a s menší ztrátou sodíku (neboli elektrolytů) než běžci, kteří nebyli na horko aklimatizovaní. Zvýšené pocení mělo ale i jednu nevýhodu — dehydrataci. V závislosti na tempu jsem každou hodinu ztratil asi litr vody a s ní půl čajové lžičky soli. Můj hypotalamus vyplavoval do krve antidiuretické hormony, které přikazovaly ledvinám, aby zmírňovaly ztrátu tekutin tím, že zkoncentrují moč. Přestože se ale mé tělo tak zázračně přizpůsobilo, bez dodávky vody mi houstla krev a ještě víc zatěžovala už tak namáhané srdce. Toho se Ian obával, a proto mi nutil vodu. Obával se ještě dalšího nebezpečí — hyponatrémie. To je stav, kdy zvýšený příjem tekutin a neschopnost ledvin jej kompenzovat vedou k tomu, že v krvi prudce poklesne hladina sodíku. Běžci s hyponatrémií dokonce během závodu přiberou, protože buňky v jejich těle zadržují vodu a nabývají na objemu. Pokud se jedná o dočasné otoky na končetinách, není to tak zlé, ale když otečou buňky v mozku, tlačí na lebku a způsobují dezorientaci a zmatenost. V extrémních případech může být hyponatrémie i smrtelná. Proto mi Ian dával sůl. Rada, že máte při dlouhotrvající namáhavé fyzické aktivitě přijímat dostatek tekutin a solí, zní prostě. Zkuste to ale vysvětlit žaludku. Závod je situace typu „bojuj, nebo uteč“, takže se aktivoval můj sympatický nervový systém, který odklonil tok krve od trávicích orgánů a nasměroval jej ke svalům, plicím, srdci a mozku. Nárazy nohou na zem zvyšovaly tlak v mé břišní dutině na dvojnásobek až trojnásobek normální hodnoty. V takových podmínkách je obtížné cokoli udržet v žaludku. Někteří běžci si před závodem berou Prilosec, aby předešli nevyhnutelným poruchám trávení, ale jelikož jsem se zavázal ke konzumaci pouze rostlinných, průmyslově nezpracovaných potravin, nebyl jsem ochotný se snížit k braní nějakých léků. Šel jsem se vyzvracet do trávy vedle stezky. Ian mě poplácal po zádech. Povídal, že to bude v pořádku, udělá se mi líp a za chvíli se zmátořím. Pomyslel jsem si, že buď lže, nebo trpí nějakými scestnými představami. Ani jedno z toho se mi příliš nezamlouvalo. Nikdy předtím jsem v závodě nezvracel. Jestli to bylo díky mému železnému žaludku nebo díky tomu, že jsem dobře jedl a staral se o tělo, to jsem nevěděl. Ale teď, když jsem si měl užívat životního vítězství,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195826
jsem se v předklonu držel za břicho a hlavu jsem měl otočenou vpravo, abych zvracel do travnatého svahu a ne na druhou stranu. To by mohlo varovat soupeře za námi nebo, což by bylo horší, by mi mohl hrozit pád z příkrého náspu. Mohla za to veganská strava? V duchu jsem si sečetl, co všechno jsem od začátku závodu snědl. Misku husté ovesné kaše s banánem, vlašskými ořechy, sójovým jogurtem, oslazenou energetickým gelem, švestku, meruňku a kiwi. Vstal jsem na snídani ve tři ráno, abych si nechal dvě hodiny na vytrávení. Dva krajíce chleba z naklíčeného obilí s mandlovým máslem. Burrito s fazolemi a rýží na dvaačtyřicáté míli. Po cestě jsem jedl banány a vařené brambory namočené do soli. Energetické gely Clif Shot, iontový nápoj, občas tyčinku Clif Bar. Přijímal jsem asi 300 kilokalorií za hodinu. Jiní ultraběžci, které jsem znal, se cpali pizzou, sušenkami, bagely a sladkostmi. Ještě v roce 1999 byl v komunitě ultramaratonců rozšířený názor, že je jedno, co jíte, hlavně když do sebe dostanete spoustu sacharidů a cukru. Byl jsem si jistý, že moje veganství je lepší. Neměl jsem pochyby, že mi pomůže. Byla