98
Hippokratova medicína je v nějakém smyslu protipólem medicíny Galénovy a že je jakýmsi zakódovaným zdrojem prastaré moudrosti. Za druhé konstatoval, že – odhlédnuto od bombastické formy podání – se Scheunemannova léčba skládá z podání tří prášků, jednoho ze rtuti, druhého z antimonu a třetího ze salnytru. Scheunemann tedy není pro Libavia autor, nýbrž „occultator“ (ten, kdo skrývá), protože banality halí do honosného pláště.194 Nepůjdu zde do detailů Libaviovy argumentace, ale musím upozornit, že jakkoli měl tento autor pravdu, na konci svého solidního lingvistického rozboru, v němž nepochybně oponenta daleko překonal, doporučil návrat k tradiční léčbě theriakem. (Theriak je označení pro dobový všelék, který dal vzniknout českému slovu dryák.) Tím se znovu dostáváme k paradoxní povaze raně novověké lékařské teorie, v níž je velmi obtížné zařazovat jednotlivé autory do škatulek coby tradicionalisty či modernisty. Je progresivnější Scheunemann, protože klade důraz na chemickou stránku farmakologie, naprosto stejně (ne) účinnou jako soudobá galenika, či Libavius, který je pečlivější, ale hájí theriak? Andreas Libavius byl zjevně puntičkář, rozebral každou předložkovou vazbu, aby ukázal, jak je originální německý text po formální i obsahové stránce nesmyslný. Není tomu vždycky snadné rozumět. Už jen typografie upoutá pozornost, pravidelné střídání kurzivy, běžného tiskového písma, řečtiny a novogotické fraktury, jež souvisí s promiskuitním mícháním tří jazyků a citací. Dokonce se zde příležitostně objevuje i hebrejština. Symptomatická je v tomto smyslu pasáž o různých názvech antimonu: „Z Arabů nazývá antimon Azinat Chemik slovem Antimonium, Basilius se kloní k latinskému Antimonium. Ale Plinius jej nazývá pěnově jasným, sněžným kamenem a jiní mu říkají Stimmi, Stibium, Alabastrum, Larbason. U Dioskorida je to ςίμμι, ςίβι, πλατυόφθαλμον, λάρβασον, což jsou podstatná jména užívaná Řeky. Hebrejci mu říkají Zedadab, Chaldejci Zedidab nebo v posvátných textech Puch. Arabové Cohol nebo Cühul, Francouzi a chemici Antimonium, jakož i Italové a Belgové. Maďaři Alabastrum a stejně i Poláci. Latinsky píšící autoři jej buď opisují, nebo užívají původem řeckého výrazu stibi a stibium. Někteří mu říkají sulphur nigrum. U Avicenny je to Atzmed, דמתאTamad, což je pokračovat, vydržet.“195 Libavius si místy dělá ze Scheunemanna dobrý den, například již zmíněnou větu o Halcyonovi, která v originální německé verzi zněla takto: Das dritte Pülverlein verum diureticum, astrale, et fixum, den flüchtigen Eissvogel von den gelben Kühen, jungen Cribtit genant, berspfft, innen und aussen wol gebraten, und dans figirt, etc,“ překládá jako: „Halcyon oškubaný, a vně i zevnitř opečený skrze citronové krávy.“196 A komentuje to: „Přelétavý halcyon, oškubaný, opečený, a zcela zadělaný, to dělají ti, kteří – jako služky a ranhojiči naši – salpetr pročistí žlutou sírou, a vytvoří tak kámen, kterému se lidově říká lapis anginae nebo Bruni, Breunstein a paracelsici mu říkají minerální uhlík.“ Jen rozboru významu slova Cribtit věnoval Libavius půl strany. Na jiném místě zkritizoval Appendix, s. 27. Appendix, s. 30. 196 Halcyon deplumatur, et assatur intus forisque per vaccas citrinas. 194 Libavius, 195 Libavius,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195730
