na stěnách a přitom cítí uspokojení, třebaže by měli cítit odpor. Ale oni nepřemýšlejí a to je chrání před hrůzným poznáním, že jsou oškliví, nešťastní a prolhaní. Jdou až tak daleko, že návštěvníkům svých bytů, kteří je, hostitele, znají jako ošklivé, nešťastné, tupé a vulgární lidi, ukazují fotografie, na nichž vypadají, jak si myslí, jako šťastní a krásní lidé, nestydí se ukazovat tyhle fotografie i těm, kteří je opravdu znají, a dokážou je tudíž i na fotografii samozřejmě odhalit jako lháře a lidi skrz naskrz prolhané a ztracené. Žijeme ve dvou světech, řekl jsem Gambettimu, ve světě skutečném, který je smutný, vulgární a přímo smrtící, a ve fotografovaném, který je skrz naskrz prolhaný, ale pro většinu lidstva vysněný a ideální. Vezmeme-li dnes člověku fotografii, strhneme-li mu ji se stěny, řekl jsem Gambettimu, a jednou provždy zničíme, vezmeme mu bezpochyby všechno. Lze tedy logicky říci, že lidstvu na ničem jiném nezáleží, k ničemu jinému se neupíná a není konečně ani na ničem jiném závislé než na fotografii. Ta je jeho záchranou, Gambetti, řekl jsem, načež se Gambetti zasmál a nazval mé vývody blouzněním po ránu, použil spojení, které jsem ještě nikdy neslyšel a které u mne vyvolalo smích, k němuž se Gambetti samozřejmě rád připojil, a oba jsme si smích delší chvíli s velkou radostí vychutnávali. Kdybychom se nevyznali v umění nadsázky, řekl jsem Gambettimu, byli bychom odsouzeni ke strašně nudnému životu, k existenci, která by sama sebe nebyla hodna. A já jsem dokázal vyhnat umění nadsázky do neuvěřitelné výše, řekl jsem Gambettimu. Abychom byli schopni cokoli srozumitelně vysvětlit, musíme umět pře hánět, řekl jsem mu, jen přehánění věci ozřejmí, w
100
w
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195716
a nebezpečí, že nás lidé prohlásí za blázny, nás ve vyšším věku už nevyvede z míry. Není nic lepšího než být ve vyšším věku prohlášen za blázna. Nejvyšší štěstí, které znám, řekl jsem Gambettimu, je štěstí starého blázna, jenž se může svému bláznovství zcela nezávisle poddat. Máme-li tu možnost, měli bychom sami sebe nejpozději ve čtyřiceti prohlásit za blázny a pokusit se své bláznovství dohnat za nejzazší mez. Bláznovství ve stáří nás činí šťastnými, řekl jsem Gambettimu. Položil jsem fotografii, na níž je můj bratr Johannes, nahoru jako první, a tu, kde jsou mí rodiče na Viktoriině nádraží v Londýně, úplně dolů, což mělo okamžitě ohromující účinek: bratr nahoře a rodiče dole měli teď pro mne zcela jiný vztah k sestrám uprostřed. Ty měly k mému bratrovi vždy odmítavý postoj, ale ne tak otevřeně jako ke mně, k bratrovi byl jaksi skrytě odmítavý. Bratra totiž potřebovaly, mne nepotřebovaly. Bratr byl pro ně odedávna jejich budoucím bezprostředním živitelem, proto se k němu vždy chovaly naprosto jinak než ke mně, mne se koneckonců nemusely obávat. Rodičů jako bezprostředních živitelů a ochránců si z tohoto důvodu nepřetržitě hleděly, ctily je a sloužily jim, bratra si jako ne zcela bezprostředního živitele a ochránce hleděly a ctily ho nikoli neustále, ale jen když na tom záleželo, mne si vůbec hledět a ctít mě nemusely, protože jsem nikdy jako jejich živitel a ochránce nepřicházel v úvahu. Se mnou to měly nejsnazší, neboť já byl také v očích rodičů ten, jehož netřeba ctít, i když hledět si ho, to ano, ovšem ze zcela jiného důvodu, přede mnou se totiž měli bezprostředně na pozoru, byl jsem pro ně vždy nevyzpytatelný a nepochopitelný. Ale nikdy jsem pro sestry w
101
w
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195716
nebyl onou rozhodující osobou, na níž by snad byly závislé či na níž jednoho dne budou, jak si myslely, závislé. Na mém bratrovi budou jednou závislé, na mně ne, na rodičích závislé byly, a odtud všechna jejich pozornost a úcta a posluhování atakdál. Mne si nehleděly, mne nectily, přede mnou se jen měly ne ustále na pozoru. Fotografie mého bratra zcela nahoře znamenala, že nyní je on nejdůležitější člen rodiny, rodiče pak daleko méně důležití. A sestry to měly s rodiči stejně jako s mým bratrem těžké, se současnými živiteli a chránci, kteří brzy odejdou, i s budoucím živitelem a ochráncem, který je co nevidět zastoupí atakdál. Mne si vůbec nehleděly a nectily mě, mne se vždy jen obávaly, ale také jen do té doby, než jsem z Wolfseggu vlastně navždy odešel. Z Říma jsem jim už přirozeně nenaháněl strach, ani z Londýna, ani z Vídně. Už dlouho jsem pro ně, jak se říká, nepřicházel v úvahu. A teď, pomyslel jsem si, pozoruje jejich výsměšné obličeje, na ně dolehla katastrofa, neboť teď byly na mně bezpochyby závislé. Smrtí bratra a rodičů Wolfsegg právně připadl mně, jak vím. Před třemi týdny jsem Gambettimu řekl, že až se vrátím ze svatby své sestry Caecilie, dlouho na Wolfsegg nepojedu. Wolfsegg je pro mne uzavřená záležitost, řekl jsem. Nemám žádný důvod na Wolfsegg jet, už ho nepotřebuji a wolfseggští nepotřebují mne. Gambetti se mě zeptal, co znamená výrobce vinných zátek, pokusil jsem se mu to vysvětlit, řekl jsem, že Freiburg je odporné město, maloměšťácké, katolické, nesnesitelné. Výrobce vinných zátek a manžel mé sestry Caecilie je stejně tak maloměšťácký, katolický a nesnesitelný. Ale je možné, řekl jsem Gambettimu, že se k mé sestře Caecilii hodí. Možná je pro ni ten w
102
w
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195716