„Seděli sme chvilku v Nároďáku a potom si všimnu, že tam sou taky Svatý... Ty kurvy totiž musej bejt všude! Nebejt jí, tak kdoví, kde ste vy dvě už byly. Zachránila vám kůži.“ „A to si jí jenom tak potkal?“ Její hlas je posedlej žárli− vostí a musí se hodně přemáhat, aby se uklidnila. Nesná− ší, když se kolem Lukyho motají druhý ženský. Chtěla by ho mít jenom pro sebe. To, čím se živí, jako by tu nehrá− lo vůbec žádnou roli. Je to možná trochu divný, ale Pískle jí nevadí. „Na tom, jestli sem jí někde potkal, přece prd záleží... Ale když už to chceš mermomocí vědět, tak sháněla do trouby kocoura... To je celý! Starej jí zanedbává a samotný jí je doma smutno...“ vyloží Luky zpříma. „Můžu vědět, jak se menuje?“ „Nataša!“ „Ale když viděla, co se děje, rači vzala roha!“ „Nejspíš je to tim, že na takový posraný situace není zvy− klá. Nechat si rozbít držku kvůli nějaký krátký známosti, to za to přece nestojí.“ „Sem blbá a žárlivá... hrozná... nezlob se!“ „Já se nezlobim, ale za chvilku budu muset vypadnout.“ „Nebylo by rozumější...“ „Nedělej divadlo! Vim moc dobře, co můžu a co nemů− žu!“ „Bojim se o tebe! Na tom neni nic zas tak nepochopi− telnýho.“ „Žádný strachy... Koho má trefit šlak, toho stejně trefí a můžeš se stavět třeba na hlavu. Jestli je mi shůry dáno, že mám chcípnout, tak chcípnu, i kdyby sis stokrát přála, aby se to nestalo. Osud je osud!“ „Seš vůl! A korunovanej!“ „Těšilo mě!“ „Di si třebas do hajzlu a nech mě, ať se tu o tebe třesu jako sulc.“ „K ránu budu zpátky!“ „Aspoň už drž klapačku!“
Džíny už jsou docela suchý. Luky se zvedá a cestou do koupelny ještě pěkně zarachotí. Cibule zřejmě začíná účinkovat. Když už je ve dveřích, zaslechne za zádama šramot. „Luky!“ ozve se Pískle. Má něžně smutný oči. Pozorně si ho prohlíží. Pohladí ho po ruce a poví šeptem: „Buď opatrnej!“ „Budu! Neboj!“ sykne a schody přeskakuje po deseti. Dole u Kriváně se otáčí. Pískle je fakt hodná holka. Nedá mu to, musí na ni pořád myslet. Na tu její působivě vážnou tvář, na ty její velký zářivý oči. Má divnej pocit, jako by jí nějak ukřivďoval. Čím to jenom může bejt, že má na něho takovej silnej vliv? Ta malá grácie má v sobě nějaký tajemný kouzlo! Nemůže se zbavit jejího zarmoucenýho pohledu. Je půl třetí. To má ještě fůru času. Jak jdou na něho ženský s citama, tak je pak rozměklej jako bláto. To si teď nemůže dovolit. Musí bejt na tu trafi− ku děsně tvrdej. Dobře udělal, že vypad z toho blbýho baráku. Lepší je potloukat se ulicema než poslouchat ty kecy. Elis to přehání. Dělá, jako by byla jeho stará. U Tržnice potkává Piškota. Cucá pivo z flašky a voču− muje ženský. To je mu podobný. Musel bejt pěkně roz− žhavenej, když mu Pipka seděla na klíně a pak ho pustila k vodě pro starej nezaplacenej dluh. „Čau Piškot!“ „Ty vole! Čest vole!“ „Děláš něco?“ „Ále vole... je to, vole, špatný, vole. Málo peněz, vole... Dodělávám posledního karlíka, vole. Za dopoledne sem, vole, nasbíral deset flašek, vole, po popelnicích. Ty vole, to byla, vole, taková fuška!“ upaží ruce, takže zas připomí− ná Krista, kterýho chtěj přitlouct na kříž. Na hubě se mu držej nějaký drobky. Kouká přimhouřeně na třicetiletou blondýnu, nakrátko ostříhanou. Je to medvědice s širo− kejma bokama. Kozy má jak měchy k varhanům.
