obraze možná trochu schází duše a srdce, okamžitě si uvědomil, že znovu vycházel ze šablony. Jak to, zatraceně, bylo s jeho vlastní duší a srdcem? Měl pocit, že je už starý. Jednoduše vedle sebe viděl lepšího policistu, než je on sám. I když má černé vlasy a španělské jméno. Zpytuj svědomí, Hjelme! Zbavit se vzpomínky na Grundströma musí jen on sám. Vyšel na chodbu a zašel na toaletu. Na tváři se mu udělal uhřík. Pokusil se ho vymáčknout, ale nešlo to a místo toho mu zrudla tvář. Namočil si prst a pokusil se ho odškrábnout. Pak vyšel, minul svou kancelář a zaklepal na číslo 303. Gunnar Nyberg bušil do klávesnice, ohromná postava, jakoby z jiné planety. Kerstin Holmová měla na uších sluchátka a psala na maličkém notebooku. Zastavila magnetofon, který ležel vedle počítače, a obrátila se k němu. Nyberg pokračoval bez vyrušení, pomalu, houževnatě, s nechutí – ale neuvěřitelně zarputile. Hjelm si uvědomil, že právě poznává jeho charakter. „Á, návštěva,“ poznamenala Kerstin. „Jaká vzácnost!“ „Co to máš?“ zeptal se Hjelm a ukázal na notebook. „Ty jsi takový nedostal?“ zeptala se překvapeně a viděla, že se zamračil. Pak se s jemnou ironií usmála. Dosud ho nenapadlo, že je krásná. „To je můj vlastní,“ řekla. „Je rychlejší.“ Ještě tři další vteřiny myslel na její krásu: volné černé oblečení, rozcuchané hnědé vlasy, bystré tmavohnědé oči, slušivé vrásky, věčný, trochu ironický úsměv a školně čistá göteborština. Zavřel oči a odvrátil se. „Můžu si poslechnout tvojí magnetofonovou kazetu?“ řekl. „Něco speciálního?“ „Ani ne. Rád bych ty lidi trochu poznal, abych je nehodnotil podle šablony.“ „Možná ano, možná ne,“ řekla a ukázala na hromádku pásků. „Možná že to s tvou šablonou dost souhlasí.“
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195821
„To si myslíš?“ „Můžeme si o tom promluvit potom,“ řekla a odsunula hromádku k němu. Pásky nebyly označené a Hjelm si je v nově koupeném přehrávači pouštěl náhodně. Ozval se hlas Kerstin Holmové: „Rozhovor s Willy Erikssonem, rozeným Williamem Carlbergerem, ze dne 3. dubna. Takže vy jste syn Nilse-Emila Carlbergera a Carlotty Carlbergerové?“ „Ano. Ale matka se teď jmenuje Erikssonová. Vzala si zpátky dívčí jméno.“ „A vy jste si jméno také změnil?“ „Ano.“ „Ale váš bratr se stále jmenuje Carlberger, Andreas Carlberger. Můžete mi o tom něco říct?“ „No… já nevím. Mám blíž k matce.“ „Máte doktorát ze sociologie v Lundu. Jste marxista?“ Willy Eriksson se ušklíbl. „Kdybych byl, tak byste se mě už na to nepotřebovala ptát.“ „Měli jste s vaším otcem ideologické konflikty?“ „Člověk by měl s podobnými pojmy nakládat obezřetněji. Vy chcete dojít k otázce, jestli jsem našeho drahýho papínka nenáviděl. Odpovědí je ne. Žádná nenávist tu nebyla.“ „Ani nenávist, ani zklamání?“ „Přesně tak.“ „Povězte mi něco o něm. Jaký byl? Byl to klasický kapitalista? Čistě sociologicky vzato?“ „Elegantní stočení rozhovoru k mému oboru. Trefa.“ „Nechte toho. Jestli náš rozhovor chcete skutečně zkrátit, pomozte mi. Jinak oba jen ztratíme spoustu drahocenného času, a ten nemáme.“ „Pokud existuje něco jako ,čistě sociologicky klasický kapitalista‘, tak takovej asi byl. Materialistický dětství, tvrdá disciplína, sporadický návštěvy autoritářskýho otce. Nic novýho pod
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195821
sluncem. Žádný mazlení, ale ani žádný jasný násilí. Všechno se točilo kolem peněz a jejich lesku. Patřili jsme tam i my, Andreas trochu víc než já, já víc než matka. Ta byla příliš šedivá a nenápadná, neviditelná, aby zazářila. I když bych rád našel smír nebo aspoň individualitu, nikde nic. Je mi líto.“ „Mně ještě víc. Neměl žádný zvláštní zájmy, něco, co by ho ukázalo ještě v jiným světle?“ „Opravdu jsem se něco snažil najít. V deseti jedenácti letech, když rok před rozvodem bylo doma hotový peklo, zeptal jsem se, co vyrábí ve svý továrně. Zasmál se a řekl ,peníze‘. Tenkrát jsem doufal, že mě chce jen pozlobit, že ve skutečnosti za penězi leží něco skutečnýho, cokoliv: kondomy, dětský plenky, drbátka na záda, čert ví co. Pochopitelně to byl od začátku do konce jen finanční koncern. Na penězích není nic komickýho.“ Hjelma to přestalo bavit a přeskočil na magnetofonové kazetě o kus dopředu. Našel začátek dalšího rozhovoru: „Allô,“ telefon zvedl lhostejný mužský hlas francouzsky. „Madame Hummelstrand, s’il vous plaît,“ ozvala se Kerstin. Chvíli to jen praskalo a někde v pozadí se ozval rozčilený ženský hlas: „Touche pas le téléphone. Jamais plus! Touche seulement moi-même!“ Potom se ozvalo nadšené: „Allô!“ „Jste paní Anna-Clara Hummelstrandová, manželka Georga Hummelstranda, zástupce ředitele v Nimco Finans?“ „Kdo volá?“ „Kerstin Holmová, Státní kriminálka ve Stockholmu. Týká se to vraždy Kuna Daggfeldta a Berharda Strand-Juléna.“ „A tak? Une agentinne, n’est-ce-pas?“ „C’est peut-être lemot juste, madam,“ řekla ledově Kerstin. „Chci zdůraznit, že tento rozhovor se nahrává. Zahajuji: telefonní rozhovor s Annou-Clarou Hummelstrandovou, toho času v Nice, dne 2. dubna v 17.02.“ „Jupí,“ ozvala se. Teď bylo jasně slyšet, že je opilá. „On dit peut-être agentesse…“
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195821