„Tak jen zavři oči a svým vnitřním okem zkus vidět Adama i sebe tak, jak by sis přála, aby to skutečně bylo. Není to jen pouhé snění. Je potřeba cítit emoce, vyrůstající z toho, že ho vidíš. Z jeho paží, které tě objímají. Dotýkej se jeho obličeje. Vnímej jeho slzy štěstí a stírej je, jako jsi to dělala, když byl ještě dítě. Naslouchej jeho hlasu, jak říká, že tě má rád. Dívej se do jeho očí a uvědomuj si, že to je realita. A potom poděkuj Bohu, že vyslyšel tvé prosby.“ „Ale to se doopravdy nestalo…“ „Ne, ale stane se to. Jen důvěřuj, Allegro, důvěřuj.“ Stará žena přivřela oči a začala neslyšně pohybovat rty. Tělo jí zaplavil pocit míru a pokoje a jen mlhavě zaznamenala, jak se Poppy po špičkách vytrácí z pokoje a tiše zavírá dveře.
102 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196006
Kapitola osm
D
alší den vzbudilo Allegru sluníčko brzy ráno. Poppy musela naplánovat něco zvláštního, pomyslela si a posadila se na posteli. Obličej jí prozářil úsměv a netrpělivě očekávala, kdy se dívenka objeví. Ale pokaždé, když se otevřely dveře, byla to jen sestra s teploměrem nebo doktor Morgan kontrolující pacienty. Kde to dítě bylo? Proč není tady? Náhle Allegru napadlo, zda se jí Poppy nesnaží něco říct právě svou nepřítomností. Absurdní nápad. Co proboha by se jí mohla devítiletá dívenka snažit říct? Okamžitě se jí vybavila scéna z předchozí noci a Allegra si znovu přehrávala moudrá slova toho 103 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196006
zvláštního dítěte. Když dozněla poslední slova, uvědomila si Allegra, že Poppy dělá, co může, aby jí pomohla. Nyní záviselo na Allegře, zda se rozhodne dál žít, nebo to vzdá a zemře. Možná nedokáže protáhnout šest měsíců na šest let, ale ať je jí vyměřen jakkoli dlouhý čas, může ho prožít plně. Anebo může seschnout a pomalu zemřít dávno předtím, než zemře její tělo. Není to přesně to, co až dosud dělala? Sesychala a pomalu umírala, i když předstírala, že žije? Allegra obvinila Sáru ze sobectví. Ale jaká přitom byla ona sama? Nestrávila roky po Jimově smrti oplakáváním své ztráty? Necítila se jako oběť, když ji Adam po ukončení školy odvrhl? Byla tak zahleděná do své sebelítosti, že kolem sebe postavila zeď. Zeď, která ji chránila nejen od zranění a utrpení, ale izolovala ji i od života samotného. Co bylo to opravdu nejhorší, co se jí mohlo stát? Smrt? Ne, smrt nemohla být horší. Život? Allegra nad tím chvilku přemýšlela. Teď žije, co by ji tedy horšího mohlo potkat? Slyšela sama sebe, jak šeptá nahlas: „Že nikdy neuvidím ani neuslyším Adama.“ Ale tys ho neviděla ani neslyšela třicet let, odpovědělo jí cosi v nitru, a i tak jsi žila dál. Ale ne šťastně, odporovala. Protože sis sama vybrala nebýt šťastná. Vybrala sis to! Je to tak snadné? Allegra uvažovala. Že si jen vybereš, jestli chceš být šťastný nebo 104 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196006