MATTHEW DICKS
Nic horšího nemůže být. Max na mě nepromluvil celý večer. Udělal si úkol, odehrál si svých třicet minut videoher, četl si o druhé světové válce v knížce velké jako jeho hlava a pak se beze slova uložil ke spaní. Sedím na židli u jeho postele, čekám, až usne, a doufám, že se potichu ozve: „Budo, jsme zase kamarádi, jo?“ Ale neřekne nic. Za chvíli začne pravidelně oddechovat a spí. Slyším, jak se otevřely dveře. To přišla domů Maxova máma. Byla u doktora, a tak nestačila Maxe uložit do postele. Teď vchází do pokoje, dá Maxovi pusu, přitáhne mu pokrývku pod bradu a dá mu tři další pusy. Pak odejde. Jdu za ní. Maxův táta se kouká na baseball. Když Maxova máma vejde do pokoje, vypne dálkovým ovladačem zvuk, ale dál nespouští oči z obrazovky. „Tak co říkala?“ zeptá se. Zní to podrážděně. „Říkala, že to probíhalo dobře. Trochu si povídali a Max jí odpověděl na pár otázek, ale bude to chvíli trvat. Každopádně si myslí, že se jí podaří přimět ho, aby jí důvěřoval a otevřel se.“ „To jako že nám Max nedůvěřuje?“ „No tak, Dane,“ vzdychne Maxova matka. „Samozřejmě že ano. Ale to neznamená, že se nám se vším svěřuje.“ „Jako by se děti svěřovaly rodičům se vším.“ „Tohle je něco jiného,“ namítne Maxova máma. „A mrzí mě, že to nechápeš.“ Jenže to vůbec nezní, jako by ji to mrzelo. „Tak mi vysvětli, v čem je ten rozdíl,“ řekne Maxův táta. „Připadá mi, jako bych vlastního syna vůbec neznala. Není jako ostatní děti. Nevypráví nám, co se stalo ve škole. Nehraje si s ostatními dětmi. Myslí si, že ho někdo ze spolužáků chce zabít. Ještě pořád si povídá s imaginárním kamarádem. Proboha, vždyť se ho skoro nesmím dotknout. Můžu mu dát pusu, jen když spí. Proč si nedokážeš připustit, jak to s ním je?“ Mluví čím dál víc nahlas a připadá mi, že se buď rozpláče, nebo začne křičet. Řekl bych, že někde uvnitř pláče už teď, ale nechce to dát najevo, aby se mohla s Maxovým tátou dál hádat. [ 102 ]
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196054
Paměti imaginárního kamaráda
Maxův táta neříká nic. Je to ten druh ticha, kterým dospělí říkají věci, které nechtějí říct nahlas. Maxova máma už zase mluví, tentokrát potichu a klidně. „Podle ní je Max úžasně chytrý. Chytřejší, než nám umí dát najevo. Myslí si, že by mohl udělat velký pokrok.“ „Tohle všechno poznala za tři čtvrtě hodiny?“ „Pracuje s dětmi, jako je Max, v jednom kuse. A netvrdí nic určitého. Jen se dohaduje. Na základě toho, co zatím viděla a slyšela.“ „Jak dlouho to půjde na pokladnu?“ zeptá se Maxův táta. Nevím, co to znamená, ale podle jeho tónu poznám, že to není zrovna vstřícná otázka. „Pro začátek deset sezení a dál bude záležet na tom, co se zjistí.“ „Jaká je spoluúčast?“ chce vědět Maxův táta. „To myslíš vážně? Našemu synovi někdo pomáhá, a tebe zajímá spoluúčast?“ „Jen mě to tak napadlo,“ řekne Maxův táta a je znát, že ho ta otázka mrzí. „No dobře,“ kývne Maxova máma. „Dvacet dolarů. Spokojený?“ „Jen mě to tak napadlo, to je všechno.“ Maxův táta chvíli neříká nic a pak se usměje. „Ale jestli k ní Max chodí na pětačtyřicet minut a spoluúčast je dvacet babek, jednoho musí napadnout, kolik asi bere za hodinu, nezdá se ti?“ „Taky neprodává v sámošce,“ ohradí se Maxova máma. „Je to doktorka, kristepane.“ „To byl jen vtip,“ řekne Maxův táta a zasměje se. Tentokrát mu věřím. A věří mu nejspíš i Maxova máma. Usměje se a za chviličku se posadí vedle něj. „Co dalšího říkala?“ zeptá se Maxův táta. „Celkem nic. Max jí odpověděl skoro na všechny otázky, a to je podle ní dobré znamení. A ani nebyl nervózní, že je v ordinaci sám, což prý není obvyklé. Ale Max si vážně myslí, že ho někdo ve škole chce zabít. Tommy Swinden. Říká ti to jméno něco?“ „Ne.“ [ 103 ]
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196054
MATTHEW DICKS
„Max tvrdí, že se Tommymu nelíbí jeho jméno, a proto ho chce zabít, ale ta doktorka mu nevěří.“ „Nevěří mu, že ho chce Tommy Swinden zabít, nebo mu nevěří, že je to kvůli jménu?“ „Není si jistá,“ odpoví Maxova máma. „Ale myslí si, že jí Max neříká o Tommym pravdu, a prý to bylo jedinkrát, co z něj měla tenhle dojem.“ „Co budeme dělat?“ zeptá se Maxův táta. „Zítra zavolám do školy. Max si něco nejspíš jen špatně vykládá, ale nechci nic podceňovat.“ „Matka stíhačka?“ Maxův táta už to o Maxově mámě řekl dřív, ale stejně to nechápu. Vím, co je stíhačka, ale nikdy jsem Maxovu mámu neviděl, že by nějakou řídila. Dokonce si ani nehraje s těmi Maxovými, a přitom jich Max má spoustu. Maxova máma se usměje a já jsem z toho ještě zmatenější. Většinou se naštve, když jí Maxův táta řekne, že je matka stíhačka, ale někdy jí to přijde legrační a mně nejde do hlavy proč. „Jestli Tommy Swinden vyhrožuje mému synovi,“ prohlásí Maxova máma, „klidně na něj pošlu válečné letectvo, jestli nedá pokoj. S matkou stíhačkou v čele.“ „Někdy jsi vážně praštěná,“ usměje se Maxův táta. „A možná trochu neurotická. Tu a tam máš sklony pořádně přehánět. Ale Max má ohromnou kliku, že tě má.“ Maxova máma natáhne ruku a stiskne Maxovu tátovi dlaň. Napadne mě, že se za chvíli začnou líbat, při tom si vždycky připadám tak divně nesvůj, ale místo toho Maxova máma znovu promluví. „Ta doktorka se se mnou chce po dalších dvou sezeních zase sejít. Nechceš tam příště zajít se mnou?“ „Bude nás to stát dvojnásobnou spoluúčast?“ Tentokrát už se políbí, a tak se dívám jinam. Zajímalo by mě, co ta spoluúčast vlastně je. Když o ní Maxův táta mluvil poprvé, Maxova máma se naštvala. A teď mu za to dala pusu. Proto Maxe tak dobře chápu. Z některých věcí jsem zmatený úplně stejně jako on. [ 104 ]
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196054