98
zené a tedy mocné strany politické“ (Sladkovský 1875: 216). Vnitřní síla stran v poměrném systému bude mít přímý vliv na disciplinovanost jejich členů: „Byť si také, jak výše k tomu poukázáno, sem i tam objevili se tací živlové, kteříž snad nechtěli by podvoliti se kázni strany kterékoli, největší část občanů zajisté nahlédne vždy velkou výhodu, ba nezbytnou nutnost společenského jednání v řádně zřízených stranách, a mudrlantů takových, kteří vždy a vše chtějí míti jen po svém, bude vždy jen malý počet jako na výstrahu, kam by došla společnost lidská, kdyby všickni její členové byli takovými samotáři“ (Sladkovský 1875: 216). Stranická disciplinovanost volených zástupců strany tak není jen důsledkem jejího vnitřního fungování a vnitřních mechanismů, ale i důsledkem chování samotných voličů v rámci poměrného systému. Voliči mohou trestat jednání volených zástupců, které není v souladu se zájmy strany jako celku. Stranická disciplinovanost nebude mít podle Sladkovského autoritativní charakter, ale bude naopak výsledkem celkové demokratizace vnitrostranických poměrů. Podle něj totiž zavedením poměrného zastoupení dojde k omezení moci stranických vůdců, jak s ohledem na politické směřování strany, tak ve vztahu k navrhování kandidátů. Ti budou totiž spíše procházet procesem výběru zespoda, ze strany lokálních stranických organizačních jednotek, proto „také při navrhování kandidátů k volbám přestane libovůle a protekce jednotlivců a zejména vůdců rozličných stran“ (Sladkovský 1875: 216). Konečně, k demokratizaci strany povede i zřízení adekvátně zastoupených vnitrostranických frakcí či platforem s členskou základnou odpovídající jednotlivým společenským oborům a zájmům. Je až s podivem, nakolik zde Sladkovský předznamenal známý argument M. Duvergera ohledně působení poměrného volebního systému na vnitřní strukturu politických stran. Duvergerova známá hypotéza ohledně účinků poměrných volebních systémů totiž neurčuje jejich důsledky pouze na počet politických stran, ale také na jejich charakter a strukturu. Podle Duvergera (1963: 205) má poměrné zastoupení oproti většinovému vést k ustavení rigidních, nezávislých a stabilních politických stran. Vlivu volebních systémů na vnitřní strukturu stran však patří spíše k méně prozkoumaným otázkám a Duvergerovy hypotézy ohledně stranické struktury byly podrobeny pouze několika málo testům (např. Janda, King 1985). Jedná se o kontrast vůči agendě zabývající se souvislostí volebních a stranických systémů, ačkoli jde o neméně důležité téma.
STRANICKÝ SYSTÉM Úvahy ohledně vlivu volebních systémů na charakter stranických systémů, a zejména počet stran tvoří analytické jádro volebních studií. Jedná se o otázku teoreticky systematizovanou M. Duvergerem (1963) a podle R. Taagepery (2007: 697–698) natolik ústřední, že ji přirovnává k rosettské desce moderní politologie. Tato otázka je i v rámci české politologie pravděpodobně nejlépe Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195805
Politické důsledky volebních systémů
99
zpracovaným (a stále kontroverzním) tématem z hlediska hodnocení účinků volebních systémů (Novák 1997: 60; Strmiska 2001; Fiala 2004: 64; Chytilek a kol. 2009: 54–55; Charvát 2009; Lebeda 2011: 633). Multiplikace stran v poměrných systémech je přičítána zejména jejich permisivitě nejčastěji vyjádřené velikostí volebních obvodů. V rámci současného výzkumu lze hovořit o shodě v tom, že efekt permisivity volebního systému na počet stran není automatický, ale je interaktivně podmíněn existencí hlubokých (etnických, jazykových, náboženských) štěpení v dané společnosti (Ordeshook, Shvetsova 1994; Neto, Cox 1997; Clark, Golder 2006; Birnir, Van Cott 2007). V homogenních zemích je naopak efekt těchto volebních pravidel výrazně nižší nebo nulový. Karel Sladkovský se důsledkům volebních systémů na stranické systémy věnoval pouze okrajově a jeho teoretické úvahy nejsou příliš podrobné. I přesto lze odvodit, že v jeho koncepci poměrný systém povede ke zvýšení počtu stran. Argumentoval totiž, že tehdejší většinový systém umožnil existenci dvou velkých stran a poměrný systém by umožnil naplno etablovat i silnou třetí („střední“) stranu. Systém poměrného zastoupení povede k tomu, aby „všude, kde za jakoukoli příčinou nemohla dosud utvořiti se strana střední, utvořila a zřídila se také mocná strana taková“ (Sladkovský 1875: 217). Je zajímavé, že zatímco bipartismu Sladkovský přičítal odstředivé účinky, pro stranický systém doplněný o střední stranu očekával centripetální fungování. Tato střední strana bude totiž oba extrémy vyvažovat: „Strana taková bude pak stálým mířitelem mezi oběma stranami