99 Mor v akademické literatuře 1480–1730
Scheunemannův čípek, založený na rtuti a arzénu, jenž měl vytáhnout „magnetickou silou“ z těla jed na základě astrálních vlivů. Libavius se podivil, že by se taková kulička neporušila množstvím výkalů a vstoupila by „přitažena silou magnetu“ do pacientova těla. Nakonec si neodpustil ani invektivy ad personam: „Vidím, jaký máš maličký mozek! … Tvůj názor, představy a výroky nebudou fungovat jen proto, že hnijící a zanícenou žluč nazveš vznícenou sírou.“ 197 „Jestli jsi lékař, musíš si počínat a držet se metod ustavených již od dávných dob a ne toho, co se urodilo teprve s blouznivým Paracelsem. Jestli neužíváš těchto principů, neosobuj si ani titul lékaře!“198 Jaká ironie je v tomto prohlášení skryta! Tradicionalista Libavius racionálně a s velkým smyslem pro detail rozpitval „moderního“ Scheunemanna, jenž si stavěl vzdušné zámky z alchymistických mystérií. Ukazuje to, jak je problém „pokroku“ v raném novověku paradoxní. Na závěr tohoto sporu bych jen poznamenal, že potíží s nečitelnými paracelsovskými recepty si byl vědom i český lékař Matyáš Borbonius de Borbenheim, když si poznamenal citát z Crollovy knihy Basilica Chymica: „Bratr B. Valentin [praví]: Pes, vlk pozřel lva a stejně tak i on byl od něj pozřen. Což jest: do antimonu třikrát uvržené zlato.“199 Předposlední téma této kapitoly představuje, podobně jako u Severina, pokus o redefinici minulosti lékařského stavu, tentokrát však z pera nizozemského autora první poloviny 17. století Jana Baptisty van Helmonta. Helmont vylíčil minulost medicíny nesmírně dramaticky jako sen, který k němu přišel „po úzkostném ponocování“. Sám sebe při něm viděl v jakési jeskyni, temném podzemním bludišti, připomínajícím bránu do podsvětí, kde byl vzduch zkažený dlouhou nehybností a světlo svíce nemohlo temnotami proniknout. Vzduch byl těžký výpary a již po několika krocích plamen svíce sotva poblikával. Temnota byla taková, že tlumila i veškerý zvuk. Nebylo tam nic živého, jen neklidné poletování netopýrů, hrozné divadlo, obraz věčné smrti, sídlo temnot. Tímto sugestivním líčením začal Helmontův sen o medicínské minulosti, kterou nazval „hrobem pravdy“ (sepulchrum veritatis), jejž hlídají jen nešťastní noční létavci.200 Netopýři byli metaforou tradičních lékařů, neboť „nejsou ani myš, ani pták, ale někde uprostřed, obojací, … vnikají do domů, i majetku vdov, unášejí děvečky zatížené hříchem“. Jsou to „monstra smíšené povahy, neboť se nerodí z vejce jako ostatní ptáci, ale [živé] plody dlouhou dobu u prsou svých živí a vyvrhují z hnízda ty, které sobě nepovažují za prospěšné“. Helmont v těchto pasážích zásadně nehovoří o lékařích, ale své ideologické protivníky nazývá „léčitelé“, z kontextu však bylo jasné, že má na mysli tehdejší medicínský establishment. Podle jeho soudu bylo lékařské bádání symbolickým „otevřením hrobu pravdy“, činnost, které se sám autor věnoval po čtyřicet let svého aktivního života, když studoval, „aby vnesl paprsky nebeského světla … navzdory nočním létavcům, již si osobovali klíče od úzké brány k vědění a pravdě“. Jeho snažení nebylo bez odporu, proAppendix, s. 33. Appendix, s. 34. 199 Borbonius, s. 105. V edici je zřejmě chyba, místo gerundiva „taiciendum“ zde má být „traiciendum“. 200 Helmont, s. 7. 197 Libavius, 198 Libavius,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195730
