práh učiniti, a byl venku. Zatím se dělo se mnou, tak jako s mnohým generálem; já uznal to rozvržení za dobré, protože jsem jeho výbornost tak jako Matěj nahlížel; i myslil jsem, že se to dálší na místě okáže. Kostelník byl opatrnější. On ustanovil hlavní kostelní dvéře za shromáždiště na tu případnost, kdybychom ustoupiti musili. Matěj ale, kterýž bázlivostí svého otce srdce nabyl, mínil, že o ustoupení ani zmínky býti nemá. Hlavní zástup stáhl si svou noční čepičku hloub na uši a zabreptal pro sebe: „Tobě jest snadno mluviti, ty stojíš ve dveřích.“ Já předložil ještě vojenskou lest a dal jsem poručení, že když jeden vykřikne, oba ostatní ze vší síly s sebou křičet mají, aby kdyby protivníci na některého z nás vyrazili, v tom křiku myslili, že nás ještě velký počet v neviditelné záloze býti musí. V takovém rozmlouvání přišli jsme na prstech k velkým kostelním dvéřím, do nichž kostelník zticha klíč vstrčil. V tom okamžení bilo na věži tři čtvrtě na dvanáct. Hrkot velkých kol na hodinách, vrzot kladiva, ty temné tři rány, jejich znění v té tiché, tesklivé půlnoci – srdce se ve mně sevřelo a dech se mi tajiti počal. Mé průvodníky zarazily rovněž ty tři hrůzoplné rány tak, že ani slovíčka nepromluvili. V němém očekávání vstoupili jsme zticha do kostela. Nyní jsme stáli v dřevěné předsíni před hlavními dveřmi, jakáž obyčejně u velkých kostelů, aby povětří netáhlo, stojívá a která tu zapadacíma dveřma opatřena byla. Tu jsme si já a kostelník rozsvítili svíčky. Máme příkladů, že ti nejsrdnatější lidé v noci ze světnice vyjít se báli a že ti největší tlučhubové, když k tomu přišlo, s skutkem utekli. To mi nyní na mysl připadlo, že by mně totéž i moji průvodníci učiniti mohli. Utekou-li mi, tedy jest po mně, myslil jsem si nyní. Musili mi tedy oba ruku a slovo na to dáti, že věrně dohromady držet budeme a žádný bez druhých z kostela nevyjde. To mi stvrdili oba rukoudáním. Kostelníkova ruka se třásla. Matěj ale, kterýž na všecku případnost vždy srdnatost s sebou v kapse nosíval, vytáhl lahvičku kmínovky, dal nám každému pro posilnění a nyní opatrně dveře otevřel. Matěj zůstal v předsíni se svítilnou státi, my ale oba vstoupili do kostela. Sotvaže jsme okem po kostele hodili, zvolal zticha kostelník: „Věčný Bože na nebesích, u oltáře jest světlo!“ I kráčíme zlehka kpředu. Nohy mně nyní tak zmrtvěly, jako by mi byl olova do nich nalil. Ta noční tichost v domě Nejvyššího, to studené mrtvé povětří, ta černá mrákota, ta pustota v tom převysokém dlouhém klenutí, a nyní ta nezpytatelná jasnost u oltáře – raději bych se byl stokrát v kruté seči viděl. Tu si přece člověk outokem samým ulehčí; ale to číhání, to zatajování dechu, ta mrtvá tichost! Naše oči zevlovaly všude po stolicech a po stranách, ale něco podezřelého jsme nezočili. My se zastavíme a posloucháme, ale také ani toho nejmenšího 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195809
nebylo slyšeti. Mola bysme byli mohli dýchat slyšet. Celý kostel podobal se dalekému hrobu. U křtitelnice zhasly nám pojednou oběma světla. „Rozsvěťte si od Matěje, přijďte ale brzy zas,“ pravím kostelníkovi, poslední sílu vynakládaje a křtitelnice se chápaje; nebo mně bylo černo před očima, neobyčejná závrať se o mne pokoušela, a mně nebylo jináč, než že se skácím. Líce mi stydly a čelo mně hořelo. Mráz projel všecky mé oudy a mně bylo, jako by se mne byla zimnice zmocnila. Nevysmívejte se mi, milí čtenáři! Nyní, v bezpečné teplé světnici na měkké stolici sedě, dá se to z této knížečky hezky čísti. Jen kdybyste byli u křtitelnice uprostřed toho dalekého, co hrob tichého kostela stáli, jistě by vám byl smích zašel. Já stál na kryptě hraběnky Hedviky. V tom okamžení, když měl kostelník dveře k dřevěné předsíni za sebou a já nyní v kostele sám a sám se vynacházel, zavál mi rychle ostrý vítr na obličej; pod mýma nohama hnulo se něco živého v kryptě. Já uskočil rychle z toho měděného příklopu a srdce mi přestalo tlouci. Hraběnka Hedvika ležela již na sto let v té kryptě; ta se tedy nemohla hnouti. Tolik paměti jsem přece podržel, že jsem tomu nevěřil. Co by to tedy bylo býti mohlo? Za chvílku pohlédnu zase na oltář. Ženská osoba stála před ním, majíc hlavu hluboce na stůl Páně skloněnou a jsoucí ke mně