to chyba? Měl Twietmeyer a ti ostatní pravdu? Nechal jsem snad zvítězit své ego a uraženou pýchu? Nebo jsem jen vypil moc vody najednou? Nedělal jsem si starosti jen se svými chybami. Bál jsem se, co se stane, když nepřestanu zvracet. Slyšel jsem o tom odstrašující příběhy. Běžec je dehydrovaný, zvrací, tím pádem ztratí ještě víc vody, z čehož se mu udělá ještě hůř a pak není schopen nic pozřít ani vypít. V tom okamžiku jste ve velké bryndě, protože vás zdravotníci na některé z kontrol napojí na kapačku. A jakmile jste na kapačce, je konec, diskvalifikují vás. „Bude to v pořádku,“ pravil Ian. „Všechno bude v pohodě.“ Později v kariéře jsem se na závodech mohl lépe spolehnout na svou dokonalejší znalost strategie a taktiky. Jedl a pil jsem přesně ve chvíli, kdy to moje tělo vyžadovalo, protože jsem dokázal perfektně poznat, co znamená každý záškub těla, křeč nebo nával energie. Věděl jsem, kdy odpočívat a kdy vyrazit. Ale na prvních Western States, když jsem byl zkroucený bolestí, jsem se na strategii nebo znalost nespoléhal. Ani jsem nemohl. Bylo mi pětadvacet, byl jsem mladý borec, co si umínil stát se
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195826
králem hor. Něco jsem chtěl, a tak jsem se hýbal. Tak to bylo jednoduché. Je to něco, co máme všichni v sobě. Fyzicky jsem na to nebyl připravený, na tom však nezáleželo. V tu chvíli jsem si uvědomil, jakou má vůle sílu, a tehdy jsem také našel, co jsem hledal. Narovnal jsem se a Ian mi sundal ruku ze zad. Podíval jsem se na něho. „Můžu dál,“ řekl jsem, a tak jsme pokračovali. Zbývalo mi ještě něco přes padesát kilometrů — vzdálenost o devět kilometrů delší než maraton. Ian se mě několikrát pokoušel vystrašit. „Tim je hnedka za tebou,“ zvolal, kdykoli jsem zpomalil, „a směje se ti.“ Když jsem se opovážil přejít do chůze, místo abych do kopce běžel, Ian prohodil: „Tim do tohohle kopečku nechodí, vybíhá ho.“ Když jsme přebíhali řeku American, Twietmeyer na nás ztrácel dvacet minut, a při výběhu pětikilometrového kopce na občerstvovací stanici Green Gate jsme uslyšeli křik: „Twietmeyer ho dobíhá, ten Minnesoťan je v háji, Twietmeyer je opravdový mistr.“ Ani jeden z nás nic neříkal, ale zrychlili jsme. Podívali jsme se na sebe a Ian řekl: „Teď máme šanci jim všem ukázat, kam si ty svoje řeči mají strčit.“ Nepotřeboval jsem žádnou další motivaci. Posledních patnáct kilometrů jsme běželi tempem 5:15. Diváci — fanoušci z Kalifornie, kteří prý věděli všechno o „opravdových“ horských závodech, mlčeli a jen nás sledovali. Ian všechny ty pochybovače proklínal: „Idioti jedni.“ Také jsem byl rozzlobený. Kultura bušidó, jak jsem ji chápal, vyznávala klid, dokonce i při zabíjení nepřátel. Já jsem se však ani nepokoušel vytěsnit z mysli vztek. Naopak, využil jsem ho. Možná to nebylo bušidó, ale měl jsem z toho dobrý pocit. O klidnou mysl můžu usilovat v příštím závodě. Cílovou pásku jsem protnul v 10:34 večer, sice ne v rekordním čase, ale o 27 minut rychleji než Twietmeyer, který skončil druhý. Vedl jsem od startu až do cíle. Když jsem se blížil k cílové čáře, na počest Dustyho jsem ji překonal kotrmelcem (když někde vyhrál, rád se v cíli plazil a válel) a zakřičel jsem: „Minnesota!“ Na vítězství jsem se soustředil tak usilovně, že jsem pominul pár dalších detailů — například kde budu po závodě spát. Hotel jsem si nemohl dovolit a v době, kdy jsem si přece jen uvědomil, že bych se mohl někde
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195826