100
tože netopýři se uchýlili do koutů jeskyně a proti autorovi se ozvaly výkřiky těchto tvorů, kteří „zahalili celý věk v temnotách. Lid pak přesvědčují, že v jejich temných kryptách se skrývá pravda“201. Ve stejném duchu se do snu promítaly i velké osobnosti dějin medicíny. Galén „sotva vstoupil do těchto podzemních krypt, v ruce drže lampu, dorazil jen do předsíně, jen narazil na první práh, [klopýtl a] vylil olej [z lampy], hned se vrátil a mnoho zmateného o těchto kryptách vyprávěl“202. Avicenna se svými následovníky byl sice opatrnější než Galén, ale přesto „o mnoho dále do temnoty nepronikl, vracel se zachvácen závratí, viděl sám sebe jako daleko lepšího, než byli jeho předchůdci, a šířil poutnické povídačky. … Po nich se další nesnažili vstoupit, jsa spokojení s tím, co přinesli jejich předchůdci … jiní se zase vydávali do jeskyní [pravdy], ale zapomínali s sebou brát světlo, nebo jim [v lampě] došel olej, či jim ho uzmuli nepřátelé prvotní pravdy a lidského rozumu – obyvatelé temnot“. Až teprve Paracelsus „s velkou pochodní vstoupil, a nesl s sebou [Ariadninu] nit připevněnou ke zdi, již musí následovat ti, kdo chtějí vstoupit, kam ještě lidská noha nevkročila … Netopejrů hejno bylo tímto světlem překvapeno. … Paracelsus již prozkoumal mnohé divy, dlouze a svobodně [temnou jeskyní] procházel. Ale chtěje spatřiti sarkofág pravdy, síly mu nestačily a pochodeň v půli cesty zhasla, světlo kouřem zadušeno. Já ubohý (tj. Helmont) jsem vstoupil též, s maličkým světlíčkem, … avšak byl jsem sám, nestačily mi síly na toto snažení a činy, přičemž proti mně stálo hemžení netopejrů, protož po způsobu předchozích [badatelů] jsem bez ovoce zase odešel. … Světlo se kvůli tomuto dlouhému snažení již zakalilo a oči, si již pak nikdy nepřivykly tmě. … Všichni, opíraje se pouze o síly lidské, bloudíme v hustých temnotách, po cestách neznalosti“203. Proti hledačům pravdy stáli podle Helmonta uličníci a děvky, podvodníci, židé a vrazi. Medicína bylo podle něj sice nejvznešenější břímě, ale nikde jinde prý není důvěřivost, temnota a zmatení větší než v lékařství, kde lze snadno špatným rozhodnutím zabít člověka. Tento text jako by potvrzoval domněnku, kterou najdeme v některých přehledech dějin medicíny, že Helmont navazuje na Paracelsa. I když je to do jisté míry pravda, přinejmenším co se týče vztahu k autoritám i dramatického vyjadřování, nizozemský lékař zároveň spotřeboval mnoho inkoustu tím, že svého rebelujícího německého předchůdce nevybíravě kritizoval. Například mu vytkl, že „hloupě“ nahradil galénovské pojetí čtyř šťáv svými vlastními třemi primárními kvalitami (tria prima). Jinou Paracelsovou nectností měla být jeho záliba v tajnůstkaření, prý se zpitý tajemstvím vzdával medicínské vědy. Helmont jej poloironicky odměnil titulem „monarcha arcanorum“. S tím souvisí další rys paracelsovské medicíny, totiž zabydlení přírody různými duchy a výklady o čarodějnicích, stejně jako Paracelsovo pojetí vlivu hvězd, „jako by hvězdy nad přírodou nebo mimo přírodu se nacházely“. V této oblasti si ale oba reformátoři nemají co vyčítat. 201 Helmont,
s. 8. s. 6–9. 203 Helmont, s. 9–10. 202 Helmont,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195730