zádama obrácena. Dlouho se dívám na ni, ale mé krátkozraké oko nemohlo nic více rozeznati. Její postavu nemohl jsem zouplna přehlídnouti, protože jsem od ní přes osmdesát kroků vzdálen byl a mezi mnou a ní hustá tma ležela. Ale její sehnutí se a pohybování rukama rozeznal jsem docela. I také šat její nemohl jsem zouplna poznati, jen tolik jsem viděl, že má na krku tlustší šátek, než obyčejně bývá. Nyní bilo nahoře na kostelní věži dvanáct. Ta osoba kráčela s svěšenýma sepjatýma rukama zpovolna za oltář. Já neslyšel jejího kročeje; jen jíti jsem ji viděl. Světlo na oltáři hořelo nyní jasněji a jeho záře zasahovala nyní dále než prve. Strašlivé představení o putování duchů předstoupilo nyní před mou tesklivou duši. Já sám nepatřil jsem více docela na svět. Konečně přišel kostelník s rozžatou svíčkou. Strašlivá postava. Ten vpadlý, bledý, zamračený obličej v zažloutlé noční čepici; černá vesta; bílé flanelové rukávy spodní vesty; černé spodky s černými skleněnými knoflíky; jedna bílá a druhá černá punčocha, jež si byl v prvním leknutí při oblíkání zmátl; to dlouhé pravítko pod páždí, jehožto stín v podobě přehrozného stežna po stěnách se táhl; a nyní to sklopené bázlivé oko pod hustě klenutými řasami; – nikoli, ten člověk nebyl k tomu zrozen, aby mne potěšil; a přece děkuji Bohu, že jsem jej spatřil; 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195809
byltě to aspoň živý tvor. Já mu pošeptal do ucha, co jsem viděl, a rozsvítím si svou svíčku od jeho. „To jest, „ odpověděl zaražený kostelník, „to jest hraběnka Hedvika. Tak visí vymalovaná v hraběcím zámku. To okruží okolo krku bylo jindy v kroji.“ Sotvaže ta slova vyřkl, zhasla znova obě naše světla tak, jako by je byla nějaká neviditelná bytnost schválně zfoukla. „Nuže, tedy půjdu bez světla,“ řekl jsem odhodlaně. Má zimnice upouštěla a já jsem zase volněji dýchal. I chtěltě jsem kostelníka a jeho Matěje hrdinským příkladem předejíti. Že bych tak brzy zase do předešlého stavu padnout mohl, to mi ani nenapadlo. Drže tedy zhaslou svíčku v levici, přikazuji kostelníkovi, aby na místě tom vydržel a mně hlasitým křikem ku pomoci přispěl, když bych naň volal, že jí zapotřebí mám. Nato zul jsem střevíce, abych tišeji kráčet mohl, i šel jsem se vší možnou opatrností k oltáři. Kůr, tak se nazývá v některých kostelích to místo před oltářem, byl nízkou mříží od ostatního kostela oddělen, na znamení, že se tam chová to nejsvatější chrámu. Ta mříž měla po obou stranách dvířka; já otevřel jedny, kteréž zase za mnou zapadly, a tak jsem byl od svého pomocníka, kostelníka, odloučen. Světlo na oltáři hořelo tak jasně, že jsem všecko navlas rozeznati mohl. Krypta před několika dny pochované hraběnky Matyldy byla otevřena; její cínový příklop ležel hned vedle ní. Vpravo byla zákristie, a její dveře otevřeny. Matylda, ta nešťastná sedmnáctiletá slečna, která náhle na hlavničku zemřela, ležela v rubáši stříbrem krumplovaném bez hlavy na stole. Vlasy mně vzhůru vstávaly. Studená hrůza projela všecky mé oudy. Zuby mi samy od sebe v ustech klepaly a mně bylo tak zima, že jsem sotva dýchal. I hrozil jsem se dále jíti, a zvláště okolo zákristie zase bylo mi nemožné. Já chtěl na kostelníka volati, ale hlasu nebylo v mém chřtánu. Patnáct kroků ještě jsem měl k oltáři, kdež jsem si chtěl odpočinout. Všecka síla ve mně zmizela. I padnu na poslední stupeň oltáře. Obraz Vykupitele na kříži na oltáři utišil zase poněkud srdce mé. U nohou jeho ležela svatá Barbora, modlící se a ruce k zamračenému nebi sepjaté majíc. V jejím pohledu viděti bylo lítost celého světa. Z očí jejích lily se žalostné slzy po uplakaných lícech a tichá naděje, že Ukřižovaný její pobožné volání vyslyšel, vznášela se na rtech jejích. I mně bylo také nyní lehčeji okolo srdce, neb jsem se byl zase vzpamatoval. Vstanu tedy s novou srdnatostí, abych to podivné světlo, kteréž zdůlí ten předrahý obraz na oltáři tak kouzelně osvěcovalo, nyní zcela vyšetřil. Plechová lampička, skoupě olejem naplněná, stála na oltáři. Kdo tu podezřelou lampu sem postavil, bylo mi ještě pohádkou. Ona plápolala, jako by právě docházet chtěla. Nyní jsem děkoval Bohu, že jsem vzal s sebou svou voskovou 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195809