98
zisku, jsou ve smyslu zákona č. 451/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, koncesovanými živnostmi ‚Podniky zajišťující ostrahu majetku a osob‘, ‚Služby soukromých detektivů‘ a ‚Poskytování technických služeb k ochraně majetku a osob‘. V souvislosti s přijetím reformy Policie České republiky byl živnostenský zákon novelizován zákonem č. 274/2008 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o Policii České republiky. V důsledku pozměňovacího návrhu Výboru pro bezpečnost Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR byla přijata úprava, která vymezila činnosti těchto jednotlivých koncesovaných živností (s výjimkou poskytování technických služeb k ochraně majetku a osob), stanovila speciální podmínky bezúhonnosti, ale i požadavky na odbornou i zdravotní způsobilost zaměstnanců (opět s výjimkou poskytování technických služeb k ochraně majetku a osob). Zákon č. 155/2010 Sb., kterým se mění některé zákony ke zkvalitnění jejich aplikace a ke snížení administrativní zátěže podnikatelů však s účinností od 1. srpna 2010 většinu těchto požadavků jako nedůvodné zrušil a podrobil provozování těchto živností opět obecné úpravě živnostenského zákona s některými specifiky. Zrušena byla i vyhláška Ministerstva vnitra č. 16/2009 Sb., upravující odbornou způsobilost nezbytnou pro výkon soukromé bezpečnostní služby“ (tamtéž, s. 2). Ne vždy se zájmy státu a podnikatelů v oblasti poskytování bezpečnostních služeb shodují. V této souvislosti Salivar uvádí: „V oblasti udělování a odnímání licenci a výkonu dohledových a kontrolních oprávnění (ale například i v oblasti vzdělávání a dalších) se objevují i požadavky na to, aby těmito pravomocemi nedisponoval stát, ale vykonávala je samosprávná stavovská (profesní) organizace, v tomto případě Komora bezpečnostních služeb s povinným členstvím. Je však třeba podotknout, že toto je cesta, kterou se vydala jen naprostá menšina států v Evropě, zatímco drtivá většina ponechává dohled včetně licenčního řízení v působnosti státu. Důvodem je kromě zájmu státu ponechat si kontrolu nad touto oblastí vnitřní bezpečnosti a pořádku i obava (a nutno podotknout, že rozhodně ne neodůvodněná) i ze zneužití takové profesní komory s povinným členství a rozsáhlými pravomocemi vůči svým členům ke konkurenčnímu boji. Ostatně i v těch státech, kde dohled a licenční řízení má v působnosti stát, mohou vznikat profesní organizace a přispívat k rozvoji bezpečnostních služeb a zvyšování jejich kvality (vytvářením vlastních etických kodexů, vzděláváním apod.). Touto v Evropě většinovou a osvědčenou cestou by se měla vydat i Česká republika“ (tamtéž, s. 3).
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195806
99
V současném právním systému rovněž chybí celá oblast odpovědnosti provozovatelů soukromých bezpečnostních služeb za porušení zákona ze strany zaměstnanců. Na to poukazuje Salivar a zdůrazňuje, že „za provinění zaměstnanců musí nést odpovědnost nejenom samotní zaměstnanci (pokuty, zákaz činnosti, trestní odpovědnost), ale za jejich závažná či opakovaná provinění musí nést odpovědnost též provozovatel. To platí i pro případ, kdy činností zaměstnanců soukromé bezpečnostní služby vznikne třetím osobám majetková škoda či jiná újma na právech. V rámci poskytování bezpečnostních služeb jsou vykonávány nejrůznější druhy činností (ostraha majetku a osob, technické zabezpečení takové ostrahy, detektivní služby, poradenské činnosti), které jsou natolik specifické, že je třeba vedle obecné úpravy věnovat jim i specifická ustanovení, specifické povinnosti, omezení či požadavky. Navíc bude vhodné upravit zákaz souběhu některých bezpečnostních činností. Zvýšené požadavky na bezúhonnost, spolehlivost, odbornou i zdravotní způsobilost. Požadavky na bezúhonnost a spolehlivost musí být nastaveny tak, aby se provozovateli ani zaměstnanci soukromých bezpečnostních služeb nemohly stát osoby, které k tomu nejsou morálně způsobilé (v minulosti se dopustily trestné činnosti nebo páchání závažnějších přestupků), podobně jako je tomu např. u policistů Policie ČR či strážníků obecních policií. Odborná způsobilost musí být