nad hrncem. Jenže už v březnu 1641 byl Adamčík znovu jat coby zbojník na Slovensku u Trnavy. Ještě roku 1643 o něm proskočily jisté zvěsti, ale pak o něm zprávy mizí a zůstaly jen legendy. Zbojnický hejtman Pavel Píšťala z Trnávky u Příbora posbíral zbytky Ondruškových a Adamčíkových zbojníků a utvořil z nich vlastní zbojnickou chasu. Snadno se zmocnili jednoho panského dvora. Takto namlsaní se odvažovali pomýšlet na přepadení vzdáleného zámku Mírova, který byl ve vlastnictví olomouckého biskupa. Jejich odbojný život však byl, podobně jako u jiných zbojníků, krátký. Zatím co někteří zbojníci skončili u hrdelního soudu v Uherském Hradišti, hejtman Píšťala a jeho druzi, když je portáši polapili, byli dopraveni do Olomouce. Tady byl hejtman Píšťala 28. března 1640 sťat a jeho tělo vpleteno do kola. Roku 1640 skončil na zbojnickém chodníčku také Macek Strúhalík z Jasenné u Vizovic. Na mučení doznal, že ho na jaře 1636 otec Martina Strúhalíka z Lužkovic u Zlína navedl ke zbojnictví spolu s Ondruškou a jinými. Scházelo se jich v jednom mlýně u Újezda čtrnáct. Také oni byli většinou polapáni a jako jejich zbojnický hejtman Macek Strúhalík také oni ztrestáni na hrdle. Taková to byla chasa. Na trzích se smlouvali, kterého chudáka přepadnou, o stržené peníze připraví. Pak se vraceli ze zboje zpátky do svých chalup, kde jako prostí ušlápnutí horalé hrbili hřbet nad chudými políčky. Ale jiní v celých tlupách napadali panské dvory, přepadávali panské úředníky, bohaté faráře, židy, kupce, mlynáře, krčmáře i bohatší sedláky. Nikdo si před nimi nebyl jist majetkem ani životem. Tak byl za té války, které se dostalo cti být pojmenována jako třicetiletá, lid zplundrovaný, ožebračovaný vrchností i vlastními. Nic už neplatilo, ani dané slovo, ani mír, ani mrav, ani přátelství. Lidský život měl leckdy menší cenu než život hovádka. Ta krve lačná šelma – válka málem všechny lidské hodnoty pokazila, znevážila, zničila. Tak tomu bylo v tom podivném čase vojáků a zbojnických hejtmanů.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196016
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196016
VIII. Vrásky na císařově čele Jeho Milost Císař Ferdinad III. Habsburský, z Boží milosti král český, uherský, německý a císař římský, nervózně bušil klouby o leštěnou desku stolu, jako by chtěl tu masivní materii, která přečkala jeho předchůdce na císařském stolci i předchůdce tohoto předchůdce, a byla naděje, že přetrvá i po něm, a snad dokonce až na věky věků, z tak dobrého a trvanlivého dřeva byl ten stůl zhotoven, jako by ho chtěl těmi klouby pěstěné ruky, vyšlechtěné spíš pro držení meče a šermování, anebo pera k podpisování dekretů a nařízení, rozbít. Důvod byl nasnadě: špatné zprávy na evropském válečném hřišti. Zvrhlá válka, pomyslel si císař hořce. Jak jinak nazvat válku, v níž nestojí pluk proti pluku na otevřené planině v čestném a rovném boji, nýbrž zdivočelé oddíly plení krajinu, mordují nevojenský lid, berou a kradou – hned jsou tady, hned zase lán kraje jinde vraždí, pálí a kořistí? A k tomu neustálé rebelie poddaných v hornatém kraji Valašska! Namísto aby se horští pastevci semkli po boku své vrchnosti, postavili se na odpor cizím žoldákům, radují se z vpádu nekatolických vojsk, a dokonce vítají Švédy jako své osvoboditele. Morava, věčná bolest. Zvláště tihle Valaši, horalé nepoddajní, zbojníci, lidkové z kamenitých políček. Všichni se války bojí, jen oni ne. Copak se jim nedostalo už kolikerého odpuštění? Cožpak už tolikrát nepřísahali věrnost katolické víře a poslušnost vrchnosti? 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196016