98
JOSEF STRAUSS: ŽÍT NĚKDY BOLÍ
JOSEF STRAUSS: ŽÍT NĚKDY BOLÍ
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195720
„Seděli sme chvilku v Nároďáku a potom si všimnu, že tam sou taky Svatý... Ty kurvy totiž musej bejt všude! Nebejt jí, tak kdoví, kde ste vy dvě už byly. Zachránila vám kůži.“ „A to si jí jenom tak potkal?“ Její hlas je posedlej žárli− vostí a musí se hodně přemáhat, aby se uklidnila. Nesná− ší, když se kolem Lukyho motají druhý ženský. Chtěla by ho mít jenom pro sebe. To, čím se živí, jako by tu nehrá− lo vůbec žádnou roli. Je to možná trochu divný, ale Pískle jí nevadí. „Na tom, jestli sem jí někde potkal, přece prd záleží... Ale když už to chceš mermomocí vědět, tak sháněla do trouby kocoura... To je celý! Starej jí zanedbává a samotný jí je doma smutno...“ vyloží Luky zpříma. „Můžu vědět, jak se menuje?“ „Nataša!“ „Ale když viděla, co se děje, rači vzala roha!“ „Nejspíš je to tim, že na takový posraný situace není zvy− klá. Nechat si rozbít držku kvůli nějaký krátký známosti, to za to přece nestojí.“ „Sem blbá a žárlivá... hrozná... nezlob se!“ „Já se nezlobim, ale za chvilku budu muset vypadnout.“ „Nebylo by rozumější...“ „Nedělej divadlo! Vim moc dobře, co můžu a co nemů− žu!“ „Bojim se o tebe! Na tom neni nic zas tak nepochopi− telnýho.“ „Žádný strachy... Koho má trefit šlak, toho stejně trefí a můžeš se stavět třeba na hlavu. Jestli je mi shůry dáno, že mám chcípnout, tak chcípnu, i kdyby sis stokrát přála, aby se to nestalo. Osud je osud!“ „Seš vůl! A korunovanej!“ „Těšilo mě!“ „Di si třebas do hajzlu a nech mě, ať se tu o tebe třesu jako sulc.“ „K ránu budu zpátky!“ „Aspoň už drž klapačku!“
Džíny už jsou docela suchý. Luky se zvedá a cestou do koupelny ještě pěkně zarachotí. Cibule zřejmě začíná účinkovat. Když už je ve dveřích, zaslechne za zádama šramot. „Luky!“ ozve se Pískle. Má něžně smutný oči. Pozorně si ho prohlíží. Pohladí ho po ruce a poví šeptem: „Buď opatrnej!“ „Budu! Neboj!“ sykne a schody přeskakuje po deseti. Dole u Kriváně se otáčí. Pískle je fakt hodná holka. Nedá mu to, musí na ni pořád myslet. Na tu její působivě vážnou tvář, na ty její velký zářivý oči. Má divnej pocit, jako by jí nějak ukřivďoval. Čím to jenom může bejt, že má na něho takovej silnej vliv? Ta malá grácie má v sobě nějaký tajemný kouzlo! Nemůže se zbavit jejího zarmoucenýho pohledu. Je půl třetí. To má ještě fůru času. Jak jdou na něho ženský s citama, tak je pak rozměklej jako bláto. To si teď nemůže dovolit. Musí bejt na tu trafi− ku děsně tvrdej. Dobře udělal, že vypad z toho blbýho baráku. Lepší je potloukat se ulicema než poslouchat ty kecy. Elis to přehání. Dělá, jako by byla jeho stará. U Tržnice potkává Piškota. Cucá pivo z flašky a voču− muje ženský. To je mu podobný. Musel bejt pěkně roz− žhavenej, když mu Pipka seděla na klíně a pak ho pustila k vodě pro starej nezaplacenej dluh. „Čau Piškot!“ „Ty vole! Čest vole!“ „Děláš něco?“ „Ále vole... je to, vole, špatný, vole. Málo peněz, vole... Dodělávám posledního karlíka, vole. Za dopoledne sem, vole, nasbíral deset flašek, vole, po popelnicích. Ty vole, to byla, vole, taková fuška!“ upaží ruce, takže zas připomí− ná Krista, kterýho chtěj přitlouct na kříž. Na hubě se mu držej nějaký drobky. Kouká přimhouřeně na třicetiletou blondýnu, nakrátko ostříhanou. Je to medvědice s širo− kejma bokama. Kozy má jak měchy k varhanům.