krajními, tak že jevící se mezi nimi odpory vždy klidně rozřeší se, i nebude moc vládní nikdy náhlými skoky potáceti se od jedné z obou krajních stran k druhé […]“ (Sladkovský 1875: 217). Tato na první pohled intuitivní teze o zmírňujícím účinku silné středové strany však byla podrobena kritice. Miroslav Novák (1998a: 17) v této souvislosti připomínal komparativní studii (Hazan 1995) zjišťující, že efekt velkých středových stran je paradoxně opačný – jejich přítomnost vede spíše k vyšší polarizaci než k umírněnosti. Jiní autoři dále tvrdili, že je to spíše multipartismus než bipartismus, který vyostřuje rozdíly ve společnosti a omezuje možnost dosažení konsenzu (Lipset 1959: 99; Lardeyret 1991: 33; Novák 1998a: 15). Pokud poměrné zastoupení zvyšuje počet stran, pak tím podle S. M. Lipseta zároveň oslabuje demokracii. Ani v této otázce tak v současném výzkumu zdaleka nepanuje shoda. Strany v systémech prosté většiny jsou sice většinovým názorem chápany jako více umírněné, protože pro své vítězství se musejí opírat o nerozhodnuté středové voliče (Lardeyret 1991: 33). Tento systém však může mít opačné důsledky v etnicky, klanově či kmenově rozdělených zemích, jak ukazuje katastrofální zkušenost se systémem prosté většiny v Papui-Nové Guineji (Reilly 2002: 164) či v západoafrických zemích (Lijphart 1991b: 46–47). Otázka vlivu volebních systémů na počet stran tak sice patří k uspokojivě vyřešeným problémům z empirického hlediska, avšak nepanuje shoda v otázce žádoucnosti vysokého počtu politických stran. Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195805
100
DEMOKRATICKÉ VLÁDNUTÍ Účinky volebních systémů na kvalitu demokratického vládnutí představují nejdůležitější (a nejkontroverznější) otázku volebních studií. Pro Sladkovského mají poměrné volební systémy jednoznačně pozitivní účinky na demokracii: „Od volby k volbě bude celé zastupitelstvo pro vládu vždy věrným zrcadlem toho, kterak a v čem mění se potřeby a přání lidu zastoupeného, a tak vláda, kteréž skutečně půjde o blaho lidu, bude úloze své vždy moci dostáti, i nebude již žádných převratů násilných ani shora ani zdola“ (Sladkovský 1875: 218). Sladkovský zde předznamenával tradiční obhajobu poměrných systémů, která jako jeden z vrcholných principů demokratické politiky postulovala reprezentativitu (Lijphart 1991a). Souvislost mezi typem volebního systému a demokratickým vládnutím byla v následném výzkumu zdrojem intenzivní polemiky. Teprve následná zkušenost s existujícími poměrnými systémy upozornila na to, že v argumentu ohledně principu spravedlnosti podporovaném poměrným zastoupením se skrývá dilema. Primární funkcí parlamentů v moderních demokraciích totiž není to, aby vytvářely věrné zrcadlo společnosti, ale aby určovaly politiku (Rustow 1950: 111–112). Poměrné volební systémy podle tohoto argumentu sice naplňují princip reprezentativity, ale zároveň snižují vládní akceschopnost. Oba principy přitom v jedné zemi nelze maximalizovat zároveň (Novák 1998b: 141), a proto nastavení institucí nutně musí preferovat jeden či druhý princip. Úhelným kamenem této diskuse byla zkušenost se systémem poměrného zastoupení v období výmarské republiky. Nejenže tamní téměř dokonale proporční systém nevedl ke stabilizaci německé poválečné politiky, ale je také často považován za jednu z příčin kolapsu demokratického uspořádání. Již ve 30. letech na tuto souvislost upozornil F. A. Hermens (1936), který ji mimo jiné vysvětlil tím, že poměrné zastoupení uměle posílilo postavení obou politických extrémů, nacismu i komunismu, a tím oslabilo demokratické síly. NSDAP by za fungování většinového (či méně proporčního) volebního systému nezískala ve 20. letech parlamentní zastoupení, což by vedlo buď k její dezintegraci, nebo minimálně k mnohem nižšímu volebnímu výsledku ve 30. letech než takovému, který jí umožnil ovládnutí Německa (Hermens 1936: 429). Jakékoli naděje na dosažení zdravé demokracie v Německu byly zničeny zavedením systému poměrného zastoupení (Rustow 1950: 127). Ačkoli poznatek o příčinném vlivu poměrného zastoupení na pád demokracie výmarské republiky je i dnes přijímán jako platný (Lardeyret 1991: 32; Quade 1991: 38; Novák 1998a: 16), objevují se také argumenty zpochybňující význam tohoto faktoru či přímo tvrdící, že ani většinový volební systém by křehkou německou demokracii nezachránil (Lijphart 1991b: 46). Na druhou stranu je však možné připomenout pozitivní zkušenost prvorepublikového Československa s velmi podobným volebním systémem. Právě československý případ lze chápat jako nejbližší komparativní kontrast k německé Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195805