornými německými rodinami, aby občerstvily krev třetí říše. Pořádnou chvíli jsem mlčela, abych Samira Myšku znepokojila. V očích se mu objevil neklid: „To mi ani nepogratuluješ?“ „Čekám na pokračování.“ „Musíme oba do Německa a hledat dál, tam toho zjistíme víc.“ „Víš dobře, že já nikam jet nemůžu,“ namítla jsem. „Musím dohlížet na restauraci.“ „Stačí pár dní.“ „Když jsem se teď dozvěděla, co jsem chtěla vědět, nemám chuť se v tom dál hrabat. Dám ti ten stolek, co jsem ti za tuhle práci slíbila, a budeme si kvit.“ „Ne, já chci pokračovat.“ „Proč?“ „Abych našel biologické rodiče Renate Fröll. Abych zjistil, jak žila po Lebensbornu. Abych pochopil, proč ses o ni zajímala.“ V pohledu měl směs ironie a náznaků, z nichž mě mrazilo. Měla jsem pocit, že ví víc, než mi řekl. „Krucinál do sakra zatracenýho hajzlu!“ vykřikla jsem najednou. „Ty bys mě snad chtěl namočit do nějaký bryndy, blbečku? Jestli to tak půjde dál, rychle bys mohl dostat po čenichu. Nechtěl bys toho nechat? Nevšiml sis snad, kolik mi je roků? Nemyslíš, že bys mohl mít trochu úcty?“ Samir Myška vyskočil a hrozivě na mě namířil ukazovákem: „S tím hned přestaň, Rózo. Urazilas mě, měla by ses mi omluvit.“ Chvíli jsem přemýšlela. Litovala jsem, že jsem tak vybuchla. „Tak mi to odpusť,“ chtěla jsem ten incident zahladit. „Hrabu se teď v hromadě starých vzpomínek při psaní knihy o svém životě a nedělá mi to vždycky jen dobře. Jsem z toho trochu na nervy, chápeš?“ 114
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196055