98
JOSEF STRAUSS: ŽÍT NĚKDY BOLÍ
JOSEF STRAUSS: ŽÍT NĚKDY BOLÍ
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195720
Nedá mu to a poklepe jí na rameno. Někoho mu při− pomíná. Blonďatej golem se otočí. Má přísnej pohled soudce. Piškot celej poděšenej spustí: „Ty vole... ty si, vole, podob− ná jedný učitelce, vole... To byla, vole, taková, vole, straš− ná kráva!“ „Tak ti dík za kompliment!“ řekne ta kobyla. Bere to s humorem. Dokonce se uculuje. Potom ale nechápavě zakroutí hlavou, že je vůbec něco takovýho možný. Nemů− žou najednou pochopit, jak může bejt někdo tak nevy− chovanej a říkat jí tyhle drzý věci mezi lidma na ulici. No to je zkrátka vrchol! Z ničeho nic je z ní pěkná mrcha. Ťuká se v autobuse na čelo, jako že je Piškot praštěný ťululum. Tím ho ale nenasere. Její názor je mu ukradenej, jako celej svět kolem. Horší by bylo, kdyby mu chtěl někdo šlohnout kar− líka nebo piškoty. To by zuřil jako tajfun. Luky ho zatáhne na chvilku do Karlovarky, která je nej− blíž. Zaplatí mu pivo. Pijou ho na stojáka, a protože si najednou nemají o čem povídat, čuměj, kam se dá. Proše− divělá herka, co vypadá nejmíň na sto, je ošklivá jako prdel. Pije víno a šťourá se v nose. Chyběj jí přední zuby. Proto má rty divně propadlý dovnitř do huby. „Máš, vole, pěkně, vole, nabarvenej ksicht, vole,“ zaště− ká Piškot. Olizuje si okraje úst, na kterých se mu drží pěna od piva. Už dopil a mlsně zírá na plný štuci u vedlejšího stolu. Je nadrženej na další. Luky koupí ještě jednu rundu. Ze tří stováků ubejvá. „Piškot! Ta stará šedivá po tobě asi jede. Vrhá na tebe už dvacet minut samý láskyplný pohledy,“ upozorňuje Luky. Piškot dělá přiblblý ksichty. Nějak mu to nevoní. „Tsss, vole!“ odsekne podrážděně. Opovržlivě mávne pravačkou. „Nic, vole, proti stáří nemám. Jednou, vole, i my budeme mít, vole, svý leta. Ale teď, vole, teď sem, vole, mladej a hezkej!“ pěkně to rozsek. „Hezkej?“
„Co se, vole, divíš, vole! Každej, vole, mladej je, vole, hezkej už, vole, tim, že je, vole, mladej... To, vole, stačí! A potom, vole, když kokot stojí, vole, jako socha svobody, tak to, vole, nemá chybu, vole. V kokotu je, vole, síla! Na ksicht se ti, vole, nikdo pak, vole, nedívá, vole... Ale kokot, vole, to je vole, furt kokot!“ „A neni to pak jedno, vole, do jaký díry to strčíš?“ „Neni, vole! Ta stará bréca, vole, co říkáš, vole, že po mně, vole, jako tó, vole, tak, vole, ta má, vole, hroznej předkus, vole. Já, vole, nemám, vole, rád ženský, vole, s předkusem, vole. Takový, vole, ti ho, vole, poškrábou, vole!“ „Co kecáš... ta žádnej předkus nemá!“ „Na to se, vole, vyser, vole! Vlízt na starou ženskou, vole, to je stejný, vole, jako si, vole, koupit v masně starý hovězí... Chutná to, vole, stejně.“ „Ale něco je na ní přece jenom zajímavýho.“ „A co, vole?“ „Umí dělat z holubů stejný kuličky jako já.“ „Já sem, vole, jednou dělal kostku, vole.“ „Tu sis měl nechat na památku, vole! Dyť to by byla rarita!“ „No jó, vole... asi, vole, byla...“ „Co si, kurva, najednou tak smutnej?“ „Vona mi, vole, spadla do piva, vole!“ „Ty si čůrák!“ „Jó, vole... sem!“ Na stole jsou další dvě piva. Luky chytá slinu. Mírná náladička se už dostavuje. Piškot se škrabe na vejcích a koulí očima po pěně, která se rychle slehává. Život má cenu, když jsou prášule na ženský a chlast. Jinak je to nuda. Piškot začne vyprávět svoje zážitky s Pipkou. Dala mu, kurva, asi čtyřikrát a pokaždý, když jí vrátil dvacku, co jí třeba měsíc dlužil. Je horší než hlídací pes. Vždycky vycítí, kdy má peníze. Jde po něm pak jako komár po krvi. Je,
100
JOSEF STRAUSS: ŽÍT NĚKDY BOLÍ
JOSEF STRAUSS: ŽÍT NĚKDY BOLÍ
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195720