vyžadována jak u provozovatelů, tak i u jejich zaměstnanců. Měla by se lišit podle druhu vykonávané činnosti a měla by spočívat jednak v požadavcích na příslušné vzdělání, případně odbornou praxi v oboru a na získání odborné způsobilosti složením stanovených zkoušek. Takové požadavky na odbornou způsobilost zabrání tomu, aby tyto činnosti, kterými je často zasahováno do zákonem chráněných práv a svobod, nevykonávaly osoby, které k tomu nejsou způsobilé“ (tamtéž, s. 3). Často jsme svědky toho, že někteří provozovatelé soukromých bezpečnostních služeb se u vykonavatelů činností nezabývají fyzickou a psychickou připraveností k výkonu služby, natož pak i jejich zdravotním stavem. I tato oblast by měla být právně ukotvena. Jak zdůrazňuje Salivar: „Zdravotní způsobilost je třeba stanovit, aby často fyzicky a psychicky náročné činnosti nevykonávaly osoby, jejichž zdravotní stav (včetně psychického stavu) by mohl znamenat ohrožení nejen pro tyto osoby, ale i pro ostatní. Odbornou i zdravotní způsobilost by mělo být možné ověřovat nejen jako vstupní požadavek, ale i poté v průběhu výkonu bezpečnostních činností, zejména pak v případech, kdy vznikne podezření, že osoba takovou způsobilost v průběhu ztratila. Zároveň je ale třeba vymezit i skupiny zaměstnanců, které nebudou vykonávat bezpečnostní
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195806
100
činnost a u kterých tyto požadavky nebude nutné naplňovat (na těchto pozicích, jako třeba administrativní práce apod., mohou být zaměstnávány i osoby se zdravotním postižením)“ (tamtéž, s. 4). Při činnostech soukromých subjektů, poskytujících bezpečnostní služby, může dojít k různým excesům při výkonu jejich činnosti. Způsob, jak a s kým tyto anomálie řešit, není v našem právním řádu rovněž ukotven. Na tuto skutečnost upozorňuje též Jaroslav Salivar: „Soukromé bezpečnosti služby se při své činnosti mohou stát svědky protiprávního jednání, vyskytovat se na místě, kde k němu došlo, přijít do styku s informacemi důležitými pro orgány činné v trestním řízení, pro zpravodajské služby apod. Proto je nutné stanovit povinnost spolupráce s Policií ČR a dalšími orgány veřejné moci při plnění jejich zákonných úkolů. Na druhou stranu však není důvod, aby soukromé bezpečnostní složky byly zákonem vyjmenovány mezi ostatními složkami integrovaného záchranného systému. Pokud bude jejich součinnost při mimořádných událostech a krizových stavech potřeba, mohou být do nich zapojeny na vyžádání, jako jakékoli další subjekty. Žádná nová oprávnění nesmí být nad rámec současné právní úpravy. Nová právní úprava nesmí žádným způsobem rozšiřovat oprávnění soukromých bezpečnostních služeb nad stávající stav (nutná obrana, krajní nouze, zadržení pachatele, použití zbraně apod. stejně jako u ostatních osob), tj. žádným způsobem ji přibližovat k oprávněním policistů Policie ČR, ani strážníků obecních policií. Naopak pro případy, kdy dnes panují nejasnosti ohledně oprávnění soukromých bezpečnostních služeb, by mělo být jasně uvedeno, že tato jsou pouze v rozsahu oprávnění běžných fyzických osob“ (tamtéž). V neposlední řadě jsme často svědky zneužívání informací a osobních údajů, se kterými se soukromé bezpečnostní služby seznamují. Mnohdy může rovněž docházet i k narušení soukromí zákazníků těchto služeb. Proto i tyto otázky ochrany soukromí a osobních údajů musí být právně dořešeny. Salivar k tomu říká: „I na soukromé bezpečnostní služby se musí vztahovat všechny povinnosti dané zákonem č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů včetně působnosti Úřadu pro ochranu osobních údajů (který ale své kontrolní pravomoci musí také pečlivě a důsledně vykonávat) a ochrana soukromí upravená zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Naopak v některých oblastech by povinnosti vůči soukromým bezpečnostním službám měly být ještě zpřísněné (doba uchovávání, likvidace osobních údajů, jejich poskytování určeným subjektům, apod.). Za porušení uložených povinností musí existovat velmi přísné sankce, včetně odejmutí licence a případné trestně právní odpovědnosti.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195806